Slíbila jsem ségře a bráchovi, že až strašně zbohatnu, všechno jim koupím, vzpomíná na dětství Aneta Langerová

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Studovala obchodní akademii, hrála tenis a zpívala. Vyhrávala pěvecké soutěže a ta poslední, Česko hledá SuperStar, ji katapultovala na výsluní. „Školu jsem dělala dálkově, a kdykoli jsme se potkali s Václavem Havlem, domlouval mi, abych se na studium nevykašlala,“ vyprávěla zpěvačka Aneta Langerová před školní budovou v pražské Resslově ulici. V Intimních zpovědích pak vysvětlila, proč nemluvila s tátou, který ji přihlásil na SuperStar, jak se o ni starší sourozenci starali, když jim zemřela maminka, jak je to s její nesmělostí, jak se vypořádávala s popularitou a kdy si umí stát za svým.

Aneto, mělas někdy na jevišti krokoměr?

Krokoměr? To mě nikdy nenapadlo.

Říkala jsem si, že se při koncertu strašně nachodíš. Jsi turista.

Já jsem absolutně typický turista. Na pódiu i před pódiem a za ním – před koncertem i po něm – já pořád chodím. Asi mě to uklidňuje. Co krok, to myšlenka, nechci stát na místě. Nerada stojím a nerada sedím.

Jak chodím na tvoje koncerty průběžně, všímám si, že líp a líp komunikuješ s publikem.

Podle nálady. Taky jsem někdy schopná neříct skoro nic. Ale jo, jsou takový ostrůvky naděje, že ze mě něco vypadne. Většinou se do toho úplně zamotám, takže z toho pak jsou legrační situace, ale jsou přirozené, nemám ráda si to úplně připravovat. Jediné, co dodržuju, je zpívání některých písní s lidmi: vyzvu publikum, aby se zapojilo.

Bylo pro tebe, introverta, těžké se to naučit?

Spíš bylo těžké si říct, že někoho zajímá, co říkám. Ten pocit úplně nemám ani dnes, říkám si: Tak co jim budu vykládat? Mají svoje životy, já jsem od toho, abych zpívala. Buď zticha a zpívej. To je pro mě ideální.

Ale ano, nějaký čas samozřejmě zabralo pracovat na sebevědomí. Navíc mám v jednu chvíli v hlavě tolik myšlenek, že nejsem schopná říct jen jednu… A vznikne paskvil. Na to si musím dávat pozor. Když dojde na nejhorší, přiznám lidem, že taky chvílemi mluvím sama se sebou. Což je trochu schizofrenní, uznávám. Ale je to pravda.

Když jsi před dvaceti lety přišla na konkurz do první řady SuperStar, porotci ti říkali, že působíš strašně smutně, že jdeš na to jeviště jak na popravu. Ale vždyť už jsi od čtrnácti zpívala s kapelou…

To jo, ale já nerada soutěžím. U tenisu jsem taky měla ráda tréninky a pak jsem nerada hrála o něco, podávat výkony, snažit se být lepší než druhý. Vždycky mi přišlo divné s někým soutěžit. Je pravda, že asi nějakou soutěživost v sobě musím mít, jinak by mě to nehnalo pořád dopředu. Nebo je to spíš nějaká ambice? Motor? Touha? Nebo spíš vášeň? Nevím, co všechno to může obsahovat, ale to mě na tom baví. Je to pro mě chvílemi komplikované.

SuperStar už byla tvoje třetí soutěž. Byla jsi v Do-Re-Mi, v Rozjezdech pro hvězdy a do SuperStar tě pak přihlásil tatínek. Poděkovala jsi mu?

Ano, velmi. Tím, že jsem s ním potom asi měsíc nemluvila. On mě, dobrák, vždycky někam přihlásil, protože je pravda, že mi lidé fandili. Říkali mi, že hezky zpívám, tak ať jdu zazpívat někam, kde si mě někdo všimne. První mě přihlásil pan Barda, sbormistr. Šla jsem se sestrou zpívat duo. Ségra byla před porodem, netušila, jestli tu soutěž stihne. Stihla, vyhrály jsme.

Když tě pak táta přihlásil do SuperStar, proč jsi tam šla, když se ti nechtělo?

Protože mi ségra řekla, že budu srab, když nepůjdu. Tohle hecování na mě vždycky fungovalo. Měla jsem z toho stres, takhle vylézt před porotu, před kamery, předvádět se před lidmi, proto jsem působila tak strašně smutně, nemohla jsem to v sobě překonat. Jo, kdyby si mě někdo všiml sám od sebe, bez soutěže, to by bylo hezké. Třeba jako malou mě bavilo dabovat pohádky s písničkami… Tam jsem nebyla vidět.

A bylas ve studiu sama.

Byla jsem sama, měla jsem sluchátka, byla tam tma a pohádky. Moje první role se jmenovala Malý Ebeneiser. Měla jsem hodně hluboký hlas, tak jsem dabovala prince. Prince, co zůstal sám jen s kočkou a svými stíny. To mě provází celý život: kočka a stíny. Prostě kamarádi.

Po finále jsi jako vítězka dala první rozhovor, kde jsi popsala svůj zlý sen: „Přijdu do televize, zazpívám na playback, lidi zaplácají a pak následuje rozhovor, ve kterém ze sebe udělám úplnýho trotla.“

Tak to jsem to měla hezky vychytaný! To byl pro mě zlý sen, netušila jsem, jak bych se v takových situacích cítila. Během soutěže jsme zpívali s živou kapelou, já jsem nechápala, proč by to mělo být jinak, neuměla jsem otevírat pusu na hudbu ze záznamu. Hledala jsem způsob, jak se tomu vyhnout. A podařilo se mi to – musela jsem to nakonec absolvovat jenom jednou.

A musela?

Musela, měla jsem to ve smlouvě ještě ze soutěže. Z ostatního jsem se už vymanila.

Co se týká smluv, tak hned na SuperStar ti dávali smlouvu prý v nějakém šrumci při focení a autogramiádě. Zasáhl tvůj brácha, který řekl: Anet nic podepisovat nebude.

Já bych ani nic podepisovat nemohla, nebylo mi ještě osmnáct. Brácha zasáhl i proti fotografům a médiím, kteří se hrnuli. Stoupl si přede mě, dělal mi zeď. Tím začalo přirozeně to, že mě začal před tímto světem chránit, dělal mi ten filtr.

Nikola byl hokejista a elektromontér a najednou byl tvůj manažer?

Ano, zapnul počítač… a jel. Spoustu se toho naučil hrozně rychle. Já jsem to obdivovala, protože brácha nikdy na to vyřizování podle mě nebyl – třeba na úřadech. Spíš jsem se radila se ségrou, ta byla taková praktičtější, nebo s mámou. A brácha najednou začal zvedat telefony a začal komunikovat s lidmi. Tím, že jsme hodně rozhovorů a focení na začátku odmítali, protože jsem to dělat nechtěla, tak ho začali všichni považovat za tvrdého bráchu. Měl takovou pověst dlouho, bála jsem se, aby ho to nějak neranilo. Ale on vždycky říkal, že to dělá pro mě a že jeho ať klidně pomlouvají, že mu to je úplně jedno. Chránil mě, jak mohl.

Vysvětlil mi, že to považoval za něco naprosto přirozeného, protože když vám zemřela maminka, tak se o tebe, nejmladší sestru, museli starat.

Ségra a brácha jsou starší o deset a jedenáct let, takže mám pocit, že převzali trošku rodičovskou roli. Pořád mě někam brali na výlety, na hory a dovolené, chodili jsme nakupovat oblečení a já jsem jim furt slibovala, že až jednou vyrostu a strašně zbohatnu, tak jim všechno koupím a že jim všechno pořídím. Přišlo mi až hloupé, jak jim lezu do života. Sourozencům, kteří už mají svoje vztahy. Připadala jsem si navíc.

Brácha, když mu bylo šestnáct a už chodil se svou současnou ženou, tě prý bral i na rande?

Někdy ano. Někdy rád a někdy nerad. A bylo to poznat. Protože když nerad a když chtěli být sami, tak mi říkali, že jak létají vpodvečer velcí brouci, tak se mi zamotají do vlasů. A já měla dlouhé vlasy, takže jsem zůstala doma.

Prosím tě, a už jsi zbohatla, už ses sourozencům odvděčila?

Myslím, že si děláme radost jinými věcmi než hmotnými, materiálními. A troufám si říct, že máme pěknej život všichni. Hlavně už je další generace, jejich děti už nás přerůstají, už jsou všechny větší než já. Je hezké je pozorovat. A dotovat, aby měly svoje koníčky, které chtějí mít.

Litovala jsi někdy, že jsi do SuperStar „vlezla“?

Nelitovala. Nevím, jak jinak bych se k tomu dostala. Protože já nejsem moc průraznej člověk a tady mě lidé viděli, slyšeli a vlastně mě v tom podpořili. Díky tomu jsem mohla začít dělat to, co mě fakt baví. A dělám to už dvacet let. Takže to je skvělý. Zázrak.

Na druhou stranu, v bulváru se objevil náhrobek maminčina hrobu, fotomontáž tvých údajných nahých fotek, řešila se tvoje sexuální orientace nebo kdy si pořídíš děti…

A že už je mám, že jsem těhotná a pak už zase nejsem. A že jsem nemocná a další věci… Přijde mi to legrační. Teď, zpětně. Ale tehdy mi to zaměstnávalo hlavu hodně. Strašně mě to štvalo. Moji blízcí, kteří mě vždycky podporovali, mě od toho odtrhávali, uklidňovali. Že ať si píšou, co chtějí, já s tím nemám nic společného. No nemám. Nemohla jsem to zarazit, do žalob jsem jít nechtěla. A to, že někdo bude žít s tím, že leze někam na hřbitov a fotí tam náhrobky, no tak to je jeho věc. Boží mlýny melou, tomu věřím.

První cédéčko jsi musela vydat jako první z finalistů. Bylo to stresující?

Bylo. Navíc jsem byla v šoku z toho všeho, co se kolem mě dělo. Věděla jsem, že si musím vybrat nějaké písně, protože jsem v té době sama neskládala, netroufla jsem si. Taky jsem si uvědomila, že musím najít nějaké muzikanty, abych se mohla postavit na vlastní nohy. Tehdy mi hodně pomohl muzikant a producent Ivan Král. Byl u prvního cédéčka a hodně mě podporoval, abych skládala vlastní písně, takže jsem mu něco pouštěla. Připadal mi jako takovej strejda, úplně jsem ho milovala. Hlavně to byl rocker a byla s ním legrace. Měl světový přesah, nebyl to „někdo odsud“. Velmi mě namotivoval, přestože moje první cédéčko je jediné, kde není ani jedna má píseň.

Je tam ale píseň, kterou dodneška zpíváš – Voda živá Michala Hrůzy. Když jsme spolu kdysi dělali společný rozhovor, on říkal, že ta písnička tam původně neměla být, protože vydavatelství ji odmítlo, ale on tě někde odchytl.

Přesně tak to bylo. Dotáhl mě do auta a tam mi tu písničku pustil. A mě nadchla. Chtěla jsem ji na desce mít.

V  sedmnácti jsi měla tu sílu, abys ses postavila vydavatelství?

Já jsem jenom řekla, že ji tam prostě chci a že tam bude. Měla jsem v hlavě, že mě nikdo nemůže nutit k něčemu, co nechci. Ať byla smlouva jakákoli, nechtěla jsem si nechat tuhle píseň uniknout, to by přece byla velká hloupost. V té době mi připadala jako jedna z nejbližších. Je zdánlivě textově jednoduchá, ale je v ní skryto tolik… Je složité napsat takovou píseň, Michal získal můj obrovský obdiv, stali jsme se kamarády. Vůbec jsme se neznali, ale hned jsme si sedli, začali jsme si povídat o hudbě. Říkal mi: Musíš hodně číst, musíš hodně psát, každý den to zkoušej. Tak jsem to začala zkoušet a pomáhal mi potom i s druhou deskou – Dotykem. To už bylo skoro autorské album.

Když jsi ho přinesla producentu Honzovi Muchowovi, prý ti řekl, že ho nikdo nebude kupovat.

Takhle úplně to nebylo. Já jsem dlouho hledala producenta, který by mě podporoval v autorství a byl schopen trošku nahlédnout do ženského světa. Přece jenom je jiné, když tvoří kluci a když tvoří holky. A Honza je skvělej, ta spolupráce byla hezká. Jen když jsem za ním přišla, tak mi řekl, že jestli chci, aby se album prodávalo, ať nechodím za ním. Já jsem si řekla, že hlavně potřebuju, aby se mi líbilo. Takže začaly vznikat písně jako Malá mořská víla a tak podobně. S Honzou jsme album dotáhli, bylo to hezké období.

Hodně zpíváš o přírodě, těle, o panence Marii. I o věcech, které jsou pro tebe osobní. Takže když jsi nazpívala Břízu – je to prý strom, který zasadil tvůj tatínek?

Ano, je to tak. Já jsem na ni šplhala jako dítě a ona už je teďka velká. Jak jsem byla samotářské dítě, vystačila jsem si sama s fantaziemi, které jsem měla v hlavě, táta mi u té břízy vybudoval dřevěný domek s pohovkou, se stolem a okýnkem a tam jsem se koukala na lesy, do krajiny. To bylo moje bezpečí, moje útočiště, měla jsem tam dřevěnou truhlu s poklady, byl to pro mě ráj. Vracela jsem se tam, jak jsem mohla, přestože jsem se šíleně bála třeba pavouků. Ale bylo to úžasný.

Zkoušela jsem se ptát tvého tatínka a bráchy, jak tě vidí za dvacet let. Oni mi jednoznačně doporučili, že se musím zeptat tebe.

Jsou diplomati. Co bych ti řekla? Těším se třeba na to, že si budu číst. Někde v klidu. Za dvacet let mi ještě nebude moc, to budu ještě cestovat. Ale snad ne tolik, protože teď toho opravdu najezdím na koncerty hodně. Někdy mám pocit, že jsem pořád v dodávce.

Když jsi s Martou Kubišovou vystupovala v muzikálu Touha jménem Einodis, do jejích pětasedmdesáti, co ti běhalo hlavou?

I to, kolik toho nacestovala na koncerty. Pak se „usídlila“ v Ungeltu, v jednom divadle, tam měla svoje recitály. To by se mi třeba taky do budoucna líbilo, soustředit energii na jedno místo. Anebo budu dělat něco úplně jiného, třeba mě potkáš někde v květinářství nebo zahradnictví, kde budu pěstovat stromky.

Když jsi natáčela hlavní roli v dramatu 8 hlav šílenství, říkala jsi, že si dovedeš představit, že bys dělala něco v zázemí filmů.

To by mě taky bavilo. Třeba produkce, být na druhé straně kamery. A pořídila jsem si foťák, na něj si fotím i točím.

No jo, ale produkční musí volat cizím lidem.

To mi nevadí, jsem komunikativní. Ale aby nedošlo k omylu: Nechci, aby to vyznělo tak, že nemám hudbu ráda. Já ji opravdu miluju. Jenom si ráda odpočinu od pozornosti, která je na mě soustředěná. Možná i proto vydávám desky jednou začas… On je to potom šrumec. A to mi dlouhodobě nedělá úplně dobře.

Když jsem byla naposledy na tvém koncertu, za mnou se ozvala nějaká slečna: To jsem se zas dojala!

Ježkovy zraky! Tak to je dobře, že ta hudba s lidmi něco dělá. To je dobrý znamení.