Kvůli rodině skončil s divadlem! Dabing dělám srdcem, není to jen práce, říká herec Michal Holán

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jeho tvář si možná na první dobrou nevybavíte, pokud tedy nejste třeba fanoušek seriálu Policie Modrava, kde hrál poručíka Votavu. Jeho hlas však poznáte hned – herec Michal Holán (40) je totiž známý a vynikající dabér. Možná si ho spojíte s kocourem Garfieldem, urostlým sympaťákem Channingem Tatumem nebo hercem Canem Yamanem z romantických telenovel, případně s některou z četných reklam. My jsme se s ním setkali mimo jiné proto, že je jedním z ambasadorů nadace Dortem proti rakovině.

Proč jste se rozhodl spolupracovat právě s touto nadací?

Podporuje nemocné děti, to je hlavní důvod. Víc jsem jako důvod nepotřeboval – dětem pomůžu vždycky rád. Dělám to, co umím, tedy moderuju akce nadace, namlouvám, co je potřeba… A jsem rád, pokud to pomůže těm, kdo to opravdu potřebují.

Sám jste zhruba před deseti lety překonal poměrně vážnou zdravotní komplikaci. Tehdy jste se dozvěděl, že máte zánětlivé onemocnění střeva – divertikulitidu. Kvůli ní jste podstoupil řadu operací, a dokonce jste skončil na pár měsíců s vývodem. Hrála při rozhodování roli i tahle vaše zkušenost?

No vidíte, tohle jsem si vůbec nespojoval. S nadací spolupracuju opravdu jen kvůli pomoci dětem – a ta by podle mě měla být zcela přirozená. Na zdravotní potíže, které zmiňujete, už nemyslím. Vzal jsem to jako zkušenost. Naštěstí je to za mnou a cítím se dobře.

Jste neuvěřitelný optimista, ale ani na chvíli jste se nebál, že vám stomie, tedy vývod, zůstane?

Věděl jsem od lékařů, že to je jen dočasné. Vysvětlili mi, že po operacích, které absces ve střevě vyžadoval, je zapotřebí, aby se vše zahojilo. Že to není nemoc, ale něco, co zas bude v pořádku. Trvalo to pět měsíců, během kterých jsem i normálně natáčel. Takže pro ty, kteří se toho bojí, mám vzkaz: Moderní medicína je tak daleko, že vás to nemusí vyřadit ze života, vlastně to ani moc nepřekáží, rozhodně to nějak nezapáchá nebo něco podobného.

Následně jsem podstoupil ještě plastickou operaci, protože mi zůstaly velké jizvy, které by mohly případně vadit při natáčení. Všechno se povedlo a teď už mám jen malou jizvičku, plastický chirurg udělal vlastně zázrak. I tahle zkušenost potvrdila moje životní motto: „Užívej si života každý den, jako by byl tím posledním. Nikdy nevíš, kdy to přijde.“ Prostě žiju tady a teď.

Je fakt, že když na to vzpomínáte, tak říkáte, že to bylo „někdy kolem třicítky“. Jako by to pro vás už bylo opravdu pryč…

No vlastně si to pamatuju podle toho, že jsem dostal ke třicetinám akrobatický let a měl jsem ho ten den uskutečnit. Ale najednou mě začalo bolet břicho – ale tak nějak divně, nemohl jsem se pořádně narovnat. Ale i přesto jsem chtěl do letadla nastoupit a letět. Ale byl tam se mnou kamarád, také moje láska a volal jsem i mamince – a všichni tři mi řekli, že mám jít raději do nemocnice. Už jsme v rodině zkušenost s problémy se střevem měli, takže to nebrali na lehkou váhu.

Já jsem v tu chvíli chtěl spíš letět a tohle odložit, ale nakonec jsem je poslechl a odjel jsem do Nemocnice Na Homolce. Tam se ukázalo, že mám hodnotu CRP asi 270 a má být do 6 a že musím hned na vyšetření CT. Zjistili, že mám vážný zánět ve střevě, divertikulární chorobu. Kdybych býval letěl, mohlo to prasknout a skončit ještě vážnějším problémem.

I ve chvíli, kdy vzpomínáte na takhle těžkou dobu, se smějete. Když o tom tak přemýšlím, tak se smějete, kdykoli vás vidím… Jste takový optimista odmalička?

Nechtěl bych to prožívat znovu, ale v tu chvíli jsem si to vlastně užíval. Vím, že to zní až divně, ale bral jsem to tak. Když s něčím nemůžu nic dělat, nebudu se trápit a jdu se poprat s tím, co ovlivnit můžu. Třeba to, že si právě užívám opravdu všechno – i zkušenosti, které nejsou příjemné. A měl jsem to tak vždycky. I když právě tohle bylo období, kdy mi nebylo opravdu chvílemi dobře a za pár měsíců jsem zhubnul asi 25 kilo.

Přijde mi, že už je to jakoby daleko za vámi… Máte následky, ovlivnilo to nějak váš další život?

Jediné, co mi zůstalo, je, že nemůžu jíst některé potraviny – oříšky, slupky, prostě to, co nejde strávit. Ale jinak… Mám to tak, že žiju „do plnejch“, ať se děje, co se děje.

S takovou povahou je herectví, myslím, hodně dobrá volba. Chtěl jste být herec vždycky, nebo jste toužil dělat i něco jiného?

Vlastně si nepamatuju, kdy mě to poprvé napadlo, prostě se to tak nějak stalo. V rodině žádného herce nemáme, ale už na základce jsem hrál divadlo. Když se mě ptali, čím chci být, tak jsem říkal, že herec nebo kuchař. Ale herectví mě fakt strašně bavilo… No a vyšlo to. Podporoval mě v tom táta i děda, který mě nasměroval nejen k herectví, ale i na housle, a když mě přestaly bavit, tak k fotbalu. Děda byl zásadní člověk mého života.

Rodina a kamarádi jsou pro vás hodně zásadní, jak říkáte. A máte dva malé syny. Jak třeba právě teď trávíte léto a prázdniny?

Jezdíme na měsíc na východní Slovensko k rodičům mojí manželky, kde si užíváme místní krásnou přírodu anebo i skvělé jídlo. Mám velmi rád lesy, rádi tam s kluky chodíme, takže to je pro nás čas, kdy můžeme být spolu. A to je něco, na co se velmi těším.

Takže žádné letní divadelní scény, ale odpočinek?

Ne, v divadle už pár let nepůsobím. Dal jsem přednost rodině, klukům a svobodě nebýt závislý na datu představení, ale mít možnost si svůj čas přizpůsobovat, jak děti potřebují. Dokud jsou kluci ještě malí, chci to tak udržet, abych se jim mohl věnovat. Ale tak jsem to měl pořád, že i v největším zápřahu jsem si uměl udělat třeba prázdninové volno. Chci mít čas nejen na rodinu, ale i na sebe a kamarády. Je fantastické, že to jde, že si to mohu dovolit.

Vaší současnou stěžejní aktivitou je tedy dabing?

Ano, ten mám moc rád a baví mě, neodmítám ani reklamy. Spolu s natáčením a moderováním to je moje hlavní pracovní aktivita – vždy ale tak, abych u toho měl dost času hlavně na děti.

Někde jsem četla, že než jste daboval Garfielda, museli vás schvalovat v Americe. Je to tak, že vy si nevybíráte, ale role v dabingu si vybírají vás?

V podstatě je to tak, že mě oslovují s nabídkou a já se rozhodnu podle času a toho, o co jde. Byly časy, kdy jsem absolvoval i padesát dabingů za týden a neuměl jsem říct ne. Ono to ale člověka vyčerpává, když jste během dne chvíli zamilovaný romantik, chvíli vrah nebo akční hrdina.

Kdy jste s dabingem vůbec začal a které role jste měl nejraději?

V šestnácti na konzervatoři. Při prvním dabingu jsem řekl jedno slovo, podepsal jsem smlouvu a měl jsem dost… No a teď se snažím držet rozumný počet, ale hrozně mě to baví. A co mám nejraději? Nedá se to říct všechno, ale jistě to byl Jesse Pinkman v seriálu Perníkový táta nebo John Dorian v seriálu Scrubs: Doktůrci. Ale je jich víc, které mám rád a nezapomenu na ně, protože je dělám srdcem a není to jen práce. Ale každý dabing, ať je jakýkoli, tak se snažím udělat co nejlépe, protože se najde někdo, kdo se na to podívá a třeba ho to potěší, i kdyby to byla kulisa u žehlení.

Máte dva syny, chtěl byste, aby šli ve vašich stopách?

Starší, kterému bude sedm, se už projevil jako přirozený talent, který má dabing v sobě. Ale že bych chtěl mít doma dabingové dítě, které si neužije lítat venku a užívat si dětství, to ne. Jestli je to jednou bude bavit, tak si to rozhodnou sami, ale já to pro ně neplánuju.