7 nepsaných dětských zákonů, se kterými nehnete

Kdo nemá děti, nepochopí. Ale kdo už se rodičem stal, nejspíš si většinu těchto dětských zákonů už zažil na vlastní kůži. A pravděpodobně ne jednou. Tohle je prostě dané a sebelepší výchovné postupy s tím nehnou.

Je to paradox. Neustále toužíte po chvilce ticha bez dětského brebentění, breku či fňukání. Modlíte se, aby alespoň v části zvukových hraček došly baterky a aby to dětské piano od Ježíška vyletělo komínem.

A když je najednou skutečně ticho, propadnete panice. A oprávněně. Jakmile jsou totiž děti potichu (a není zrovna půlnoc a vy jste se neujistili, že skutečně spí), značí to jediné. Pořádný průšvih.

Ne, vaše dítě si určitě neprohlíží knížku, ani si nevybarvuje omalovánky. Spíš vybarvuje fixami vaši nově vymalovanou ložnici, případně si z vašich nových šatů vystřihuje šatičky pro panenku. Takže jakmile je ticho, jednejte rychle. Nejspíš už je stejně pozdě, ale možná katastrofu stihnete alespoň zmírnit.

Samozřejmě si dáváte pozor na to, co před svým dítětem říkáte. Nemluvíte o věcech, které jeho uším nepřísluší, nepomlouváte sousedku u večeře (nejste blázni!), nenadáváte na tchyni a už vůbec nedopustíte, aby přišla řeč na sex.

To jsou věci, které si prostě necháváte na chvíle, kdy vás děti neslyší. Jenže ony slyší! Když je žádáte, aby si uklidily pokoj, to ne, to můžete řvát jak na lesy, a nic. Ale na tichý rodičovský šepot, na ten mají i ti nejmenší dokonalý radar.

To jsou pak ty situace, kdy z úst vašeho dítěte zaslechnete přesně to, co jste vy řekli, když jste si byli jistí, že vás neslyší.

Děti občas něco zničí nebo rozbijí. Rozmlátí nějaký ten hrnek či skleničku, roztrhají knížku a podobně. To jsou drobné nehody, které se snad ani nepočítají.

Pak je tu ale takzvaný zákon neomylného výběru, který dost často úzce souvisí s bodem jedna. Takže když je ticho, věřte, že vaše dítě svírá v ruce vaši nejoblíbenější rtěnku (ideálně v odstínu, který už nelze sehnat) a maluje s ní po zdi. Případně váš nejluxusnější parfém stříká do záchodu nebo zlomilo podpatek na vašich nejdražších lodičkách. Děti mají jednoduše velmi dobrý vkus.

Je úplně jedno, jak moc se na jakoukoli cestu (ať už jedete k babičce ve vedlejší vesnici nebo tisíc kilometrů na dovolenou k moři) připravíte, jak dobře všechno naplánujete a podobně.

Vašemu dítku se stejně začne chtít čurat na dálnici, a to tak akutně, že deset kilometrů k nejbližšímu odpočívadlu vám bude připadat jako cesta na konec světa. Pití vylije hned za první zatáčkou a za tou druhou dostane neutuchající žízeň. Blinkat se mu bude chtít v těch nejužších serpentinách, kde zastavit znamená jistou srážku s jiným vozem. Načasování čehokoli mají děti opravdu v malíku.

Říkáte si, že dneska musí vaše děti spát jako dudci. Celý den jste strávili na lyžích, pak jste byli ještě na hodinku v bazénu, pro jistotu jste je nechali párkrát sklouznout na klouzačce a zvládli jste postavit i sněhuláka.

Vaše naděje ale skončí ve chvíli, kdy si vaše dítě schrupne třeba v autě po cestě domů. A pozor, stačí dvacet minut. Schopnost dětské regenerace je neuvěřitelná. Výsledek po takto akčních dnech bývá takový, že únavou umírají rodiče, nikoli děti.

Vaříte zdravě, dbáte, aby se děti necpaly sladkostmi, nepily limonády plné cukru, mlsnou jim zaháníte ovocem. Stačí ale jedna dětská oslava, matějská pouť, dovolená, kde trochu polevíte, návštěva supermarketu a vaše dítě neomylně zatouží po té nejméně zdravé dobrotě, která je zrovna k mání. Nedopřát mu ji umí jen opravdu silné nátury.

Zavazovat tkaničky už toho svého lumpíka učíte půl roku, barvy se mu pořád pletou a naučit ho správně říkat „r“ je nadlidský výkon. Pak jsou ale věci, které zvládne jako mávnutím kouzelného proutku. Třeba vylézt sousedovi na strom a skoro jako agent 007 mu peckami od švestek trefovat okno, a když už jsme u toho „r“, tak je nejspíš jen jedno slovo, ve kterém ho umí vyslovit bez chyby. Určitě víte, jaké.

Tak co, znáte tyhle dětské zákony na vlastní kůži?