Ten svetr je hnusnej! Ne všechny „pravdy“ chtějí lidé slyšet. Je lepší být upřímný, anebo radši mlčet?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Upřímnost je hezká vlastnost, ale na druhou stranu může někdy pěkně zabolet. Hranice, jak moc máme být k druhým upřímní, je zkrátka hodně tenká a nastavit ji správně není vždycky zrovna lehké.

I podle zkušeností psychologů jde o velmi citlivý problém, který není rozhodně černobílý. „Z pohledu psychoterapie je upřímnost základním kamenem zdravých vztahů, ale zároveň jedním z nejčastějších zdrojů napětí a konfliktů,“ říká Erika Vlasáková, psycholožka z portálu Terapie.cz „Mnoho mých klientů s upřímností zápasí – buď si stěžují, že jim jejich blízcí něco tají, nebo sami bojují s tím, jak a kdy být otevření,“ přiznává odbornice. A dodává, že ačkoli se nám může zdát, že mluvit pravdu je přirozené, praxe ukazuje, že tomu tak častokrát není. Upřímnost totiž vyžaduje nejen odvahu, ale i schopnost zvládat možné důsledky – ať už pro vztahy, ale i vlastní psychiku.

V každém z nás je hluboko zakořeněný strach z odmítnutí, při rozhodování, zda být upřímný, nebo sáhnout po takzvané „milosrdné lži“, se tak často objeví dilema. „Psychologicky vzato, když cítíte, že pravda by mohla druhému způsobit bolest, může se zdát milosrdná lež lákavou cestou, jak zachovat harmonii,“ vysvětluje Vlasáková. Tento přístup zkrátka nese i svá rizika – opakovaným používáním malých lží můžete oslabit či zcela ztratit důvěru ve vztahu. Navíc volba, zda být zcela upřímní či nikoli, často způsobuje, že se kvůli tomu cítíte nepříjemně a pod tlakem.

Což má jednoduché vysvětlení. „Když jsme v situaci, v níž naše chování nebo slova nejsou v souladu s našimi hodnotami či emocemi, pociťujeme napětí,“ upozorňuje psycholožka. Konkrétní příklad? Představte si třeba, že se vás kolegyně v práci zeptá, jestli jí sluší nový svetr. Vám se zdá ošklivý, kolegyni nesedí ani barva, ani střih. Nechcete ji ale zranit. Zalžete, nebo raději řeknete pravdu?

Řešením může být laskavost. Naučit se říkat pravdu tak, aby nebolela. „Upřímnost se dá brát jako dovednost, kterou lze budovat a kultivovat,“ říká Erika Vlasáková. A navrhuje, že můžete zvolit „sendvičovou“ metodu, kdy kritiku vkládáme mezi dvě pozitivní hodnocení či ocenění. Nebo zvolte citlivější sdělení pravdy, například formulacemi typu „cítím, že…“ místo „ty jsi…“. Už jen volba slov pomáhá zmírnit ostrost sdělení a učinit řečené přijatelnějším.

Upřímnost tak není vítaná vždy, ale zejména v kontextu, kdy je vztah natolik bezpečný, aby obě strany unesly i složitější sdělení bez ohrožení důvěry. Když se vrátíme k příkladu ošklivého svetru, tak pro vás bude jistě lehčí sdělit ryzí pravdu nejlepší kamarádce, u které víte, že to váš vztah unese. A například u kolegyně, již zase tak dobře neznáte, zvolíte méně jistá, váhavější slova.

„Z terapeutického hlediska je zajímavé sledovat, jaký dopad může mít dlouhodobé potlačování upřímnosti na naši psychiku a vztahy,“ upozorňuje Vlasáková. A doplňuje, že pokud potlačujete vlastní pocity a upřednostňujete milosrdné lži nebo mlčení, vystavujete se riziku narušení vlastní autenticity. Což může vést k úzkostem, vnitřnímu napětí a pocitu odcizení. „Upřímnost tak není jen otázkou pravdomluvnosti vůči druhým, ale i vůči sobě samému, poukazuje na další aspekt problému psycholožka. Být otevřený, pokud jde o vlastní potřeby a emoce, je podle odbornice na lidskou duši s ohledem na psychickou pohodu a zdravé vztahy klíčové.

Plyne z toho tedy nějaký závěr? Především ten, že v životě nemusí být vždy výhodné či žádoucí říkat pravdu za každou cenu. Ale spíše hledat cesty, jak ji sdělit citlivě a s ohledem na druhé. „Je to klíčová dovednost, která podporuje důvěru a vede k opravdovějším, hlubším vztahům,“ dodává Erika Vlasáková.

Pět vět, které mohou zachránit váš vztah. Říkáte je dost často? Možná ani nevíte, že byste měli