„Přestaňte stárnout, začněte žít!“ Jan Přeučil a Eva Hrušková překonali smrt partnerů a jsou spolu šťastní přes 20 let

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když trávíte s tímhle manželským párem už druhý den, nemůžete se nezeptat na recept, jak si užívat dlouhodobý vztah ve zralém věku. A mít přitom téměř pořád dobrou náladu. „Přestaňte stárnout, začněte žít! Snažíme se užívat každou chvilku života naplno, viď? Řídíme se krásnou myšlenkou, že umění života spočívá v tom, uvědomovat si krásu všedního dne,“ vysvětluje populární herec Jan Přeučil. A Eva Hrušková ho doplňuje: „Nepřemýšlíme nad tím, co bude ani co bylo. Vnímáme, co je teď.“

Ani naštvat se nenechají. „Musíte to umět odkopnout,“ radí Jan Přeučil. Syn politického vězně musel „napravovat“ tátovy „hříchy“ a přišel brzy o maminku – a přesto nezatrpkl. A Eva mu rozumí – i její tatínek byl tři roky ve vězení. I o tom manželé mluví v otevřené zpovědi.

Beran a Vodnář – jak to k sobě jde?

Jan: Ohromně.

Eva: Berani jsou asi občas složití, ale naštěstí mám vedle sebe Honzíka, to je neskutečně tolerantní člověk. Vím, že to se mnou není úplně jednoduché.

Jan: To říkáš ty. Já s oblibou říkám, že ve vrcholném věku mám vedle sebe tenhle diamant. Nádhera.

Eva: Jsi hodný.

Trávím s vámi druhý den. A je to pořád samé: Evinko sem, Jeníčku tam…

Jan: Ono to tak je.

Eva: Nedávno jsme měli vystoupení s mým synem Zdeňkem Rohlíčkem a on říkal: Je zázrak, že spolu jsou, protože například Honzík má rád teplo, maminka zimu. On si po představení dá sedmičku červeného, ona dva litry vody. On sušenku, ona papriku. Tam není nic, co by je spojovalo.

Jan: Ale máme legrácky. Já třeba říkám: Evinko, mám chuť na zmrzlinu, dala by sis?

Eva: Je to trochu jinak: Evinko, máš chuť na zmrzlinu? A já řeknu: Nemám. A ty taky ne!

Každá žena ví, co je pro jejího muže dobré.

Eva: Tak. Ano. Přesně.

Jan: Jo, jo. Já bych si dal po večeři sklenku červeného vína… houby! Teplá voda.

Eva: Teplá voda, ájurvéda to doporučuje.

Tak ale když víme, kolikáté narozeniny jste oslavil…

Jan: Já to mám naplánováno do 104.

Eva: Měl by ses šetřit.

Jan: Přeučilové se všichni dožili přes devadesát. A i můj tatínek, který byl v komunistickém kriminálu, což nebylo vůbec jednoduché, se dožil takřka devadesáti.

Eva: A to ještě nezemřel přirozeně, ale tragicky: zadusil se při požáru.

Jan: Bylo to až osudové. Dostal nějaké odškodné, koupil si baráček, říkal, že to bude takový grunt, kde se bude scházet celá rodina, těšil se na příjemná setkání. Ovšem byl to dům z první republiky, jednoho dne chytlo elektrické vedení a táta uhořel ve spánku. Bylo kolem toho velké pozdvižení, protože asi čtrnáct dní před tou událostí měl velký rozhovor v Mladé frontě, kde velice ostře mluvil o komunismu, teroru, který byl za bolševika, jaké to bylo v těch kriminálech, o tom zoufalství. Protože to bylo po revoluci, když už byla svoboda slova, byly pochybnosti, jestli se mu někdo nechtěl pomstít.

Váš tatínek byl odsouzený v procesu s Miladou Horákovou, to jste byl kluk.

Jan: Bylo mi dvanáct, chtěl jsem jít na gymnázium a na Divadelní fakultu AMU. To jsem věděl zcela jistě, protože tatínek byl velký ochotník, s maminkou nám hráli loutkové divadlo. A strejda Honza Přeučil měl kino Bruska. Když mi bylo pět let, přinesl mi takovou malou laternu magiku: točil jsem kličkou a promítal jsem si útržky z vojenských filmů.

Rozhodl jsem se pro hereckou profesi, ale bylo mi řečeno, že můj tatínek byl odsouzený v procesu, chtěl zničit veškeré lidově demokratické zřízení a byl to zrádce národa. A já jako jeho syn musím smýt vinu svého otce.

To jste udělal jak?

Jan: Bylo řečeno, že bych se měl jít učit horníkem na Ostravsko. To jsem nechtěl, tak mě poslali na obor dřevomodelář do ČKD Stalingrad Praha. Přišel jsem na Harfu, tam byla veliká cedule „Zde si říkáme soudruhu a zdravíme se čest práci“ a jedna soudružka se divila, co tam dělám, když mám samé jedničky, že patřím na gymnázium. Řekl jsem jí, že můj tatínek byl v procesu s Miladou Horákovou. „Tak to je v pořádku, to sem patříš,“ odpověděla mi… Ale ta práce je krásná. Nádherná.

Jenomže pro toho, kdo ji chce dělat.

Jan: Přesně! Mě to nebavilo. Ale měl jsem ohromné štěstí, že jsem tam poznal pana Gsöllhofera, jehož vnuk je vynikajícím technickým pracovníkem v Českém rozhlase. Vedl dramatický kroužek a byl v týmu ředitelů Vesnického divadla, které jezdilo po republice. Spřátelili jsme se a on mě připravoval na zkoušky na DAMU.

Udělal jsem je, měl sem jít do ročníku, kde byl Honza Tříska, Honza Kačer, Nina Divíšková… Ale bylo mi řečeno, že bych měl jít ještě na rok do dělnického hnutí, tak jsem šel pracovat do slévárny. Znovu jsem se intenzivně připravoval na přijímačky, udělal jsem je, pak prý na DAMU znovu říkali: „No ale ten Přeučil má tátu v procesu Horákové…“ Jenomže Radovan Lukavský prohlásil: „Já toho kluka do ročníku chci.“

Takže díky profesoru Lukavskému jste hercem?

Jan: Ano. A když se táta vrátil z kriminálu po patnácti letech na sedmiletou podmínku, jeho první cesta byla za Lukavským: šel mu poděkovat.

Tatínek byl odsouzený na doživotí, nakonec ho pustili. Máte dodnes schované dopisy, které vám psal. Znáte je, Evo?

Eva: Znám, znám. Četli jsme je spolu a brečeli jsme u toho oba. Třeba jak tatínek gratuluje Honzíkovi k dvacátým narozeninám. A přeje mu, že doufá, že si vybral profesi, kterou bude milovat. A že ji bude dělat se vším nasazením, protože to je profese, která se tak dělat musí.

Máme některé dopisy před sebou. Tady čtu: „Mohu-li někomu děkovat, že jsem to vše přestál a nerezignoval, tak především tobě a dětem. Jste mým pevným poutem, svazkem, který prošel kalicí pecí utrpení a vydržel, zatímco desítky jiných stejně postižených…“ Psal to krásným úhledným písmem, strašně malinkým. To proto, aby se mu toho na papír víc vešlo?

Jan: Ano. Jednou za čtrnáct dní mohli vězni hodinu psát dopisy. Když se táta z kriminálu vrátil, říkal, že to pro něj byla událost, že se na to těšil, vyloženě si s tím hrál, ta písmena maloval. Nikdy nezapomenu, jak jsem jel v roce 1959 do Leopoldova tatíkovi oznámit, že maminka už nevydržela. Zemřela.

Zemřela mladá.

Jan: Bylo jí devětačtyřicet let. Ten nápor na ni byl tak šílený, že se zhroutila a srdíčko to nevydrželo. Když byl táta odsouzený, přišli za ní k nám domů nějací pánové, že by měla vstoupit do komunistické strany. Pak jsme dostali dopis, že se musíme do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat. Já že musím smýt vinu svého otce, moje sestra Marta také.

Ty osudy byly velice komplikované. O to víc si vážím života. Svým studentům říkám, že prožívají nádherný život, v podstatě blahobyt. Teče voda, máme léky, funguje elektrika, můžeme kdykoli kamkoli vycestovat.

Eva: Jenomže mladí se na to dívají jinou optikou. Nezažili, že to bylo jinak.

Jan: Proto jim říkám, že jejich tátové a dědové za to bojovali, abychom takhle mohli žít.

Evi, z jaké rodiny pocházíte vy?

Eva: Za boj s režimem jsme neměli takové následky, můj tatínek Vladislav Hruška byl zavřený jenom tři roky. Také už to bylo v jiné době. V sedmdesátých letech byl ředitelem kulturního domu v Hradci Králové. Po revoluci jsem z dokumentů zjistila, že byl vedený jako oportunista. Tehdy tam byli dva „nepřátelé režimu“: můj tatínek a Míla Kučera. Ten Míla se po revoluci stal senátorem a můj tatínek spáchal sebevraždu. Osudy jsou různé.

Tatínek si odseděl tři roky za nedovolené podnikání. Ve vězení byl spokojený, byl tam s muzikantem z Ostravy, byla tam dobrá atmosféra, tehdy už byli bachaři pomalu na straně vězňů, udělal si tam svářečské zkoušky. Pak začal mít psychické problémy.

Jan: Mrzí mě, že jsem tatínka nemohl poznat. Jak mi o něm Evinka vypráví, vím, že by byl moje parketa.

Eva: Určitě byste si rozuměli. Bohužel jste se minuli. Naši kdysi zpívali – v Hradci byly dva bigbandy, maminka zpívala na Střeláku, tatínek v Adalu. A my jsme to po nich se sestrou zdědily.

Jan: Evinka zpívá nádherně.

Vaše sestra Jana Yngland Hrušková je aktivistka, má vyhraněné názory. Můžete se spolu bavit o politice?

Eva: My o politice nemluvíme. Máme společné rodiče, společné koníčky, máme se rády. Politika do toho vůbec nepatří. Ani nejsme přátelé na facebooku. Jsem jí vděčná, jak se postarala o maminku, která odešla téměř v devadesáti letech a díky Janě mohla být do poslední minuty doma. Za to jí moc děkuju.

Takže vy máte dlouhověkost vepsanou v osudu oba.

Eva: Tak toho musíme využít. Pečovat o sebe. Vážit si toho. Takže nekouříme, já nepiju alkohol takřka vůbec.

Jan: Někdy sklenka vína, to jo.

Eva: Honzík ano, já ne.

Jan: Evinka si dá někdy na večeři jen malé prosecco s džusem.

Eva: To je takové holčičí pití. Kompenzuju ho třeba klíčky, teď mám vyklíčený hrášek.

Jan: Jak máme besedy, Evinka tam zpívá písničky z Popelky a pořádá soutěž, kde dvě dámy z publika přebírají hrách a zrní.

Evo, nebrala jste Popelku někdy jako prokletí? Odmala se pohybujete v showbyznysu, do jedenácti jste vystupovala v televizních pořadech, a to i s Janovou první ženou Štěpánkou Haničincovou, která si vás vybrala jako školačku. Po DAMU jste hrála v hradeckém DRAKu – ale Popelka všechno přebila. Nežárlíte na ni?

Eva: Vůbec ne. Naopak je úsměvné, že vlastně to, co ani nestálo tolik námahy, takhle vylétlo a udrželo se. Vždyť to byla „jenom“ pohádka jako každá jiná. Byly v ní krásné písničky od Angela Michajlova a Ivo Fischera, jinak to byla náhoda, takové zjevení…

… že zrovna tahle pohádka vylétla a udržela se?

Eva: Přesně. Nikdo tehdy netušil, že ještě víc než po padesáti letech si ji někdo bude pamatovat.

Jan: Když děláme besedy, tak reakce diváků na černobílou Popelku jsou krásné. Fandí jí, režisérka Vlasta Janečková by byla nadšená.

Eva: Paní režisérka tenkrát říkala, že točíme na černobílý materiál, protože nejsou peníze. Vylezla z toho skromná Popelka, obyčejný oříšek. Jsem ráda, že má pořád své kouzlo. Pro mě také, navíc maminku mi hrála úžasná Dana Medřická. Vyprávěla mi o malém Vašíkovi, což je herec Václav Vydra.

Jane, také jste měl štěstí na starší kolegy?

Jan: Měl, už za studií. Můj hlavní pedagog herectví velice podporoval, abychom pracovali. Můj první film byl Smrt v sedle, tam hrála spousta osobností. Třeba Jiří Sovák. Hrál nám mladým šéfa. Museli jsme výborně jezdit na koni, chodili jsme trénovat. A on to odmítal, říkal, že na koni jezdí výborně, že kůň je jeho život.

Když se začaly točit první scény, přišlo se na to, že Jiří Sovák na koni nikdy neseděl. Posadili ho na koně, řekli mu, co má dělat, on mu říkal: „Jdi dopředu, ty vole.“ Kůň se zvedl na zadní, Sovák se ho chytil kolem krku a za velikého pokřiku vau vau zmizel v lese. Režisér Jindřich Polák nás ho poslal hledat, za dvacet minut jsme ho našli pod borovicí, paruka utržená, knír utržený. „Mistře, stalo se vám něco?“ Sovák nehnul brvou: „Co by se mi stalo? Studuji roli a kůň se támhle popásává.“

Vy jste potom měl jako pedagog pozoruhodný ročník na DAMU.

Jan: Přišel za mnou Miloš Nedbal, legenda, že by potřeboval asistenta. A když jsem začal učit sám, měl jsem v ročníku Karla Rodena, Evu Holubovou, Vilmu Cibulkovou, Veroniku Žilkovou, Pavla Vítka… Byli ohromní. A setkání s nimi jsou vždycky příjemná.

Učíte dodnes, vedete i kurzy rétoriky. Těší vás to?

Jan: Velmi. Mám individuální kurzy rétoriky, základy mluveného slova, komunikačních a prezentačních dovedností. Je to pro mě velice zajímavé, protože se setkávám s různými osobnostmi, které jsou špičky ve svých oborech.

Jaké děláme největší zločiny vůči češtině?

Jan: Mluví se nesrozumitelně, monotónně, nevýrazně, neplasticky. Je to škoda, protože čeština je krásná.

Kdysi, když jste byli jen sousedé, tak Evě její babička řekla, že by se k ní nejvíc hodil Jan.

Eva: Neskutečné, že? Jednou jsem si koupila sametový tyrkysový župan, nakrucovala jsem se před zrcadlem… a babička mi řekla tohle. Já na ni koukala, co blázní, já byla vdaná, měla jsem sedmiletého Zdendu a dvouletého Vojtu, Honzík byl ženatý se Štěpánkou… Něco takového bylo tabu! Kdyby vydržela na světě déle, ta by koukala!

Jan: Musím přiznat něco intimního, Blani: kdy mě Evina neskutečně dojala. Když Štěpka odešla do hereckého nebe, druhý den jsem hrál v Karlíně v Někdo to rád horké a při děkovačce povstalo celé hlediště – bral jsem to jako poděkování Štěpánce nahoru, že vychovala několik generací dětí. Přišel jsem domů, zvonek. Říkal jsem si, že někdo asi chce rozhovor, už jsem toho byl přesycený… A ve dveřích stála tahle krásná dáma a držela tác s čajem a mramorovou bábovkou. Podala mi ho se slovy: „Sousede, teď budete potřebovat sílu.“

Eva: Protože dva roky předtím zemřel tatínek mých kluků. Takže jsem věděla, že to bude smutné. Nic jsem tím nemyslela, bylo to jen gesto, jako že víme, jak mu je.

Jan: No a už je to dvacet let, co jsem tomuto krásnému stvoření nasazoval prstýnek.

Eva: Klepaly se mi ruce, tak se nemohl trefit.

Jan: Když jsem ho nasazoval, říkal jsem si, jak je osud neskutečný. Tatínek po roce 1945 založil nakladatelství Pamir, nakladatelská společnost Přeučil–Hrušková.

To byla příbuzná?

Jan: Ne, to byla dáma, kterou táta poznal a nějak se spřátelili, ona na tom byla finančně dobře, tak ten podnik založila. Když maminka odešla a tatínek se vrátil z kriminálu, tak se vzali. Jmenovala se Eliška Hrušková. Takže také E. Hrušková.

Přeju vám vše dobré. Protože jste důkazem, že láska kvete v každém věku.

Jan: Řídíme se krásnou myšlenkou anglického spisovatele J. B. Shawa: Láska je věčná, dokud trvá. Nemám teď klobouk, přesto smekám.

Stará, tlustá, na dně. „Sakra, ropucho, musíš něco udělat,“ říkala si Jitka Sedláčková. Pravou lásku našla až po 50!