Kateřina Macháčková: V pubertě na mě máma začala žárlit. Nikam jsem nesměla a v jednadvaceti jsem byla ještě panna

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Díky divadelnímu životu rodičů trávila hodně času u babičky v Rakovníku, ale také „stíhala“ hrát od čtyř let divadlo a být u znovuzavedení tradice hraní na otáčivém jevišti v zahradě krumlovského zámku. Proč se málo vídala s tátou a jak si to potom vynahradili? Co zjistila o něm, ale i o sobě v krabicích písemností, které třídila po jeho smrti, a proč maminka nechtěla, aby kopírovala její život? O tom všem mluvila herečka Kateřina Macháčková v otevřeném rozhovoru.

Kačenko, kdybychom měli natáčet tvoje místa všude tam, kde jsi žila, jak dlouho je budeme objíždět?

Moc dlouho. Po celém Československu: narodila jsem se v Praze, žila jsem v Rakovníku u babičky, která mi vytvořila úžasné dětství, moc pro mě v životě udělala. Potom jsem bydlela v Českých Budějovicích, kde naši dostali angažmá v Jihočeském divadle.

Režisér Miroslav Macháček a operní zpěvačka Věra Štiborová.

Maminka se po rozvodu znovu provdala, jmenovala se Haasová, protože si vzala Ottu Haase, režiséra a ředitele budějovického divadla. Byla jsem u toho, když Otto Haas s výtvarníkem Joanem Brehmsem oživil tradici hraní na otáčivém hledišti v zahradě krumlovského zámku, hrála jsem tam druhou družičku v Lucerně.

Kolik ti bylo?

Asi osm let. Ale poprvé jsem stála na jevišti jako čtyřletá v Prodané nevěstě. Hrála jsem nezbednou dívenku, která, když principál komediantů dělá, že nemůže zvednout činku, tak přiběhne a činku odnese jako nic. To jsem udělala a měla jsem aplaus. Potom jsem hrála menší mluvenou roli: Lidičky, spaste duši, medvěd se utrh! Tu Prodanku inscenoval Adolf Šmíd, dědeček Báry Hrzánové. A jeho dcera byla blízká kamarádka mojí maminky.

My divadelní děti jsme si nejen hrály na dvoře v kulisách, ale jedna maminka, režisérka v loutkovém divadle, s námi secvičila pohádku O domečku na paloučku. Já jsem chtěla hrát zajíčka Rychlonožku, udělala jsem na něj konkurs, na jevišti jsem udělala dva kotrmelce a měla jsem aplaus. Když se to sečetlo s tou Prodanou nevěstou, tak to evidentně rozhodlo o mé budoucnosti.

Divadlo navždy?

Ano. Jako zajíček jsem měla čepičku s jedním ouškem dolů, druhým nahoru a jednou, když jsme jeli na zájezd, mi tu čepičku zapomněli vzít, tak jsem odmítla hrát, dokud mi něco nespíchli. Vlastně celý život se snažím dosáhnout toho úspěchu a vrcholné herecké kreace jako v roli zajíčka Rychlonožky.

Užít si opakovaný aplaus?

Ano, ale hlavně abych byla tak dobrá. Ještě se mi to nepovedlo. Ale to jsme odbočili od těch míst. Protože potom otčím odešel z budějovického divadla, tak s maminkou jezdili po různých divadlech, kde hostovali. Já jsem dílem bydlela u babičky a dílem, protože se mi stýskalo, jsem jezdila s nimi. Pamatuju si, že naši moc neuměli hospodařit s penězi, tak jsme třeba v pátek přijeli do nic moc hotelu a čekali jsme do pondělka na fóršus. U sebe měli deset korun, za ty se koupily tři rohlíky a cigarety globusky. Pili jsme vodu z vodovodu a trpěli jsme hladem. A když v pondělí otčím dostal fóršus, přestěhovali jsme se do výrazně lepšího hotelu a šli jsme na opulentní večeři.

A ke konci měsíce už zase nebylo na rohlíky?

To už mě zase možná poslali k babičce, protože život ve třech byl těžší než ve dvou. Po dvou letech pendlování jsme se přestěhovali do Bratislavy, otčím dostal angažmá v Nové scéně. Když jsme čekali na byt, bydleli jsme v hotelu Carlton. Ten byl sice pro vysokou společnost, ale herci nebydleli v té luxusní části. Myslím, že to bylo na konci chodby, zřejmě v pokojích pro personál. Nepamatovala jsem si, jaké to tam bylo, tak jsem před několika lety vzala svoje dospělé děti, ubytovali jsme se v hotelu Carlton a podle mapy a fotek jsme hledali, kam jsem chodila do školy. A kde jsem pak bydlela na sídlišti Štrkovec, potom ještě na Palisádách.

Zmínila jsi, že tvoji rodiče se poměrně brzo rozvedli. Tatínek opustil maminku, když byla nemocná.

To byla hodně vypjatá situace: maminka byla rok v sanatoriu, protože měla tuberkulózu, já jsem žila u babičky. A když se maminka vrátila a vzala si mě domů, byla jsem u toho, když se s ní táta přišel rozejít. Pamatuju si to, přestože mi bylo pět. Táta mi dal radvaneček, tak jsem říkala takovému trakářku. Na něm byl polštářek a dřeváky. A po spoustě let, když jsem se rozcházela já a končil mi zásadní vztah, tak jsem bydlela v bytě po mamince Jany Bouškové a tam ležel ve špajzu úplně ten samý radvaneček. Byla jsem úplně zkoprnělá, o to víc, když to bylo přes Janu Bouškovou.

Což byla druhá žena tvého prvního muže Petra Svojtky.

Právě. Některé věci spolu zvláštně souvisí.

S tátou ses vídala?

Jezdil za mnou na návštěvy. Ale máma s otčímem to nelibě nesli, tak jsem pak už nechtěla, aby jezdil. Zase zasáhl osud. Jak jsme bydleli v Bratislavě, v Praze jsme byli výjimečně, když otčím režíroval v televizi. A jednou jsme šli po Václaváku a narazili jsme na mého tátu. On, že je to prima, že se uvidíme, že s ním pojedu za babičkou do Kytlice. Opravdu jsem tam s ním na týden jela a tak příšerně jsem zlobila, že jsme se pak zase dlouho neviděli. Narazili jsme na sebe po čase v Mariánských Lázních, otčím tam měl schůzku s Ludvíkem Aškenazym. Táta večer hrál Jaga v Othellovi, pozval mě, posadil mě do lóže a já jsem měla celý večer příšerné bolení břicha, takže jsem inscenaci nevnímala. Když se mě táta zeptal, jaký byl, já jsem neuměla odpovědět, tak se naštval.

A zase jste se dlouho neviděli?

Bohužel ne. Pak jsem se dostala na DAMU, spolužáci říkali, že jsem měla protekci kvůli tátovi. Jednou jsme šli Karlovkou a narazili jsme na něj, spolužáci mě k němu strčili: Hele, tvůj táta. On mi dal telefon, ať mu někdy zavolám. Já jsem zavolala hned druhý den a od té doby jsme se vídali pořád.

Chyběl ti?

To nemůžu posoudit, protože jsem nevěděla, jaké by bylo s ním vyrůstat. Když zemřel, dávala jsem dohromady jeho pozůstalost a řekla jsem si, že dám do elektronické podoby jeho režijní knihy. Jak jsem se probírala těmi krabicemi od banánů s materiály, našla jsem deník z blázince. Včetně životopisu, který tam psal jako součást terapie. Z toho vznikla první knížka o tátovi Zápisky z blázince. Měla úspěch, tak jsem dostala nabídku sepsat jeho životopis. Do své představy, jak jsem si myslela, že proplouval životem, jsem dala jeho deníkové záznamy, vzpomínky kamarádů, útržky z dokumentů o něm a kritik.

Tehdy, jak jsem se probírala materiály během psaní těch dvou knížek, jsem tátu poznala. Spousta lidí zažilo, že blízký člověk, který jim zemřel, s nimi je, tak já, jak ještě žiju v jiných sférách, tak si často myslím, že mi otec radí, je se mnou. Jak jsem ho hodně poznala, vím, že nejvíc nešťastný byl, že sám se sebou nemohl vydržet. Nechci se k němu připodobňovat, ale takové osudové jho pociťuju i já i můj syn Petr a dcera Helenka. Něco, co nás pořád drží drápkem.

O Miroslavu Macháčkovi se traduje, že si do bohnické léčebny chodil odpočinout a uklidit se před režimem.

On nebyl „politický“ hrdina, on říkal, co si myslí, aniž by myslel na důsledky. A šlo mu o kvalitu práce. V roce 1975 na schůzi v Národním divadle řekl, co si myslí o Národním a o jeho vedení… A byl na vyhození. Kamarádi mu sehnali možnost hospitalizace v Bohnicích, tam začal naplno žít život pacienta, dopracoval to na vedoucího světnice a z deníků vyplývá, jak byl zaujatý tím režimem včetně cvičení. V covidovém lockdownu jsem hledala v těch jeho krabicích režijní knihu Našich furiantů a našla jsem další sešit vzpomínání z blázince. Pochopila jsem, že tam nejen utíkal před režimem, ale že se blázinec stal součástí jeho života. Například si přirovnával jednotlivé pacienty ke kolegům z Národního. Takže jsem s ním i díky těm písemnostem velice spjatá, byť je to pro mě takový známý neznámý člověk.

Dozvěděla ses z těch krabic od banánů něco o sobě?

No všecko! Zaprvé jsem se dozvěděla, proč jsem taková, jaká sem. A když jsem o tom psala, nic jsem nepřikrašlovala. Táta třeba napsal „ve tři hodiny má přijít Káťa, ale ona není spolehlivá“. Přiznávám, že jsem se tou pozůstalostí začala probírat, abych zjistila, jaký ke mně měl táta vztah.

Překvapilo tě něco?

Kolik věcí, fotografií, dopisů nebo vzkazů ode mě má. A jak mě má rád. To mi nikdy neřekl, našla jsem to v těch krabicích.

Tušila jsi to?

Naopak! Vůbec jsem netušila, že ke mně může mít blízký vztah, protože on neměl rád ani oslovení „táto“. „Dědo“ už vůbec ne. O manželství mluvil jako o měšťáckém přežitku. Nicméně když byl nemocný, tak mi tajemnice Helena Trojanová z divadla volala: Táta je v nemocnici, čeká na návštěvu. Opravdu čekal, že tam přijdu s pomeranči a bonbony, že to bude echt rodinné. A pak se uzdravil… a zase ne.

Herci na něj vzpomínají, že byl strašně cholerický. To jsi také zdědila?

To je druh šílenství, no. Nevím, jestli je to choleričnost, ale určitě neklid. Příšerný neklid. A hlavně myslím sžíravé trápení sama se sebou. Já jsem Střelec, dovedu něco ric pic udělat a pak celé hodiny, dny a roky bádám, kde jsem udělala chybu. Týrám se. To on měl také. Ve druhé knížce Téma Macháček píšu, jak pečlivě psal třeba žádosti a měl všechno uspořádané v pořadačích. Ale sám o sobě byl neuspořádaný.

A když už nechtěl žít s tvojí maminkou, rozešel se s ní, neměl paralelní vztahy.

Odešel od ní k Ester Krumbachové. S ní mě vázal celoživotní vztah a pouto, protože nemohla mít děti a upínala se ke mně. Dokonce jsme spolu půl roku bydlely, hodně mě toho naučila. Okolo mých jednačtyřiceti mi vysvětlovala, co to je, být žena… Že nějaká chudinka s batůžkem, to tedy ne!

Co ti dala do vínku maminka?

Maminka byla další nešťastnice. Nedokončila studium, protože jsem se narodila já, tak mě do třetího ročníku vždycky vyzvedávala ve škole, abych se takzvaně nespustila.

Do vysoké?

Ano, to už jsem byla na DAMU. Nikam jsem nesměla a v jednadvaceti jsem ještě byla panna. Pak měla spolužačka hrát u Wolkerů, potřebovala alternaci, takže jsem zkoušela, tam si mě vyhlédl Petr Svojtka, zamilovala jsem se. Tři neděle nato byl silvestr, já jsem přišla domů pozdě a naši mě vyhodili z domova. Začala jsem bydlet u Svojtků, otěhotněla jsem ve třetím ročníku. Jak to bylo daleko od osudu maminky? Byla to krásná žena, kterou jsem milovala, ona milovala mě, ale když jsem byla v pubertě, začala na mě žárlit. Navíc patřila k operním pěvkyním, které se bohužel nepřehrály do starších rolí. Neměla práci. S odstupem doby na ni opravdu vzpomínám jako na nešťastnici.

Myslela jsem na ni, i když jsem poprvé zkoušela se synem Petrem představení Nejstarší řemeslo o starých prostitutkách. Ony s bolestí, smutkem a s pláčem vzpomínají na mladé příbuzné a známé, protože na fotkách z mládí vidí, jak byli šťastní… A pak je život semlel.

Tebe život nesemlel? Třeba tvoje dvě manželství?

Mě semlelo všecko. Myslím, že svůj život přecházím prací. Nevím, jestli se mi to šťastně daří, ale plánuju, co budu dělat za půl roku, za rok. Ale ano, trošku si se svým životem nevím rady.

Jsi poměrně samotářská, že?

Jsem ráda sama. Ale přitom ve společnosti jsem živelná.

I na dovolenou na druhý konec světa jedeš sama… A pak o tom napíšeš knihu.

To byla terapie v krizové době mého života, byla jsem dost nešťastná. Bylo mi pětapadesát a 25. září, kdy by můj první muž Petr Svojtka měl narozeniny, jsem šla s dětmi na večeři, cestou jsem vstoupila do cestovky a zeptala jsem se, jestli jezdí na Tahiti. Vůbec nevím proč.

A jezdili?

Ne. Doporučili mi Bora Bora. Já se bála létat, neuměla jsem žádnou řeč, přesto jsem si zájezd koupila. Pořídila jsem si kameru a brožurku, jak natáčet… A naučila jsem se to. A já – věcař, který i v kabelce nosí denně třicet kilo věcí - jsem jela se sedmikilovým kufříkem, kde byl stativ, kamera, diktafony, oblečení, zapomněla jsem si sbalit prádlo… V letadle jsem zažila příšerné turbulence, málem se zřítilo, prošvihla jsem let v Paříži. Ty svoje tragikomické příhody jsem pak popsala v knížce, na databázi knih je uvedená jako cestopis a do recenze jeden čtenář napsal: „Co si ta paní myslí, že je cestopis?“

Vydala bys příhody i z divadla – za ta desetiletí od tvých čtyř let?

Určitě ano. To je první, co mě napadlo. Druhá myšlenka je, že už těžko. Jak je člověk starší, vzpomíná hlavně na dobu, kdy byl úplně malý. Mám pocit, že jsem žila dvacet životů. Babička, Rakovník, Bratislava, DAMU, desítky let v divadle dříve S. K. Neumanna, pak Pod Palmovkou. Jak existovalo za několika režimů, přejmenovalo se, mělo různé ředitele, různé éry, vystřídali se tam špičkoví herci, ze kterých se staly hvězdy. Bylo to několik etap, hostování v jiných divadlech, natáčení. Narodily se mi děti, pak vnoučata. Takže nemůžu říct, že bych měla pocit celistvého života.

Jak vidíš Kateřinu?

Různě tápající.

Mluvily jsme o tvém prvním muži Petru Svojtkovi a tvém synovi stejného jména. Pak sis vzala divadelního dramaturga Ivana Zmatlíka. A s ním máš…

… dceru Helenku. Helenu Zmatlíkovou. Jsem sběratelka jmen. Jmenuje se po babičce, slavné ilustrátorce. Je stydlivá. Ve stopách mojí rodiny půjde možná spíš její dcera. Možná i Petrovy děti.

Petr jde ve stopách Macháčků.

Přestože jsem tomu, jak víš, chtěla zabránit.

Ano, nabízela jsi mu různé alternativy, takže se stal mým spolužákem na žurnalistice, aby utekl od divadla. Ale stejně „skončil“ na režii na DAMU. A Helenka – ta malovala pod vlivem babičky?

S jejím tátou jsme si mysleli, že by to bylo prima, kdyby malovala, tak jsme jí dávali skicáky a pastelky, ale ona vystudovala literární akademii Josefa Škvoreckého. S tátou pracuje v nakladatelství Artur, které vydává knížky pro děti s ilustracemi paní Zmatlíkové. Plus připravují, což považuju za velice záslužné, brožovanou edici divadelních her. Ivan je výborný překladatel, divadelník, znalec francouzského a polského divadla, takže tam má zajímavé předmluvy. Učím na konzervatoři, takže vidím, jak je to pro studenty přínosné.

Hodně hraješ, proto jsme termín na natáčení hledaly čtyři měsíce. Máš široký rozptyl, tvou parádní disciplínou jsou monodramata. V Řeznické hraješ sexuoložku Ruth, ale také 102letou bývalou Goebbelsovu sekretářku. Jak tyhle extrémní polohy zvládáš?

Po covidu to bylo extrémně náročné, jako pro všechny divadelníky, protože se nehrálo. Pak se zase hrálo hodně, jak se nahrazovala přestavení. Speciálně Jeden německý život o Goebbelsově sekretářce je hodně těžký. Nejsou tam žádné efekty, téměř se nehýbu a musím se snažit diváky zaujmout jen textem a výrazem. Dřív jsem před tím představením někdy učila, ale pochopila jsem, že to nejde, musím mít přes den volno. Slýchám: Ty jsi šílená, že hraješ monodrama. První jsem nastudovala, když mě tanečník Martin Dvořák požádal, abych s ním hrála multižánrový projekt o vztahu Sandové a Chopina. On tančí Chopina, já mám monodrama o Sandové.

Komedie Nejstarší řemeslo o vysloužilých prostitutkách je zase těžká na načasování. Gag musí mít přesné načasování, aby vynikl vtip. Snažím se do všeho dát maximum. Říkám si, že je to vyčerpávající, stojí mě to velký kus života, ale dělám to, protože vidím smysl. Mám možnost jít za své hranice. Takže to je vlastně úžasné.

Prvním manželem Kateřiny Macháčkové byl herec Petr Svojtka, mají spolu syna Petra. Jeho dcerou je herečka Jana Janěková mladší. Jak žije?