Hrál jako o život a pak absolutně vyhořel. „Jedinou naší povinností je být šťastný!“ říká dnes Filip Čapka z Ulice

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Jako kluk byl zlatý, pubertu měl bouřlivou,“ prozradila jeho maminka. „Na třídní schůzce vždycky paní učitelka poděkovala rodičům, že přišli… A zůstane paní Čapková a maminky dalších asi tří kluků.“ Herec Filip Čapka o sobě ví, že má punkovou duši. Co to znamená a jak mu to komplikuje život? I o tom upřímně mluví v rozhovoru. Během covidu začal malovat. Prostě si řekl, že to zkusí. Pak mu někdo poradil, ať si pořídí webovky, pak začal vystavovat… Těší ho to a má úspěch. A dnes už – po svém hereckém vyhoření – zase trochu hraje, ale především maluje.

Filipe, ty prý máš punkovou duši? Co to je?

Co to je? Nezaprdět se. Nekvoknout na zadek a neříct si: Už to nějak doklepu. Já jsem se vždycky snažil. Prostě dělám všechno proto, abych neustále žil. Samozřejmě že v některých situacích to není úplně výhodné – nebo vůči některým lidem to není úplně výhodné, ale já si nemůžu pomoct.

Tvoje punková duše se necítila dobře, když se ti narodila dcera. Nemohla se srovnat s tím, že máš být „uspořádaný“.

No, to bylo hodně skřípění zubů. Ve vší obrovské lásce k její mamince a k ní. Ale to je přesně to, že chlap začne mít pocit – a je to špatný pocit: „A teď jako co? Teď si jako sednu na prd*l doma a budu jenom tatínek?“

Budeš chodit večer koupat, když nebudeš večer hrát.

Ano. Myslím, že takové pocity, vnitřní tlak, má skoro každý chlap. Že jen pár výjimek to naplní a posune. Byť, a to zdůrazňuju: Já jsem dceru miloval od první vteřiny! Jenomže mít takovou duši je někdy prokletí.

Jak dlouho ses vypořádával s tím, že jsi otec a máš za někoho zodpovědnost?

Jsem s tím vypořádanej v tom smyslu, že moje Anička je moje největší kamarádka. Nebo jedna z největších. Moje Anička je obrovská osobnost, moje Anička je můj přítel. Když mám trable, jdu za ní. Když má ona trabl, tak jde za mnou.

Ty chodíš s trablema za dcerou? Zatěžuješ ji?

To není zatěžování. To je komunikace, zpětná vazba. To je, že jí věřím. Vím, že ona je na svůj věk obrovsky vykvetlý strom. A věř, nebo nevěř, ona mi mockrát pomohla. Nastínila mi některé věci. V její moudrosti je pořád určitý dětský pohled na svět, i když ona je ve svém věku opravdu odvážný člověk. Takže jsme partneři. Vím, že když Anička zapálí školu, tak já budu první, komu to zavolá. A já budu první, kdo jí řekne, že to podělala. Ale vyřídím to za ni a s ní, pomůžu jí. To je pro mě obrovské vítězství, že jsem docílil takového vztahu se svým dítětem. A obrovsky si toho vážím a je to pro mě možná nejvíc.

Jak jste zvládli pubertu?

Fantasticky. Nemusí rebelovat.

Nemá proti čemu?

Vůbec. Vůbec. Je vicemistryně republiky v drezuře koní, pouze svou zásluhou a samozřejmě zásluhou všech lidí kolem, hlavně majitele stáje a majitelky. To jsou fantastičtí lidé. Ale Anička si to všechno postavila sama a staví – měla licenci na drezuru rok a vybojovala stříbro. To je Anička, má totiž taky punkovou duši.

Tys neměl dlouhá léta moc dobré vztahy se svým tátou, hercem Jiřím Čapkou. Jednak moc pracoval a jednak opustil rodinu: mámu, tebe a tvého bráchu. Proto to děláš úplně naopak?

Já jsem rád, že to říkáš, byť jsou to malinko bolavý věci. Právě proto jsem se rozhodl, že moje dcera bude mít nejlepšího tátu na světě a její táta bude mít nejlepší dceru na světě. A to se nám podařilo. Neříkám, že se nemůže něco podělat, to je klidně možný. Ale máš pravdu, to byl přesně ten důvod: Já jsem se zabejčil, věděl jsem, že dětství je pro život důležité jako vypouštění lodě na moře, a já se pokusím vypustit ji tak, aby jí jen tak nějaká bouře neublížila.

Tobě bouře ubližovaly? Byls špatně vypuštěný?

Ano. Já to řeknu na plnou hubu: Jo. A řeším to dodnes. Řeším to – sem tam špatně, sem tam dobře. Vlastně hodně věcí se vyříkalo a hodně věcí taky ne. Ta punková duše je ve mně i v mém bratrovi. A zaplaťpánbůh za to, proto jsme tam, kde jsme, spoustu věcí jsme dokázali a spoustu ne. Ale zároveň to má i odvrácenou stranu a to je to, že v některých věcech jsme… osamocení. A neděláme třeba úplně správné věci vůči svým nejbližším. Někdy.

Tím teď myslíš ženy?

Taky… Nejenom.

Když jsi mluvil o svém těsném vztahu s dcerou, tak jsem si říkala, kde v tom vašem spojenectví je Aniččina maminka?

To je právě jedna z těch odvrácených stran. Mých. Bohužel. Nebo bohudík, já nevím. Jde o to, že jedinou naší povinností na tomto světě je být šťastný. A myslím si, že nejsme zodpovědní za štěstí toho druhého. To není náš úkol, aby ten druhý byl šťasten. Někdy se to nesejde. A je to bolavý, nebyl to můj sen, ale…

Počkej, když ses ženil, tak jsi neměl touhu udělat svou ženu šťastnou?

Obrovskou, ano.

A nepodařilo se to.

Ten punk narážel. Jsem přesvědčený, že každý by měl myslet hlavně na svoje štěstí a svoji harmonii. Protože jen když budu šťastný, budou šťastní i ti kolem mě. Za podmínky, že i oni dělají všechno proto, aby i oni byli šťastní.

A tím pádem abys byl šťastný i ty?

Ano. A to je strašně těžké. Pan Havel to krásně říkal: Že ti dva lidé, když každý bude tvořit svoje štěstí, tak se potkají. A to je potom ta láska. Tam potom vznikají kompromisy. Kompromis není to, že já se zlomím a řeknu: Dobře. Kompromis je, když řeknu: Myslím si o tom něco jiného, ale podpořím tě v tom. Protože vidím, že po tom toužíš a že to chceš. Vztahy se hýbou jako pivní tácky: Buď jsou daleko od sebe, nebo se dotýkají, nebo se v určitém místě překrývají, anebo splynou.

A ty hledáš tu duši, s kterou splyneš?

Já jsem byl obrovský romantik. Obrovský. Když jsem chodil s klukama do hospody, oni vyprávěli, co už všechno s holkama dělali a nedělali. A když do mě drbli: A co ty, vole, s tou svojí? Odpovídal jsem: Co je vám do toho? To je prostě naše! Obrovský romantik. Jenomže potom strašná spousta věcí, včetně té punkové duše, to prostě jako by rozhýbe a celý se to rozklíží a celý to nefunguje. Jsem prototyp úplně normálního člověka, který tu něco udělá dobře a tu něco pos*re. V něčem jsem výbornej, něco se nepovedlo.

Jak se ti povedlo divadlo? V Ostravě jsi mě vzal na jeviště, na kterém jsi hrál odmalička, dědeček byl ochotník a hraje tatínek, brácha, teta, strejda… Pochopila jsem, že snad všichni Čapkové na severní Moravě jsou herci. Ale tatínek ti divadlo vymlouval, ty jsi mu chtěl dokázat, že na to máš, takže jsi šel na JAMU. A potom?

Je to přesně tak, jak říkáš. Byla to obrovská zamilovanost do táty, a potažmo tedy do divadla a jeho herectví. Už jako malý jsem hrál v divadle, a jakmile člověk přičichne k té vůni v rekvizitárně nebo portálu, je ztracený. Jako dítě jsem hrál třeba ve Třech mušketýrech v Ostravě, byl tam veškerý vercajk, který mušketýři potřebují. Tak jsem o pauze ukradl ty kordy a šermoval jsem s portálem. Portál byl můj sok.

Na JAMU jsem pak potkal přesně ty lidi, které jsem měl potkat: Martina Čičváka, Matěje Dadáka a další. Ukrutně mě to bavilo. Byli jsme šikovní – řeknu, že nám to šlo, měli jsme úspěchy. A pak jsem přišel do olomouckého divadla a zjistil jsem, že neumím nic.

Jak se to stane – šikovnému klukovi?

To se stane, když se vám obrovsky daří na škole, kde děláte spoustu punkových věcí. No a pak přijdeš do divadla, říkáš si, že budeš pokorný, ale taky máš v sobě to „a teď vám ukážu, jak se dělá moderní divadlo“. Chtěli po mně, abych normálně přešel po jevišti, a já jsem to chtěl dělat stylizovaně. Text jsem taky říkal jinak – s odlišnou kadencí. A oni na mě koukali. Tehdy jsem si musel přiznat, že nic neumím. A poprvé jsem si řekl, že to vlastně chci dělat, protože se chci vyrovnat s tátou. Jednou v noci – plný slz – jsem si říkal: A co teď budeš dělat? Baví tě to? A odpověď naštěstí zněla: Strašně mě to baví.

Jak jsi to vyřešil?

Sčuchli jsme se, mladá generace. Adrian Jastraban, Dušan Urban, Pavel Juřica. Rozhodli jsme se, že to budeme dělat dobře, i když okolí třeba má pocit, že ne. Začali jsme strašně makat. Nepindat, kdo dělá co jiný špatně. Po nocích jsme debatovali o divadle. Jednou jsme opilí debatovali a někdo z nás řekl: Vole, my jednou budeme v Praze. Budeme tam hrát v divadlech a točit. Ještě nám nezavolali, ale je to jasné. Po letech jsme jednou s Adrianem seděli a říkali: Hele, nám se to podařilo! Jsme dobrý! Točíme spolu v Ulici a odehráli jsme spolu tisíce představení po celé Praze.

Do Prahy jsi přišel nezvyklým způsobem: na Letní shakespearovské slavnosti do Krále Leara, kterého hrál Jan Tříska. Tvůrci hledali alternaci k Jiřímu Langmajerovi. Nelekl ses?

Byla to taková energie, že jsem věděl, že to prostě dám. Neříkal jsem opatrně, že to je moje šance. Ne. Ale že to prostě udělám na sto tisíc procent a skvěle. Martin Huba coby režisér mi zavolal, že Jirka nemůže hrát Edgara a hledá alternaci. Reagoval jsem, že jasně. On mi řekl, že na to mám osm dní.

Cože?

Osm dní. Souhlasil jsem. Doručili mi videokazetu a text. Věděl jsem, do čeho jdu, protože jsem tu inscenaci Leara viděl, byl jsem jí naprosto uchvácen a dodnes si myslím, že to je jeden z největších počinů široko daleko v českých divadelních vodách, ne-li evropských.

Učil jsem se to zepředu, zezadu a byl jsem zpocený. Sjížděl jsem tu kazetu, Jirka Langmajer to hrál úplně fantasticky a vlastně mu musím moc poděkovat, protože já jsem ho vykradl. Chtěl jsem některé věci udělat po svém, ale pan Huba mi řekl: Nesnaž se jinak, nemáme na to moc času. Přeber toho Jirku, dělá to výborně.

A když jsi pak přišel na zkoušku?

S obrovskou úctou k panu Třískovi a panu Hubovi. Přišla první scéna, Lear a Edgar. A my jsme tu scénu s panem Třískou, dej mu pánbůh nebe, sjeli bez zastavení, v plném tahu. Byla to tak krásná energie! Pan Tříska vstal, koukal na mě a: „Kdo jste? Tak takhle já si představuju připraveného talentovaného herce.“ Vím, že v té vteřině jsem to vyhrál, protože ze mě spadla tréma. Věděl jsem, že jsem doma. Pan Huba si mě vzal stranou a říká: „Počúvajte, Filip, kde jste boli doteraz?“ To jsme si ještě vykali. Pak mě režíroval v dalších inscenacích a taky jsme spolu hráli.

Znovu opakuju, že se mi podařilo Edgara odehrát tak dobře za pomoci Jirky Langmajera, jak to nazkoušel. Pan Tříska si mě vzal k sobě do šatny a hrál jsem s ním několik let. Strašně rád. Moje babička, když jí bylo osmdesát, seděla v první řadě. Byla tam nahatá scéna, tak na celé kolo zakřičela: Ááááá! A zakryla si oči.

Co ti tahle role přinesla?

Viděl mě Karel Heřmánek a druhý den zavolal, že chystá muzikál Cikáni jdou do nebe a má tam přesně pro mě roli. Já ji hrál 450krát a měl jsem u Karla spoustu, spoustu dalších fantastických rolí. Stali jsme se přáteli a moc mu děkuju za všechno. No a pak se začali ozývat filmaři.

Takže recept, jak dobýt Prahu, zní: Naučit se za osm dní setsakra těžkou roli ze Shakespeara?

Je to zřejmě jedna z možností. Na tomhle vidím, že skromnost je relativní pojem, protože na tohle jsem byl obrovsky pyšný.

Divadlu jsi dával strašně moc. A pak to jednou cvaklo…

Ono se to sypalo už delší dobu. Já jsem si s tím nevěděl rady, zkoušel jsem to zlomit různými cestami – od alkoholu až po dvojnásobné nasazení. Stejně to šlo od desíti k pěti, uvnitř mě. Pak mi kamarádi, protože to byli opravdoví kamarádi, řekli, že je tím negativním přístupem začínám sr*t. Jen jsem vešel do divadla, hned jsem dával jasně najevo, že se mi nechce. A potom na jevišti začaly být momenty, kdy jsem si říkal: Co tady dělám?

Vyhořel jsi?

Ano. Já jsem byl jedno z dětí nejvíc toužících po divadle. A ve finále se mně to otočilo – a absolutní nechuť. Ale absolutní. Úplné vyhoření. Po tomhle zážitku, kdy jsem se ptal, co tam dělám, jsem ještě zkoušel, to už jsem byl na psychiatra. Jednou jsem jel na zkoušku a na nábřeží mi to v hlavě udělalo cvak. Měli jsme rozezkoušeného Krysaře, přišel jsem na zkoušku a řekl jsem: Počkejte, já vám musím něco říct. Já končím, já už nemůžu. Vím, že jsem zkomplikoval život spoustě kamarádů i řediteli divadla, ale nemohl jsem si pomoct. Buchtík, Petr Buchta, kterého obsadili místo mě, mi dodnes děkuje, protože ho na základě toho vzali do Švanďáku. Takže všechno zlý je k něčemu dobrý.

To byl ten okamžik, kdy jsi sedl do kabiny bagru?

Ano. Už jsem se znal s Danem Purgertem, který má velikou firmu na stavění zahrad Zahrady snů. Jel jsem za ním a naučil jsem se s těmi stroji.

Dan si tě chválil, že ses s bagrem naučil skoro tančit. Tam ti bylo dobře?

Tam mi bylo fantasticky! Já jsem byl třeba úplně nadšený z faktu, že vím, že od sedmi do sedmnácti pracuju. Od pondělí do pátku. A v sobotu a v neděli mám volno. A od pondělí zase… Já jsem si to tak užíval! Daniel je obrovské srdce, proto Zahrady snů fungují tak, jak fungují. On mi svou energií dal vlastně i možnost dělat chyby. Jenomže já to mám tak, že když něco začnu dělat, tak v tom musím být nejlepší na světě. Takže jsem se s tím bagrem naučil tančit, protože bylo potřeba, abychom bagrem uměli dělat milimetrové tahy. On mi to umožnil a já mu za to budu vděčný ještě x životů. Možná proto jsem ještě na tomhle světě a v tomhle životě, abych potkal Purgerta.

Moderuješ pořad pro kutily a zahrádkáře Polopatě a naskočil jsi do Ulice. Herectví v téhle formě ti vyhovuje?

Obrovsky mě to baví.

K tomu maluješ. Návrat na jeviště nezkusíš?

Zkusil jsem přičichnout. To bylo tak, že mi zavolal můj milovaný Martin Čičvák, se kterým se známe ze školy. A že: Počúvaj ma, nechcel bys robiť v Činoheráku? A Činoherák byl vždycky můj sen. Čapka, Činoherák, Čičvák. Já jsem byl na bagru a říkám: Martinko, vieš, že s tebou kedykoľvek, kamkoľvek. Jenomže když jsem do toho Činoheráku jel, měl jsem bolení břicha a při čtených zkouškách jsem si říkal: Filípku, ne, to není ono. Přišla korona a obrovské natáčení, které kolidovalo s generálkami. Martin byl tak obrovsky velkorysý, že řekl: Vieš čo, Filip? Ja sa nehnevám, v poriadku. Však se ještě uvidíme. Moc děkuju za tu vstřícnost.

Takže když jsem tě viděla ve Švanďáku jako Molièrova Misantropa, to bylo naposledy?

Bylo. A přestože divadlo nehraju, toho bych si i zahrál.

Vážně?

Ale muselo by to být ráno v deset, muselo by to být bez zkoušky, musel bych přijet ve tři čtvrtě na deset a po představení odjet.

V deset? Tipuju, že to by bylo školní představení a děti by na tebe flusaly rýži z verzatilek.

Ne ne, pozor! Do Švanďáku chodily hlavně gymply – a to byli výborní diváci. Žádnými verzatilkami neflusali.

Sedíme u tebe doma v ateliéru mezi tvými obrazy. Tušíš, co tě napadne po malování?

Vůbec. To je otázka, na kterou neznám odpověď. Vlastně už bych ani nic dalšího nepotřeboval, protože herectví je úžasný povolání. Anebo povolání není úplně to správný slovo. Spíš úžasnej zážitek, obrovskej. Ale při malování se mi otevírají jiné světy, a přestože mám spoustu kamarádů mezi kolegy herci, u malování jsem sám. Můžu malovat, kdy chci a co chci. To je pro mě úplně nejvíc.

Narodil jsem se do rodiny, kde je otec populární. Tlak to byl obrovský, říká otevřeně režisér Jan Svěrák