5 nejoblíbenějších her našeho dětství

Když se řekne třeba krvavé koleno, dnešní čtyřicátníci a třicátníci (a možná ještě starší lidé) se jen zasněně usmějí. Právě vzpomínají na hry, které neodmyslitelně patřily k jejich dětství. Hrály se v parcích, na loukách, na hřištích, dvorcích i na chodnících před činžáky. Znaly je děti ve městech i na vesnicích.

Dnešní děti o jejich existenci (natož o jejich pravidlech) nejspíš ani netuší. Ale je to škoda, byly přece tak super. Tak je své ratolesti naučte, třeba nadchnou i je!

Už jen název vzbuzoval pocity napětí, tajemna, strachu a hrůzy. Přitom jde vlastně jen o trochu jinou (propracovanější) honičku, pouze s lehce hororovým názvem.

Je to jednoduché. Jedno dítě je krvavé koleno a s druhým dítětem ze skupiny se dohodne, v kolik hodin začne chytat ostatní. Pak všechny děti sborově odříkávají: První hodina odbila, lampa ještě svítila. Druhá hodina odbila, lampa ještě svítila. A tak dále, dokud se nedostanou k hodině, kterou si krvavé koleno se spojencem zvolili jako hodinu, kdy vypukne honička. Jakmile hráči dopočítají až k téhle hodině H, spojenec místo obvyklého „lampa ještě svítila“ zakřičí „lampa zhasla“.

Začíná divoká honička a první dítě, které krvavé koleno lapí, je pro příští hru novým krvavým kolenem.

Pohybové hry, které mohou hrát děti doma.

Tohle byla samozřejmě zábava především pro dívky, kluci přece jen radši běhali za míčem. Ale vzpomeňte si například na velké přestávky ve škole, když bylo hezky a šlo se na školní dvůr. Všude byly skupinky minimálně tří dívek: dvě držely gumu a třetí skákala nejrůznější sestavy (návody na ně se mimochodem dají snadno najít na internetu).

Začínalo se s gumou u kotníků, ale s každou bez chyby odskákanou sestavou se guma posouvala o kousek výš. Už když došla pod zadek, bylo to těžké, ale přebornice zvládaly skákat sestavy i s gumou ve výšce třeba pod prsy a výš!

Jak se o víkendu zabavit? Tipy na hry a knihy pro celou rodinu.

Tahle hra je vlastně strašlivě nespravedlivá. Vůbec nezáleží na schopnostech a dovednostech hráčů, dá se při ní neuvěřitelně snadno nadržovat a už dopředu si stanovit, kdo vyhraje. Přesto ji děti milovaly a hrávaly velmi často.

Pravidla jsou snadná. Všichni hráči stojí na startu a výsledek hry závisí na jediném dítku, které stojí v cíli. Právě tenhle šťastlivec totiž postupně oslovuje každého soutěžícího větou: „Honzo, vstávej!“ A oslovený vždy reaguje otázkou „Kolik je hodin?“ a čeká na odpověď. Dítě v cíli pak samo rozhoduje, kolik a jakých kroků jednotlivým hráčům dovolí udělat. Může to být třeba pět mravenčích (miniaturní krůčky), tři slepičí (trochu větší krůčky), dva sloní (obří kroky), šest žabích (skoky) a podobně.

Tady většinou nešlo o to, kdo vyhraje, ale spíš o to, kdo vymyslí nový druh kroků a kdo ho nejlegračněji předvede.

Vaše dítě špatně píše? Rady, jak mu pomoci

I kdyby vás vzbudili uprostřed noci, jakmile uslyšíte „cukr, káva, limonáda“, určitě zařvete „čaj, rum, bum“. To jsou totiž přesně ta slova, která volalo jedno dítě zády otočené ke zbytku kamarádů, zatímco ti se snažili k němu co nejrychleji doběhnout. Jakmile však dořeklo „bum“, otočilo se a nikdo už se nesměl ani hnout. Kdo nezkameněl dobře a pohnul třeba jen víčkem, musel zpátky na start. Vyhrál ten, kdo první doběhl k volajícímu hráči.

O tom, kdo se pohnul či nepohnul, rozhodovalo právě recitující dítko, takže samozřejmě nebyla nouze o hádky. Jenže i to překřikování a hašteření „já se ani nehnul“ k tomu patřilo.

K tomuhle stačil jen míč, rovná plocha a zeď. A co bylo nejlepší: když bylo nejhůř, mohli jste si hrát sami.

Jde vlastně o jakousi sestavu s míčem, při níž musíte bez chyby projít všemi deseti dovednostními stupni. Ty byly následující:

Zavzpomínejte si na dětství v 80. a 90. letech: mončičák, plísňáče a Rubikova kostka.