Masky na huby a běžíme! Branná výchova? Plynové masky, igelitové pytlíky a spousta legrace

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nasazování plynových masek, hod gumovým granátem, střelba ze vzduchovky či soutěž O partyzánský samopal… Děti se mimo jiné učily orientovat podle buzoly a také si osvojily velmi praktické základy první pomoci. To vše zahrnoval předmět branná výchova, který měl omladinu připravit na obranu obyvatelstva i státu v případě nepřátelského útoku.

První výnos o výchově k brannosti vydalo Ministerstvo školství v roce 1934. Zaměřen byl na střední školy a učitelské ústavy a otázky civilní obrany se staly součástí předmětu občanská výchova. O rok později byl vydán výnos také pro národní školy, kde se branná výchova začala promítat do prvouky, vlastivědy, dějepisu, zeměpisu, a dokonce i do výuky cizích jazyků, zpěvu a tělesné výchovy. Od roku 1952 se stala součástí osnov druhého stupně základních škol a škol středních – k tělocviku žákům přibyla jedna hodina branné výchovy týdně a povinná letní a zimní jednodenní branná cvičení.

V roce 1971 vznikl jednotný systém branné výchovy, který dvě léta nato zastřešil zákon. Cílem bylo učinit z ní program celoživotního vzdělávání. Prostupovala všemi stupni školského systému – mateřinkou počínaje a univerzitou konče. „Jednou přišel můj mladší syn ze školky, byly mu asi čtyři roky, a říkal, že si hráli na slony. Nejdřív jsem tomu nerozuměla, ale pak mi řekl, že měli na hlavičkách masky s chobotem, tak mi to došlo,“ vzpomíná dnes osmdesátiletá Květa Valentová.

V hodinách tělesné výchovy se trénoval hod černým gumovým granátem. „Pamatuju si, jak jsem vždy hodila jen pár metrů, a učitel mi zdůrazňoval, že by mě granát zabil,“ vypráví dnešní šedesátnice Eva Cibulková a dodává, že na střední škole zase v suterénu, v prostorách šaten, nacvičovali střelbu ze vzduchovek. „Nevím, jestli to bylo zrovna bezpečné, ale měli jsme z toho vždy legraci,“ popisuje tehdejší výuku.

Od první třídy se chodilo na povinná pochodová cvičení. Žáci si vzali batůžek nejen se svačinou, ale také se zátěží a vyrazili do přírody. „V chlebníku jsme museli mít do třetí třídy tři kila a starší děti pět. Maminka mi vždy plnila sáček s pískem a ve škole to soudružka učitelka kontrolovala. Jestli jsme pochodovali i v igelitových pytlících na nohách, to si už přesně nepamatuju, ale asi ano,“ směje se Dana Horká, která se narodila v roce 1965.

Součástí branných cvičení totiž býval i pochod v „atombordelu“. Jednalo se o nácvik používání improvizovaných prostředků IPCHO (individuální protichemické ochrany), což znamenalo obléknout si pláštěnku, na ruce a nohy si správně navléknout igelitové pytlíky a zajistit je gumičkami, nasadit si plynovou masku (v terénu se většinou jednalo o šátek jako roušku, aby děti masky nezničily) a vyrazit. Součástí byly i přednášky, jak se v případně skutečného útoku poté bezpečně odstrojit.

Školní poplachy braly s rezervou i mnozí učitelé, a tak občas celou záležitost zlehčili. „V osmdesátých letech jsme chodili na gymnázium v Karlových Varech a jedna profesorka byla velmi rázná. Když zazněl poplach, zařvala: Masky na huby a běžíme!“ vzpomínají studenti. Když ovšem vyrazili ze tříd na chodbu, naprosto nesmyslně běželi z jednoho konce na druhý: „Vráželi jsme do sebe, chechtali jsme se a měli jsme z toho pořádnou srandu, než jsme doběhli do sklepa, kde byl pomyslný kryt.“

V některých školách probíhalo i měření masek, které měly čtyři velikosti: učitel umělohmotným přístrojem každému změřil rozpětí od kořene nosu pod bradu. Masky vůbec fungovaly jako zlatý hřeb branné výchovy. Podle toho, zda byly určeny pro předškoláky a žáky prvního či druhého stupně, byly s chobotem nebo bez. Chobot totiž sloužil k tomu, aby menší děti nemusely tahat těžký filtr na obličeji a měly ho ve speciálním příručním batůžku přes rameno. Soudružka učitelka masky vydala a na program se dostalo čištění vatičkou namočenou v lihu. Někde děti také speciálním mejdlíčkem potíraly průzory, aby se nezamlžovaly.

Se změnami v listopadu 1989 skončily i výlety v pláštěnkách a igelitových pytlících, které nás měly ochránit před případným chemickým útokem, ale byly také zdrojem neskutečné legrace.

Zdroj: Tohlejsmeprozili.cz