Očima starý holky: O sprintu od plotny ke kompu a pečující debilitě

Fejeton si můžete poslechnout v audioverzi.

Když děláme tamto – tak si zas vyčítáme, že neděláme něco úplně jiného. Nazvala bych to pečující schizofrenií. Nebo možná až pečující debilitou. Neustále se totiž potácíme mezi potřebou se o někoho starat a touhou pracovat, ať už pro někoho, či na sobě, lavírujeme mezi láskou ke svým nejbližším a touhou po svobodě, potácíme se mezi touhou být s dětmi, dělat jim kakajíčka a utírat zadky a zdrhnout někam hodně daleko, zabednit se tam a spát sto let.

Tohle je ženské prokletí, ženské dilema, kterého se pravděpodobně nezbavíme ani jako starý holky. Já teda určitě ne a až jednou tahle schizofrenie pomine, nejspíš bude po nás. Protože to přestaneme být my. My holky. Věčný holky, co se na svět díváme pořád stejnýma očima, co se pořád ženeme od plotny ke kompu a nemáme pokoje, dokud to všechno nezvládneme. Moje maminka tohle dilema naprosto skvěle popsala v jednom svém deníkovém zápisu, který jsem nalezla po její smrti:

„Konečně se mi podařilo utéct od rodiny. Každý si o mně myslí, že miluji svou dceru. A přitom je mi ta láska někdy na obtíž. Mám ji ráda, ráda se k ní vrátím, ale hrozně toužím být někdy sama. Kdybych měla aspoň pokoj pro sebe, kde bych se mohla někdy zamknout. Občas se zamykám v koupelně a pouštím vodu, abych měla kulisu a neslyšela zvuky své rodiny. Občas chodím na nádraží, hledím za odjíždějícími vlaky a toužím odjet pryč. Nemuselo by to být daleko, stačily by třeba Jevany. Někdy v neděli chodím do své kanceláře a mám radost, že nikdo neví, kde jsem. Jenže pak mám výčitky, že jsem měla být doma, prát, vařit, uklízet a věnovat se své dcerce.“

Takže tak. Máme to od pradávna a já si to znovu nedávno uvědomila, když moje starší dcera během jednoho dne v rozmezí několika hodin volala odtahovku pro auto a doktora pro dítě a mně došlo, že jí chci pomoci, protože je absolutně přepracovaná, že ji chci zase zachraňovat, pečovat, že prahnu po tom všechny uchlácholit. A ano, nakojit. A tak jsem odjela na chalupu se svými třemi vnoučaty a svojí druhou momentálně těhotnou dcerou. Byly to nádherné čtyři dny. Ale pojďme si trochu ujasnit, jak takové nádherné čtyři dny podle jedné staré holky vypadají. Žádný chlap by to nevydržel.

- Dříví se štípe ve stodole s šestiletým klukem, další haranti pobíhají kolem a hrozí, že je zasáhne letící poleno. Jenže nezasáhne, stará holka není schopná rozštípnout ani ň. „Ukaž, babi, já to udělám,“ nabídne se vnuk, ale stará holka mu přece tu sekyru nepůjčí, o vnoučata se bojí mnohem víc než kdysi o své vlastní děti.

- Vaří těhulka. Vaří skvěle, ale nikdo nejí, protože všichni mají jiné starosti – házet po sobě lžícemi se jim hned tak nepoštěstí.

- Tráva se seká se všema dětma za zadkem a s nejmladším na sekačce.

- Po O se nespí. Stará holka by teda spala, až by brečela, ale kdo by pak dělal vlka, že.

- Nikdo se nemeje. Heslo „kytlická špína je zdravá“ platí napříč generacemi. Jenže stará holka by přece jen mohla zasmrádnout, což by jí na kráse nepřidalo. Ale co, má přece dostatek vnitřní krásy.

A tak tu nemytá, nečesaná a bez mejkapu předstírá nezdolnou energii, ohebnost, pružnost a spousty neutuchajících sil, i když s děsem vnímá, kterak jí sil ubývá, dřepy bolí a co teprv záda. Před kým ale tu čipernost předstírá, když po ní nikdo nic takového nechce? Inu, sama před sebou. Pořád si bude dokazovat, že stará holka je holka, i když padá na hubu, to je přece u všech holek normální.

Takže si už zase po letech uvědomuje, že po celou dobu téhle nádherné prarodičovské dovolené se jí neustále chce jíst, pít a čůrat a ani jedno nestíhá. A když ji potom při večerním usínání nejstarší vnouček obejme a zeptá se, jestli se nechce stát první babičkou - mistryní světa v brakedancu, protože takovou babičku on chce, odpoví, že je to její životní sen. Když se pak v noci z jejich postele odplíží ke své práci tak, jako to dělala po celý život, představuje si, jak se svým vnukem na ten brakedance chodí. Únava ji opouští a stará holka se řehtá jako mladá. Protože tohle my holky umíme. My se z toho ženského údělu nezblázníme. Protože my ho ve skutečnosti milujeme. Až tak jsme pitomé. Až tak jsme blažené.