Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Ty jsi ale neupravená. Zastrč si aspoň tu košili.“
„Koukej slézt z toho zábradlí.“
„Żavaž si tu tkaničku, nebo se o ni přerazíš.“
„To tě maminka nechá venku chodit takhle?“
„Dáma na ulici nekouří.“
Jako dítě, dospívající i mladá žena jsem si na ulici vyslechla spoustu rad a doporučení od úplně cizích starších dam, které to se mnou myslely dobře. Zjevně věděly lépe než já, a dokonce lépe než mí rodiče, jak mám být oblečená a jak se mám v jakékoli situaci chovat.
Ještě intenzivněji jsem se dostala do jejich hledáčku, když jsem otěhotněla a narodila se mi dcera. Coby těhotnou mě sprdly za to, že jsem si v tramvaji neřekla o místo k sezení, a o pár měsíců pro změnu za to, že „si“ neumím utišit plačící dítě.
Poučující bábou se člověk nestává jen tím, že zestárne. Je k tomu zapotřebí specifických povahových dispozic, které já díkybohu nesplňuji.
Když dcera dorostla do batolecího věku, jejich pozornost se při jakémkoli hlasitějším projevu na veřejnosti zaměřila na ni. „Když budeš maminku zlobit, odnese tě čert!“ vybafla na ni jedna dáma a další vyhrožovala ještě hůř: „Když nebudeš maminku poslouchat, odnesu si tě já!“ Jejich nevyžádané intervence do výchovy mých dětí jsem se snažila omezit na minimum, ale netroufala jsem si jim příliš oponovat, protože se chovaly tak sebejistě, jako by byly schopny na vyžádání vytasit průkazku vydanou obecním úřadem a pověřovací listiny, které je k těmto zásahům opravňují.
Celá ta léta jsem žila v domnění, že s nástupem jistého věku se žena stane příslušnicí jakési tajné pořádkové služby, která ve volném čase hlídkuje na veřejnosti s úkolem usměrňovat chování mladších žen, dívek a dětí. Dámou, která ví lépe než vy sami, jak máte žít. Agentkou s povolením prudit.
A pak mi to došlo. Přestaly mě poučovat, protože si myslí, že teď už jsem jednou z nich.
Ani jsem si nevšimla, kdy nastal ten čas, že jsem definitivně vypadla z jejich cílové skupiny. Už je to pěkných pár let, co mi někdo na ulici vysvětloval, že je se mnou něco špatně. Dlouho jsem si myslela, že členky neformální pořádkové policie možná už zmizely ze světa nebo se přesunuly na facebook, který byl pro ně přímo stvořený.
A pak mi to došlo. Přestaly mě poučovat, protože si myslí, že teď už jsem jednou z nich. Stejně jako mě přestali kontrolovat revizoři u eskalátorů v metru, protože raději vyhmátnou nějakého kluka se skejtem v podpaží v bláhovém domnění, že paní padesát plus nemůže jet načerno, daly mi pokoj i dobrovolné strážkyně pořádku. Vidí ve mně jednu z nich.
Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, jsem také pochopila, že poučující bábou se člověk nestává jen tím, že zestárne. Je k tomu zapotřebí zcela specifických povahových a osobnostních dispozic, které já díkybohu nesplňuji, a zřejmě i náročné celoživotní průpravy. Do tajného prudícího útvaru by mě nevzali, ani kdybych chtěla.
