Vysmívaní hypochondři: Jsou opravdu nemocní! Jak se léčí?

Každý se občas bojí o zdraví. „Často jsou takové obavy namístě, ale u zdravého člověka nenarušují normální tok myšlenek. Pokud se však stávají noční můrou, jsou hlavním myšlenkovým obsahem a narušují běžné sociální fungování, je třeba s tím něco dělat,“ říká psychiatr a psychoterapeut Miroslav Sekot.

Hypochondrií trpěl Tennessee Williams († 1993) i Andy Warhol († 1987).

Hypochondr se neustále obává, že má jednu nebo více velmi vážných nemocí a často podstupuje různá lékařská vyšetření, která ovšem jeho obavy nevyvrátí. V normálním případě se dají pocity, že je člověk nemocný nebo by mohl onemocnět, v zásadě snadno rozptýlit a nenarušují jeho fungování například v zaměstnání. „Hypochondr bude ale nadále věřit, že je nemocný, bez ohledu na to, kolik a jaká vyšetření podstoupil, a bude to mít negativní vliv na další oblasti jeho života – jak pracovní, tak soukromé,“ vysvětluje Pavla Myslíková, praktická lékařka z Lékařského domu Praha 7.

„Pacienti se často i sami vyšetřují, například si měří tlak, tep nebo si prohmatávají břicho a diagnostikují si různé nemoci,“ doplňuje ambulantní psychiatr Jan Vybíhal z brněnské kliniky Logo.

V žádném případě se ale nejedná o „vymýšlení“ ve smyslu simulování! Simulanti předstírají konkrétní nemoc, úraz či poruchu, aby získali nějaké výhody (třeba invalidní důchod nebo penaltu). Zato hypochondři skutečně trpí – ovšem ne fyzicky, ale psychicky. Ze své domnělé nemoci jsou zoufalí, dožadují se léčby a bojí se, že umřou. Hlavními příznaky hypochondrie jsou úzkosti, napětí či tělesné příznaky, které nemají konkrétní důvod. Nemocný se neustále pozoruje, začne se chovat jinak než doposud a porucha mu naruší pracovní i rodinný život.

Nepleťte si ale tuto duševní chorobu s fobiemi – na rozdíl od hypochondrie mají konkrétní obsah. „Pacienti s fobiemi se obávají nějakého objektu, trpí například strachem z mužů, zvířat, cizinců a podobně anebo z určité situace, například z jednání na úřadě či telefonování,“ vysvětluje Miroslav Sekot.

Víte, že existuje fobie z ochablých svalů?

Důvody, proč lidé touto poruchou trpí, mohou být různé. Úzkost může pramenit například z pocitu nedostatku lásky či pozornosti. „Jako první na problém většinou přijde obvodní lékař, který pojme podezření, že se může jednat o psychickou poruchu, a doporučí návštěvu odborníka,“ vysvětluje Jan Vybíhal. Velice časté však je, že hypochondr nevěří, že by mohl mít psychické potíže, trvá na tělesném onemocnění, odmítá „být za blázna“ a o psychiatrické léčbě nechce ani slyšet.

Když už se hypochondr přece jen vydá k odborníkovi, závisí délka léčby na tom, jestli jde o mírnou, nebo těžkou formu. Často pomůže kognitivně behaviorální psychoterapie zaměřená na práci s tělem a na vtíravé automatické myšlenky. Ve vzácných případech může být přesvědčení o tělesném onemocnění natolik závažné, že se může stát součástí i závažnějšího psychotického onemocnění. V takovém případě je odborná pomoc nezbytná. Navíc se stres může usadit v těle a projevit se opravdu nějakou chorobou nebo chronickou bolestí.

„Běžná je dvouměsíční až roční léčba, přičemž u lehčích případů bývá velmi úspěšná. K léčbě se používají léky ovlivňující náladu a úzkost, další cestou je psychoterapie. Pokud je nutná hospitalizace, pak terapie trvá minimálně sedm týdnů, těžké případy musejí docházet šest až dvanáct měsíců,“ říká Pavla Myslíková.

„Léčba psychofarmaky, zejména antidepresivy, má často také smysl, protože hypochondrická porucha bývá velmi často spojena s příznaky deprese,“ uzavírá Miroslav Sekot.

Víte, že z psychických důvodů se dá i skutečně ochrnout či oslepnout?