Článek
Umění omluvit se je základem spokojených mezilidských vztahů. Když se naučíte správně říkat „promiň", bude vám to mnohem lépe klapat v partnerství, s kamarády, ale i s kolegy v práci. Nedělejte při omlouvání chyby, protože pak to kouzlo prostě nefunguje. Tohle jsou pravidla správné omluvy, které dala dohromady americká klinická psycholožka Harriet Lerner, která se tímto tématem zabývala dvacet let.
Hlavně krátce
Nejlepší omluva je ta, která je krátká a neobsahuje žádná vysvětlení, proč k problému došlo, proč jste to či ono řekli či udělali. Tahle odůvodnění totiž představují riziko, že vám je bude protějšek vyvracet a vše skončí spíš hádkou. „Navíc omluva není způsob, jak vyřešit nějaký váš problém, ale spíš šance, jak vytvořit vhodnou půdu pro další komunikaci,“ vysvětluje Harriet Lerner.
Není to o vás
Srdceryvné omluvy typu „já se za sebe tak stydím“ či „co jsem to za člověka, že jsem tohle udělal“ vše spíš zhorší. Skutečná omluva totiž není o vás a o tom, jak vy se cítíte. Nebuďte sebestřední a svoje emoce si schovejte na případnou další komunikaci. Teď se soustřeďte na toho, komu je potřeba říct „promiň“.
Omluva není vyjednávací trumf
Věta typu „můžeš mi to odpustit“ je jakási ustálená fráze a není na ní vlastně nic špatného. Pokud je to ale v podstatě to první, co vyslovíte, není to dobře. Místo omluvy vlastně sdělujete svoji potřebu, dáváte najevo, že přesně o tohle vám jde. Ani ne tak o omluvu, ale o to, aby vám bylo odpuštěno.
Neukvapujte se
Pokud máte pocit, že chyba není na vaší straně a nic špatného jste neudělali, neomlouvejte se! Nedělejte to jen proto, že chcete předejít hádce, vyhnout se konfliktu nebo protože si to váš protějšek přeje. „Klidně řekněte, že máte na věc odlišný názor, vidíte to jinak, ale že o tom budete přemýšlet. A pak o tom skutečně přemýšlejte,“ radí Harriet Lerner.
Někdy vám totiž věci dojdou až po nějakém čase a s odstupem. A na omluvu není pozdě nikdy!
Chce to víc
Jen strohé „promiň“ může působit opravdově, a někdy dokonce i urážlivě. Musíte projevit i nějakou snahu o nápravu. Když se kamarádovi desetkrát po sobě omluvíte, že jste mu vylili kávu na koberec, ale nezvednete se, abyste mu ho pomohli vyčistit, ani to omluva není!
Žádné „ale“ či „jestli“
Tohle je velký zlozvyk a vlastně pokus o zmírnění svého provinění, který ale nefunguje moc dobře. Když za své „omlouvám se“ okamžitě dodáte nějaké „ale“, už to není omluva, ale spíš pokus o výmluvu a leckdy i o jakýsi protiútok.
Takže žádné „promiň, že jsem přišel pozdě, ale stejně není večeře ještě hotová“. „A pozor, je jedno, zda to, co následuje po vašem „ale", je pravda. Ať tak či tak, nezní to dobře,“ dodává Harriet Lerner.
A dalším zakázaným slovíčkem je „jestli“. Zapomeňte na věty typu „je mi líto, jestli jsem byl necitlivý“. Říkáte tím totiž, že vy si to nemyslíte, že jde jen o pocit toho druhého. A zní to trochu posměšně.
Nezbavujte se zodpovědnosti
Dalším velmi rozšířeným nešvarem je omlouvání za to, jak se váš protějšek cítí, nikoli za to, že vy jste ten pocit způsobili. Věta „promiň, že ses cítila trapně, když jsem vyprávěl ten příběh“ není omluva! „Vy se sice cítíte dobře, protože jste se přece omluvili, ale ve skutečnosti jste jen přesunuli zodpovědnost na někoho jiného,“ vysvětluje Harriet Lerner.
Správně to má znít takto: „Promiň, neměl jsem ten příběh vyprávět. Chápu, že ti to nebylo příjemné.“
Jak často se omlouváte? A umíte to?