Nela Boudová: Vdala jsem se ze slušnosti. To nikdy nedělejte! Lidé se musí brát z hluboké lásky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Koučink ji baví, takže ho kombinuje s hereckou profesí. V otevřeném rozhovoru mluví Nela Boudová o tom, co se musela naučit a s čím se teprve potýká, jak nahlíží na nevěru, proč se po rozchodu s otcem svých synů vdala a proč to nevyšlo. A také proč si vzala do pěstounské péče holčičku z dětského domova, proč si myslí, že budoucí snachy jí zřejmě nepřijdou vynadat, a jak pracovat s mužskou a ženskou energií, kterou každý máme v sobě bez ohledu na pohlaví.

Pořád hraješ představení o ženě, která uvařila svého manžela?

Ano. Už přes deset let.

Jaké to je – po těch deseti letech?

Myslím, že skvělé. To představení, které hraju s Ilonkou Svobodovou a Broňou Kotišem, mám moc ráda, protože je o tom, jak se muž uškvaří mezi manželkou a milenkou. Pan režisér Kracik říkal, že to zažíváme, zažijeme nebo jsme zažili všichni. Nevím, jestli to je úplně pravda, ale v každém případě poznám v hledišti, když to někdo zažívá. Vidím, jak muži tuhnou. A ženy se většinou smějí. A hezké je i to, že většinou na nás po představení ženy čekají a chtějí si s námi povídat. To je vlastně nejvíc: že zažívám takovou interakci s diváky.

Tys to někdy prožila – když to všichni prožíváme?

Prožila. Tak napůl nevědomě, nevěděla jsem to.

Když jsi to zjistila, chtěla jsi ho uvařit?

No jasně. Okamžitě šel. Šel se vařit jinam.

Změnil se tvůj náhled na vztahy, poté co jsi koučka?

Myslíš na nevěru? Záleží i na životní fázi: když je člověk mladý, dají se přimhouřit oči, že něco chce vyzkoušet, je unavený hormony. Ale ve věku, když už chce zažít opravdu kvalitní vztah nebo vstoupí do manželství, tak podle mě je to konec, když druhému zahneš. Radikální konec, protože tam není důvěra. A to se většinou nestává zničehonic. Myslím, že je neskutečně důležité pořád na vztahu pracovat a pracovat, aby tam bylo to srdeční napojení a důvěra.

Ty ses do otce svých synů zamilovala na první pohled.

Ano, ale už je to tak dávno, že si to skoro nepamatuju.

A potom ses s ním dokázala rozejít s grácií, zůstali jste spolupracujícími rodiči.

Ano. A to jsme dodnes. Neřekla bych, že já jsem se dokázala rozejít s grácií, to jsme dokázali oba dva. A moc ráda si s ním dodneška povídám, zajímají mě jeho názory. Jsem ráda, že jsem ho potkala a že ty děti mám právě s ním.

Když jsme spolu dělaly rozhovor, kdysi, když jsi natočila film Líbáš jako ďábel, řekla jsi mi, že nejsi ženská, která se potřebuje vdávat. A pak ses vdala.

Čekala jsem, kdy to vytasíš. Nevím, jestli je to tak zajímavé, už je to všechno minulost a já v minulosti nežiju. Jsme výsledek minulosti, ale existuje jenom teď a já se snažím tvořit přitažlivou budoucnost. Ale dobře, tak když ses na to zeptala, odpovím, že jsem si vzala svého kamaráda. Byli jsme manželé jenom deset měsíců, dokonce nám řekli, že se ani po deseti měsících nemůžeme rozvést, takže jsme čekali, až uplyne rok. Vzala jsem si ho z nejhoršího možného důvodu: ze slušnosti. Hezky se staral o mé syny, byl moc fajn… A já jsem najednou získala pocit, že bychom se měli vzít. To ať nikdo nedělá! Myslím, že lidé se musí brát z hluboké lásky.

Ale asi to tak mělo být, protože já jsem si v té době vzala dceru do pěstounské péče a jí díky mému manželství zůstala babička. Saša je ve velmi úzkém kontaktu s jeho maminkou Maruškou, jezdí tam na prázdniny a ta babička, která neměla vnoučata, získala vnučku. Saša má fantastickou babičku, já ji miluju, moc ráda tam jezdím a cítím se tam neskutečně dobře. Takže ty cesty Páně jsou někdy nevyzpytatelné. Nemůžu téhle své životní epizody litovat, protože Saša má skvělou babičku.

Vyrůstala jsi jako jedináček, útlé dětství jsi strávila s babičkou na venkově, maminka byla v Praze, tatínek byl nepřítomný.

Tatínek byl s maminkou. Studovali v Praze, proto jsem vyrůstala u babičky.

Tatínek byl Tunisan – když dostudoval, odjel?

Chtěl, aby maminka odjela s ním do Tunisu, a ona tady nechtěla nechat svoje rodiče, tak tady zůstala. On se pak přestěhoval do Kanady.

Prý jsi vyrůstala bez dětí kolem sebe. Dalo by se říct, že to je prvopočátek tvé fantazie – že hraješ a píšeš knížky?

Určitě mě to ovlivnilo. Žila jsem v netypickém prostředí. Díky tomu, že jsem bydlela u babičky, jsem vyrůstala s důchodci a chtěla jsem po nich, ať mi vyprávějí příběhy z války. To mě jako dítě fascinovalo. A tvořila jsem si takový svůj svět. Můj svět byl dvorek ve vesnici Ahníkov, zvířata, slepičky, ovocný sad, to jsem milovala. Vzpomínám na to moc ráda.

A věděla jsi potom, že chceš mít víc dětí než jedno?

Takhle jsem vůbec neuvažovala. Druhý syn nebyl plánovaný, ale jsem moc ráda, že mám Andreje a Dalibora a že je moc fajn, když dítě není jedináček. Nemyslím si, že jedináček musí být sobec, možná se trošičku hůř orientuje v životě, protože sourozenecké vztahy nás hodně formují. Dalibor se mnou vystudoval koučovací školu a hodně o těch věcech mluvíme, tak jsem se dozvěděla detaily, který by mě nikdy nenapadly. Třeba že mu Andrej vždycky všechno snědl.

Tos nevěděla?

Nepamatuju si to. Andrej prý vyjedl z ledničky to lepší.

Zmínila jsi mi kdysi zážitek, že starší Andrej nacpal mladšímu Daliborovi do krku dvacku a ještě ji zalil olejem, aby prošla. Jak to dopadlo?

Chlapci si zavolali záchrannou službu. Někdo z těch záchranářů byl tak hodný, že jim řekl: Nesmíte říct, že jste byli sami doma, nebo by maminku zavřeli. Naštěstí to dobře dopadlo, nicméně Dalibora v narkóze operovali, aby mu tu dvacetikorunu vyndali. Nechala jsem ji zarámovat a Andrej ji pak měl dlouho na stěně.

Ale musím říct, že bratři mají spolu krásný vztah. Oba jsou umělci, Andrej hraje na violoncello, Dalibor tancuje a dělá kouče, hudba je hodně spojuje – chodili třeba do kina na přenosy z Metropolitní opery. Mají spoustu společných zájmů a kamarádů. Je to bezvadné.

Nerozmlouvala jsi jim umění – jako spousta rodičů, kteří se uměním živí?

Vůbec ne. Zastávám názor, že člověk by měl dělat to, co cítí. To říkám maminkám, které rozmlouvají dcerám nebo synům, aby byli herci. Argumentují, že se neuživí, a já se jich ptám: Jak to můžete tak jistě vědět? Já bych si nikdy nevzala tu zodpovědnost něco dítěti rozmlouvat – já jsem chtěla být herečkou od dětství a nikdo by mi to nerozmluvil. Kdybych se nedostala na konzervatoř, tak bych asi šla dělat elévku někam do oblastního divadla. Myslím, že člověk má poslouchat tu duši a když to ty děti vědí. Neznamená nutně, že to budou dělat, ale cesta je někam zavede a ta cesta je správně.

Jaká cesta tě zavedla k pomoci Tibetu?

Náhodná. Přečetla jsem si leták obecně prospěšné společnosti Most pro Tibet a moc se mi líbil ten příběh, jak pomáhají v Ladaku Tibeťanům – stařečkům, mnichům, mniškám, dětem. A říkala jsem si: Tak u téhle společnosti nakoupím dárky na Vánoce, abych ji podpořila. Pak mi zavolala ředitelka Mostu Jana Neboráková, jestli bych s nimi nechtěla spolupracovat.

Další rok už jsem s nimi prodávala na Arkádách, pomalu mezi námi vzniklo přátelství a nakonec jsem jela s ní i mými syny a s otcem synů do Indie, do Ladaku. Byli jsme se podívat v klášterech a na dalších místech, kde Most pomáhá. Měla jsem obrovskou radost, že se ty peníze opravdu využívají, stala jsem se členkou správní rady a opravdu za tu společnost ručím. Doufám, že se do Indie zase podívám.

Když to tam člověk pozná včetně té bídy… Když si pak jdeš koupit kabelku, není ti to „divné“?

Já nejsem zrovna na kabelky, ale chápu, co tím chceš říct. Záleží, na co věříš. Já věřím, že tady v Evropě nejsem jen tak. Není jen tak, co dělám a jak se mám. Ale samozřejmě, když si chci koupit něco drahého, říkám si: Tak za tohle by dokázalo jedno dítě studovat tři roky. Má to cenu? Skutečně ti to za to stojí? Někdy si řeknu: Jo, stojí. A někdy: Ne, nestojí. Pomáhám, jak můžu, kde se dá.

Na Šrí Lance jídlo stojí čtyřikrát víc než před covidem, tak tam vznikla nadace Modrá igelitka. Bohatší Šrílančané naplní igelitku rýží za sto padesát korun a chudší rodina z toho může žít několik dní. Mluvili jsme o tom s mým koučem Vláďou Ekartem a domluvili jsme se, že ten projekt podpoříme. To jsou věci, které mi dávají smysl. 150 korun nejsou ani dvě kávy ve Starbucksu, tam za to může jíst celá rodina týden. Máme se tady v Evropě neuvěřitelně dobře, samozřejmě jsem si to v Indii uvědomovala, i když jsem to věděla dávno.

Jak to vnímali synové?

Byli jsme tam před deseti lety, to byli poměrně malí, byl to pro ně kulturní šok. Poznali to natvrdo, jezdili jsme tam běžnými vlaky, nespali jsme jen v hotelích. Ty rozdíly si uvědomovali a formuje je to dál.

A když jsi jim potom řekla, že budou mít ségru?

Brávala jsem si na víkendy holčičku z Klokánku, takže kluci věděli, že něco ve mně takhle zraje. Už v patnácti letech jsem si řekla, že když se mi bude dobře dařit, tak že si vezmu dítě z dětského domova. A když jsem Sašenku přivedla poprvé domů… Byla tak roztomilá, že by ji chtěl každý. Takže vůbec nebyl žádný problém. Navíc ona je velice umělecky založená, takže to tak celé nějak zaklaplo. A teď studuje stejnou školu, kterou studoval Dalibor, Taneční centrum Praha – konzervatoř. Když byl covid, tak ji Andrej učil hrát na klavír, zkoušeli spolu hrát na violoncello. Teď už mají oba synové své dívky a žijí s nimi, ale vztah se Sašou, myslím, navázali moc hezký.

Co sis v patnácti představovala jako „bude se mi dobře dařit“?

To vím úplně přesně. Měla jsem představu, že budu sedět v Paříži v krásné kavárně, budu pít kávu a budu pozorovat lidi. To byl pro mě obraz toho, že se mám krásně.

Se Sašenkou jsme natáčely, působily jste naprosto spokojeně, patříte k sobě. Pak jsi mi ale říkala, že každému radíš, ať si velmi dobře rozmyslí, jestli si vezme dítě do pěstounské péče.

Samozřejmě. Je to velice zodpovědná věc.

Navíc ty děti bývají trochu „rozbité“, což ne každá rodina zvládne.

Jak které, někdo víc, někdo míň. Saša tak úplně rozbitá nebyla. Zažila lásku, vždycky vzpomíná na svoji babičku, ona byla asi do čtyř a půl roku doma, pak byla rok v dětském domově – takže tam nebyla tak dlouho. Má hodně sourozenců a Helenku, její mladší ségru, si vzala moje kamarádka Péťa Kovandová, měla jsem velkou radost, že to takhle vyšlo. Holky se občas vídají.

Mám velké štěstí, že Saša je, jaká je. Kdyby mi třeba zalhala, snášela bych to špatně. Utrápila bych se. Samozřejmě je to jiné než s vlastním dítětem, i strach je daleko větší, že to s výchovou nemusí vyjít. Cítila bych se špatně, že jsem to nedokázala. Že jsem zklamala sama sebe i že nejsem dobrý příklad pro pěstouny. Ale já jsem neměla jinou šanci: jakmile jsem ji viděla, věděla jsem, že to je ona.

Jsi na lásky na první pohled?

Jsem totálně na instinkt.

Říkala jsi mi, že spousta žen nemá v sobě to správné ženství a spousta mužů zase bojuje se svým mužstvím a že se neumíme zharmonizovat, napojit…

My všichni máme ženskou a mužskou energii, to je jasné, stejně jako máme pravou a levou ruku. Ale musíme vědět, jak to používat. Ženy, když nemají finanční a energetickou oporu o partnera, tak přepadávají do mužské energie. Anebo to může být tehdy, když třeba máš bráchu a máš pocit, že tatínek ho má radši, tak s bratrem soupeříš a chceš otci podvědomě dokázat, že jsi lepší než všichni chlapi světa. A pak to dokazuješ samozřejmě i manželovi. Je nutné si uvědomit, co pro ženy znamená ta ženská energie. Například manažerka, která má spoustu podřízených, by domů měla vždycky přicházet jako žena. Protože muž se chce cítit jako rytíř.

Takže mám být křehká?

Určitě. Křehkost je jedna část ženské energie. Největší síla žen je zranitelnost. Ta se v naší společnosti moc nenosí, ale když muži ukážeš zranitelnost, tak on se pro tebe okamžitě stane pevnou oporou.

Kde je hranice mezi křehkostí a „kvočnou“?

Mluvím o zdravých projevech ženské energie. Ale tohle je typická ukázka ženy v mužské energii. Řekne: Ale já nechci být slepice. Uklidním tě, taky jsem to tak měla. To samozřejmě neznamená, že žena je hloupá. Ale třeba emoce patří k ženě… A málo mužů je ustojí. Ale opravdový pevný muž ví, že žena je emocionální stvoření.

Takže můžu vylítnout?

Pokud máš muže v dobré pevné mužské energii, tak tě zastaví, řekne ti: Blanko, já tě miluju, miluju tvoji duši, i když jsi teď šílená. Prostě tě zkrotí. Takovým způsobem, že ty se uklidníš. To je silný muž. Slaboch ti řekne: Hele, prosím tě, teď jsi moc emocionální, tak jdi, vyřeš si to, až se uklidníš, tak přijď.

Jak jsi učila kluky, aby byli silní a zároveň empatičtí k ženám? Nevynadají ti jednou snachy?

Myslím, že ne. Mám skvělé – doufám – budoucí snachy. Dalibor, který chodí do koučovací školy a tohleto rozebírá, si to vyloženě uvědomuje, pracuje na tom. A Andrej má tu mužskou sílu víc vrozenou, bych řekla.

Často se mluví o nutnosti „mít se rád“. To pro generace vychovávané v sedmdesátých či osmdesátých letech může znamenat „být sobec“.

Ty chybné vzorce si musíme uvědomit a přenastavit si je. Jenom člověk, který se má skutečně hluboce rád, může mít rád i ostatní. A nejhorší je, když si neumíš nastavit hranice a někdo je pořád překračuje. Ty to držíš, ale narůstá v tobě obrovský vztek, obrovská nespokojenost a rozežírá tě uvnitř. Myslím, že se všechno na světě dá říct, i ty nejnepříjemnější věci, ale musíš to říct s láskou. Nekonfrontovat, ale laskavě. A musíš to tak opravdu cítit, to se pak dá říct všechno. To se učím, není to úplně moje silná stránka.

Jak se od doby, co koučuješ, změnily tvoje vztahy v divadle a přístup ke zkoušení?

Moje vnímání se změnilo komplexně. A myslím si, že mám víc pochopení pro lidi. Samozřejmě i víc soucitu. Vnímám jinak. I sebe vnímám jinak.

Takže když ti jako studentce tvůj profesor Josef Vinklář řekl, že neví, co s tebou, že jsi úplně marná, tak bys ho dneska odpálila?

Tenkrát jsem se ho bála, dneska bych mu řekla: Ale pane profesore, já mám v sebe obrovskou víru s pomocí nějaké vesmírné inteligence… Ono se to nějak vyvrbí. Asi by na mě koukal jako blázen. Ale o mrtvých jen dobře, on mě taky hodně naučil. Kdyby nebylo Josefa Vinkláře, tak by byl můj život úplně jiný. Díky jeho postoji jsem odešla hned po konzervatoři na oblast, strávila jsem tam mnoho let a dostala jsem krásné role. Spoustu jsem se toho naučila a všechno jsem to potom zužitkovala. Takže někdy nás ty negativní situace posunou nejdál – to sama víš. A co vypadá jako negativní, pak zpětně vypadá jako nejlepší věc, která se mi v životě mohla stát.

Po čtyřicítce vnímám, že se něco mění. Dřív jsem shodila tři kila za dva týdny, říká Pavla Beretová