Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Herectví se Jana Plodková věnuje již od dětství. Kromě toho je její velkou vášní také tanec a práce na zahradě. S partnerem, optikem Filipem Žilkou, si koupili chalupu v Krkonoších – a právě tam je šťastná a může tam relaxovat. „Jsme taková polosamota, ale máme sousedy, se kterými, věřím, máme hezké vztahy. Víme o sobě, občas poklábosíme přes cestu nebo zajdeme na kávu,“ svěřila se herečka v rozhovoru pro Super. Jinak o svém soukromí příliš nemluví. Nechává za sebe hovořit výhradně práci. Přesto se stále častěji řeší, proč se nevdala nebo proč nemá děti. I na toto téma při našem rozhovoru došlo…
Máme za sebou první adventní neděli. Připravujete se už na Vánoce?
Prozatím nijak výrazně. Přes rok máme v bytě pověšená vánoční světýlka a teď opět nastal čas je zase rozsvěcet. V hlavě si skládám, kdo a jaká měl během roku přání, a pokud je to v mé moci, ráda je naplním. Ale to je v tuto chvíli zhruba vše, co se Vánoc týče.
Takže patříte mezi ženy, které si potrpí na dům plný světýlek, nebo jste v tomto ohledu spíš střídmější?
Jakmile se začnou výrazně zkracovat dny, ráda rozsvěcuju. Raději bych svíčky, ale naši kocouři jsou v tomto směru nevyzpytatelní. Proto raději volím světelné řetězy. Kam světlo nedosáhne, tam je pověsím a svítím. A přiznám se, že na vánočním stromečku světýlky nešetřím. Na dveře pověsím věnec… A to mi připomíná, že ten loňský už by stálo za to vyměnit.
Dáváte si v tomto období pauzu od pracovních povinností?
Všichni kolem filmu si ji dávají a dělají dobře – sobě i mně. Je pravda, že v Divadle Na zábradlí po vánočních svátcích jedno představení mám, ale jinak mě čeká klid, relax a doufám, že i sníh na horách.
Takže nejste z těch, kdo na Vánoce vyrážejí do teplých krajin?
Myslím, že asi dvakrát jsme s Filipem trávili svátky v Africe. Naivně jsme si mysleli, že se jim tam vyhneme. Jaké ale bylo naše překvapení, když se konala společná štědrovečerní večeře a někteří si dávali i dárky! Od té doby, co můžeme být u nás na chalupě, tak o tom, že bychom raději někam do tepla, už ani nepřemýšlíme.
A co silvestr, bilancujete a hodnotíte uplynulý rok?
Když už bilancuju, tak kolem svých narozenin – tam se pro mě mění rok. Tudíž konec roku jako takový nijak zvlášť neprožívám a přiznám se, že zrovna silvestr nepatří mezi mé nejoblíbenější dny v roce kvůli petardám. Ne že by se bouchaly jen o půlnoci, ty už se bouchají od odpoledne jednatřicátého a dobouchávají prvního ledna k ránu. Chápu, že ohňostroj je pro lidi něco, bez čeho si silvestra nedovedou představit, ale zvířata a ptáci by se bez něho obešli. A já vlastně taky.
Dáváte si nějaká předsevzetí?
Nedávám. Párkrát jsem to zkoušela, ale moc dlouho mi nevydržela.
Takže nemáte pevnou vůli?
Když se pro něco rozhodnu, směřuju k tomu. Někdy pomalu, někdy rychle. Někdy to vyjde, jindy zase ne. Moje práce mi často nabízí možnosti naučit se něco nového, o něčem se dozvědět, něco vyzkoušet – a to je pak moje vůle velmi pevná. Například než jsme jeli točit Ostrov do Thajska, pravidelně jsem chodila za trenérem Radkem Lacim a snad ani jednou jsem se neomluvila, že nemůžu – v překladu že se mi nechce.
V roce 2025 budou mít premiéru dva filmy, ve kterých hrajete – Můry a Karavan. A oba jsou o rodinných vztazích. Jak byste nám představila své role?
To byla pro mě velká radost, ačkoliv se v nich v podstatě jen mihnu. Můry jsou pro mladší diváky, kde hraju maminku dvou dětí, kolem kterých se příběh odehrává. Jako rodiče, tatínka hraje Lukáš Latinák, odjedeme na víkend a poprvé je necháme doma samotné. Ale děti tam samy nezůstanou….
A Karavan je pro mě speciální projekt, díky setkání s režisérkou Zuzanou Kirchnerovou, Aňou Geislerovou a Davidem Vodstrčilem. Hraju kamarádku hlavní postavy, kterou je Aňa, žijící v Itálii, tudíž jsem pár měsíců chodila na hodiny italštiny. Mohu svoji postavu považovat za hybatele děje, jelikož kvůli ní se Aňa s Davidem vydají na cestu karavanem. Je to krásný a křehký příběh matky a syna s Downovým syndromem. A na film se strašně těším.
Věděla jste před natáčením něco o Downově syndromu?
V prvé řadě bych chtěla říct, že to nepovažuju za problematiku. Děti s Downovým syndromem žijí normálně s námi a jejich projevy jsou upřímné, čisté a radostné. A plné lásky, kterou dávají najevo. Nic neskrývají, nepřetvařují se, jsou to ti nejupřímnější lidé, které jsem poznala. Jejich vůle je obrovská, alespoň David ji má. Je to sportovec a pro mě teď i skvělý herec.
Film Karavan se natáčel v Itálii, jak jste zvládala delší odloučení od rodiny?
Já jsem v Itálii strávila necelých čtrnáct dní. Možná ani to ne. A tím, že jsem pracovala, moje myšlenky směřovaly k tématu filmu a nedovolily mi si stýskat. Navíc jsem byla s partnerem průběžně v kontaktu a vše mu vyprávěla.
Podle čeho si role vybíráte? Mám totiž pocit, že čím tabuizovanější téma, tím je to přitažlivější. Například ve filmu Němá tajemství jste se zase dotkli tématu afázie…
Nerozhoduju se podle nějakého klíče. Někdy roli hraje režisér, jindy scénář, samozřejmě i postava a její charakter. Na co si ale dávám pozor, je, aby se mi neopakovaly a nehrála jsem stále totéž. Těší mě, že ke mně chodí projekty různých žánrů a různých postav.
Jak moc velkou roli hrají při zvažování, zda roli vezmete, peníze?
Takovou, že jsem zatím ani jednou nevzala roli pro peníze. Ne proto, že bych je vždycky měla, ale protože mám možnost si vydělávat jinak – rozhlasem, čtením audioknih, divadlem. Tohle povolání má jednu velkou výhodu. A to tu, že vás díky své nepravidelnosti hned od začátku naučí myslet na budoucnost a odkládat si vydělané peníze stranou, abyste v době „klidu“ měli z čeho žít.
Byla jste šestkrát nominována na Českého lva, jednou jste nominaci proměnila… Jak moc je to pro herce svazující? Nemáte pak pocit, že se od vás očekává příliš mnoho?
Poprvé jsem ten pocit měla, když jsem získala Lva za film Protektor. Z dnešního pohledu to vnímám jako ocenění, že to klaplo. Že moje osoba v propojení s postavou, celým příběhem a jeho následným zpracováním byla tak, jak měla. Že to zkrátka do sebe všechno zapadlo.
Kromě rolí ve filmu jste i skvělá divadelní herečka. Jste členkou Divadla Na zábradlí. Stále platí, že pro herce je nejvyšší meta Národní divadlo?
Nevím, jak to mají ostatní herci, ale osobně jsem to takhle nikdy nevnímala. Zřejmě je to i tím, že jsem si vědoma svých možností a můj hlas není natolik silný, aby dolétl i do nejvyšších řad Národního divadla. Vyhovují mi malé scény i díky tomu, že jsem v blízkém kontaktu s divákem.
Chystáte v příštím roce na divadelních prknech něco nového?
Tuto sezonu zkouším až od května s Honzou Mikuláškem hru podle knihy Karla Oveho Knausgårda Můj boj: Zamilovaný muž. Ale čtenáře bych rozhodně ráda pozvala na inscenaci Vzkříšení od Lva Nikolajeviče Tolstého, kde sice nehraju, ale považuju ji za masterpiece. Hlavní představitelka Káťa Císařová za ni nedávno získala Cenu Thálie.
V současnosti hrajete v Rackovi od Čechova – a to je divadelní klasika. Hrajete v ní poprvé?
Poprvé. Popravdě jsem Racka nikdy nečetla. Byla jsem zvědavá, jakým směrem se vydá ve spojení s režisérem Jirkou Havelkou. A byla to jízda. Z postavy Arkadinové jsem měla velký respekt, který mě až svazoval, ale teď ji hraju strašně ráda. A zájem o Racka je z pohledu diváka veliký. Máme dlouho dopředu vyprodáno.
V čem je pojetí Racka v této inscenaci jiné?
Dramaturgyně Dora Štědroňová se spolu s Jirkou rozhodli vydat cestou méně postav, text hry velmi zkrátili. Mnozí nám to vyčítali, pro mě tam ale zůstalo vše podstatné a lidsky nelidské. Dáda Němeček vytvořil scénu, která je dominantním prvkem hry a velmi podporuje emoce všech postav.
Mluvíme spolu na setkání tuzemské značky Bohéma, která oslavuje české dědictví. Podílela jste se na vytváření kolekce triček. Co pro vás Čechy znamenají?
Kořeny, domov. Společný smysl pro humor. Nadhled, který umí zaznít i v nejtěžších chvílích.
Na „své“ tričko jste zvolila motiv Madeleine Albright. Proč zrovna ji?
Přečetla jsem skoro všechny její knížky. A ty, které jsem nečetla, jsem poslouchala jako audioknihy. Ráda čtu příběhy žen, které přes mnohé překážky dosáhly velkých věcí, profesních i osobních. Ukazují mi, že nic není nemožné, a pokud do něčeho vložíme energii, ve velkém se nám vrátí. Můžete udělat mnoho dobrého, ale můžete udělat i špatná rozhodnutí, která vám v budoucnosti někdo neodpustí. A přesto to nezabalíte a snažíte se dělat jen to nejlepší. A tím vším pro mne Madeleine Albright byla a je.
Když jsem si zadala vaše jméno do vyhledávače, první mi jako našeptávání vyjelo „děti“ nebo „svatba“. Jak moc se vás tato témata, která se stále opakují, dotýkají?
Už to považuju za takové bulvární rituály, které zkrátka budou ještě nějakou dobu přicházet… Možná až mi bude padesát, na Googlu u mého jména najdete slova jako „stáří“, „vrásky“, možná „filmy“. Je to úsměvný.
Vypadáte pořád jako malá holčička. Tak se musím zeptat, zda máte nějakou beauty rutinu, bez které se neobejdete.
Nedělám pro sebe nic objevného, jen se o sebe starám. Pečuju. Chodím pravidelně na kosmetiku a dělám věci, které mě baví a těší. A právě ta radost z nich se vám vepíše do obličeje nejvíc.
Rozhovor s Pavlou Beretovou: Po čtyřicítce vnímám, že se něco mění. Dřív jsem shodila tři kila za dva týdny…