Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, bude se to zdát jako maličkost, ale já už jsem z toho na nervy. Moje tchyně každý rok napeče několik kilo vánočního cukroví a odveze je v krabicích od bot mému muži („na ochutnání“). On si cukroví od maminky rád dá, ale tolik toho prostě nedokážeme sníst. Mně to strašně vadí, protože já taky peču. Samozřejmě můžu být rozumná, nic nedělat a být ráda, že to udělá ona. Jenže já péct chci a baví mě to. Několikrát jsme ji slušně a vstřícně poprosili, ať toho příště tolik nevozí, že stačí jedna krabice, ale každý rok je to stejné.
Našim dětem zase vozí dort k narozeninám. Přitom ví, že já ho peču, s dětmi se vždycky domlouvám, co chtějí. Ale ona nosí kupovaný dort. Předem jí říkáme, ať si s dortem nedělá starosti, ať přiveze třeba nějaký svůj dobrý koláč nebo štrúdl jako jindy. Jednou jsem chtěla ustoupit a nabídla jsem jí, že tedy dort k narozeninám může upéct ona, když o to tak stojí. Ale to odmítla, prý tak krásný jako já ona neumí. A zase přivezla úplně normální dort z cukrárny.
Problém je, že si připadám jako blbka, když mě vytáčí takové hlouposti, jenže si nemůžu pomoct. Hospodyně jsem tady já, jsou to moje děti a můj muž a ona zasahuje do mých kompetencí. Sice bych si mohla říct, že mi to nevadí, jenže mi to vadí. Můžete mi prosím vysvětlit, proč se takhle chová a proč to já tak špatně snáším? Jinak spolu vycházíme normálně dobře. Děkuju. Lucka
Odpověď
Milá Lucko, to, co popisujete, je docela normální, řekl bych i šablonovitá situace. Jde o vzájemné vymezování rolí dvou žen. Z pohledu vašeho muže ale navíc zrovna těch dvou nejdůležitějších – matky a manželky. Tyto dvě ženy de facto soupeří o to, kdo se umí lépe postarat o „hnízdo“. A víte, Lucko, kdo je v tomto trojúhelníku porotcem? Tím, kdo tuhle dynamiku řídí? Je to rozhodně váš muž. Jak? K tomu se dostanu později.
Nejdřív si pojďme popsat motivace jednotlivých aktérů. Vy, jak píšete, jste si založila svou vlastní rodinnou jednotku, ve které chcete mít pod kontrolou všechno, co podle vás vytváří teplo rodinného krbu a činí manžela a děti šťastnými. To je úplně zdravá motivace. Usilujete o uznání, že jste schopná žena, která se dokáže postarat, a nechcete, aby někdo zpochybňoval vaše schopnosti mámy a manželky (byť by to myslel dobře). To je taky v pořádku.
Proč to dělá?
Proč se vám do toho plete tchyně se svou „diktaturou dobroty“? Proč není dostatečně empatická, aby pochopila, že vás tím dostává do nekomfortní situace? Na to existuje řada možných vysvětlení. Může to být proto, že se nesmířila s tím, že její syn opustil hnízdo a její role matky už byla naplněna. Její nutkání pomáhat tak může být silnější než schopnost být nad věcí, podívat se na situaci seshora a usoudit, že by mohla ubrat. Prostě neakceptovala, že její mládě už dospělo, našlo si svoji „samičku“ a ona se musí smířit s koloběhem života.
Její invazivní „pomáhání“ může pramenit ale třeba i ze zcela jiného důvodu. Co když cítí k synovi dluh? Co když se trápí pocitem, že mu nevěnovala během výchovy dostatek lásky a péče? Pak je její konání řízeno pocitem viny a všechny koupené dorty a kila napečeného cukroví jsou jakýmsi odpustkem za nedokonalé mateřství. A podobných důvodů může být víc…
Ať je motorem jejího dobrokonání cokoliv, není pravděpodobné, že byste si s ní mohla sednout a vyříkat si to jako „chlap s chlapem“. Tahle cesta je prakticky nemožná. Tchyně takový pokec buď odmítne se slovy „ale prosím tě“, anebo se urazí, což se vám nepěkně vrátí přes manžela jako neúcta k matce: „Proč jsi na ni ošklivá, ty nevidíš, co všechno pro nás dělá?“.
V hlavní roli syn a manžel
A teď k nejdůležitějšímu aktérovi vašeho boje o kontrolu nad „hnízdem“ – k vašemu muži. Ten přirozeně netrpí tím, že o jeho spokojenost usilují matka i manželka. (Kterému muži by to vadilo.) On velmi pravděpodobně tyto opakované situace nevnímá nijak dramaticky. Buď mu to vyhovuje, anebo je mu to jedno. Chybí mu totiž zásadní informace. Neuvědomuje si, že tím, že situaci nepomáhá aktivně řešit, zraňuje vlastní ženu. A v tomto případě je jasné, na čí straně má stát: na vaší.
A dostáváme se k jádru problému. Sednout si s tchyní a láskyplně přenastavit mantinely – to by měl vzít do rukou váš manžel. Měl by tím dokázat, že se umí zastat své ženy, když se v nějaké situaci cítí nepříjemně. To samozřejmě neznamená, že by neměl postupovat citlivě, s láskou a respektem. Měl by své ženě pomoct a „nevylít s vaničkou i dítě“. Jen on má v rukou city obou žen, se kterými musí zacházet velmi ohleduplně.
Zajímá vás návod k řešení?
- Nejdříve si hrábněte do vlastního svědomí a upřímně si odpovězte, jak moc vás tchynino cukroví a narozeninové dorty opravdu ohrožují. Zkuste se sama sebe zeptat, jestli náhodou nežárlíte na jeho mámu o něco víc, než je zdrávo. Popřemýšlejte, do jaké míry se nad její chování dokážete povznést a uvidět v jejím konání i dobré úmysly.
- Až budete mít odpověď a sama si nastavíte vyšší úroveň tolerance, běžte s takto pozitivně naladěným stavem mysli za manželem a láskyplně si postěžujte. Vysvětlete mu, co cítíte. Bez obviňování, výčitek nebo kritiky. Tím v mužově vnímání povýšíte svůj problém na vyšší příčky. Měl by to pochopit a sám navrhnout, že si s mámou promluví.
- Nabídněte kompenzaci. Oceňte jeho snahu o řešení vašich negativních pocitů něčím, co vyrovná jeho pocit, že nemáte ráda jeho matku. Myslete na ni tak, jak ona myslí na vás, a pozvěte ji do divadla nebo se prostě jen zajímejte o její život.
Pamatujte, že láska plodí lásku. Sama říkáte, že tchyně umí ocenit, že pečete krásné dorty. Píšete, že si kromě zmíněné „cukrářské“ křivdy vlastně rozumíte. Tak si toho važte. A výše zmíněný návod berte jako seberozvoj, během něhož se učíte říkat „ne“, zkoušíte si chránit své teritorium, zdokonalujete se v manželské komunikaci… A zároveň přitom neubližujete blízkým.
Třeba bude stačit, že se za vás manžel postaví, a vy nakonec budete mít na narozeniny dorty dva – jeden váš a jeden od tchyně – a vytvoříte novou rodinnou tradici, která bude vlastně roztomilá.
