Cimický byl uznán vinným a odsouzen. Proč se napadené ženy bály tak dlouho ozvat? Ze studu i strachu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jan Cimický, který na vyhlášení rozsudku nepřišel, od počátku jakoukoliv vinu odmítal. Žalobkyně Martina Adámková původně navrhovala tříleté vězení, po provedeném dokazování a zejména výpovědích poškozených však ve čtvrtek v závěrečné řeči návrh zpřísnila na maximální možnou délku, tedy pět let vězení. A soud jí dal za pravdu. Uznal Jana Cimického vinným ve všech 39 bodech obžaloby tj. čtyři znásilnění a pětatřicet vydírání se sexuálním podtextem. Podle žalobkyně Cimický minimálně po čtyřicet let, mezi roky 1979 a 2019, zneužíval svého postavení a autority vyplývající z jeho pozice veřejně známého lékaře-psychiatra ke svému sexuálnímu vzrušení či uspokojení.

Kromě pětiletého trestu ve vězení s ostrahou soud Cimickému uložil zákaz vykonávat své povolání po dobu deseti let. Verdikt není pravomocný, lze se proti němu odvolat.

Kauza vypukla před třemi lety, kdy prezident Miloš Zeman oznámil, že hodlá Janu Cimickému, přednímu českému psychiatrovi, předat státní vyznamenání. Krátce nato zveřejnila herečka Jana Fabiánová svoji traumatizující zkušenost, čímž spustila lavinu. Desítky žen začaly popisovat, že i je známý lékař obtěžoval, znásilnil nebo se o to pokusil a také je měl zastrašovat a vyhrožovat jim.

>>>O svých zkušenostech Jana Fabiánová promluvila i v našem podcastu Bubliny

Veřejnost byla v šoku, zejména proto, že mnohé skutky se měly stát už před desítkami let, konkrétně v letech 1979 až 2019. Některé jsou kvůli tomu dokonce už promlčené. Je vůbec možné, že by populárnímu odborníkovi podobné jednání tak dlouho procházelo?

Proč se oběti sexuálního násilí někdy dlouhé roky trápí, než se někomu svěří? Vysvětluje to psychologie oběti a z hlediska prožitého traumatu a vypořádání se s ním není důležité, zda došlo k psychickému, fyzickému nebo sexuálnímu násilí. Podstatné je něco úplně jiného.

Proč napadené ženy nikdy nic neoznámily? Byl za tím jen obyčejný strach nebo něco víc? I na to jsme se zeptali případové manažerky Dagmar Neugebauerové ze sdružení Bílý kruh bezpečí, která se na pomoc obětem násilí zaměřuje.

Jak si vysvětlujete, že celá kauza kolem psychiatra Jana Cimického vyplula na povrch až po desítkách let?

V minulosti měly oběti sexuálních trestných činů méně možností, jak se bránit a ochránit. Nebyl zákon o obětech, v trestním řízení měly méně práv a také atmosféra ve společnosti nebyla nastavena na jejich podporu. Svoji roli mohlo v tomto případě hrát i to, že šlo pravděpodobně o ženy, které byly v době útoku oslabené zdravotně, emočně či sociálně, nedokázaly se tedy za sebe postavit a věc formálně řešit.

Také byl asi problém v tom, že šlo o známého lékaře, ke kterému bych měl mít jako pacient důvěru…

Ano, čím intenzivnější je vztah oběti k pachateli, tím je emoční zátěž větší a faktické možnosti, jak se před pachatelem ochránit i jak ho dostat ze svého života, jsou mnohem omezenější. Pokud je pachatel navíc v pozici autority, tak se situace ještě komplikuje. Oběť sama o sobě pochybuje, nevěří svým pocitům, neví, co je správně a co už je za hranou.

Když ale pak uslyším, že nejsem jediná, pravděpodobně najdu odvahu se ozvat. Je důležitý i časový odstup?

Doba, která od skutku uplynula, mohla obětem pomoci v tom, že jsou již v mnohem lepší situaci a duševní kondici a cítí se dost silné na to, se k traumatu znovu vracet a zvládnout nároky trestního řízení. A jak říkáte, skutečnost, že oběť ví, že není jediná, ji může psychicky velmi povzbudit. Mírní to sebezpochybňování a sebeobviňování. Protože si pak může říct: „Když to udělal i někomu dalšímu, tak nejsem divná, nezpůsobila jsem si to sama a nezasloužila jsem si to…“

Pochopitelné je i načasování kauzy, protože celospolečenské ocenění pro pachatele, tedy státní vyznamenání, je už prostě moc. Místo aby mu někdo řekl, že takto se chovat nesmí, tak ho autorita ještě ocení, tedy ho ještě povzbudí.

Je rozdíl v chování žen po psychickém či sexuálním ataku? Tají ženy častěji znásilnění nebo spíš jiné druhy nevhodného chování?

Jestli se jedná o násilí psychické, fyzické nebo sexuální, to tak podstatné není. Významnější je jeho intenzita, délka, po kterou trvá, a zejména vztah k pachateli. Útok od „cizího“ pachatele je emočně a psychicky lépe zvládnutelný a nezasahuje tolik do integrity osobnosti.

Jakou máte radu pro ženu, které se stala obětí znásilnění či sexuálního útoku? Jak ji přesvědčit, aby se třeba i po měsících či letech přihlásila, i když důkazy se budou hledat těžko…

Každý člověk si zaslouží úctu a respekt a je naprosto nepřijatelné, aby byl jakkoli psychicky, fyzicky nebo sexuálně trýzněn. Když se člověku něco takového stane, je nejdůležitější zastat se sám sebe, nenechat si ubližovat, ochránit se. Je dobré nezůstat na to sám, obrátit se na někoho, komu věřím, ať už někoho blízkého, nebo instituci – lékaře, psychologa, neziskovou organizaci, policii…

Pokud se oběť rozhodne řešit situaci trestněprávní cestou (zejména v případě, že se skutek stal již před nějakou dobou), je dobré obrátit se nejprve na nějakou organizaci poskytující pomoc obětem trestných činů nebo na advokáta a s jejich podporou pak iniciovat trestní řízení a nechat se jimi po celou dobu doprovázet.

Lžou ženy o znásilnění? Odložení případu neznamená, že se nestal, říká žalobce