4 nejčastější zlozvyky, které zabijí každý vztah! Ohrožují i vás?

Jako by lety společného života člověk tak nějak zlenivěl, přestal být ostražitý a pozorný a už se nesnaží. Všechno se zaběhlo a partneři žijí v naučeném stereotypu, který je ale po letech plný vztahových zlozvyků, jež mohou vést až k rozchodu. Které jsou nejčastější?

Já ten kapající kohoutek opravím zítra. Budu tam v pět, neboj. Jasně, pozítří zavolám do autoservisu. Také si s partnerem dáváte tyhle „provozní sliby“, ale nakonec vám kohoutek kape půl roku a místo v pět dorazíte na sraz v půl šesté?

A co teprve sliby, které mají nejen provozní, ale třeba emoční hodnotu! Vyrazíme si do divadla, udělám si čas jen na nás dva, zarezervuju stůl v restauraci, když máme to výročí...

Jakmile spadne jeden z vás (nebo nedej bože oba) do chronické nespolehlivosti, do stavu, kdy slova nemají žádnou váhu a nedá se jim věřit, jste kousek od katastrofy. Je to projev neúcty a nezájmu. A sami si odpovězte: co s partnerem, kterému nemůžete důvěřovat? Na kterého není spoleh?

Každý chvilku tahá pilku. Tak by to mělo ve zdravém vztahu fungovat. A smyslem veškerých názorových výměn, diskuzí, a dokonce i hádek by mělo být hledání nejlepšího řešení, shody, kompromisu. To znamená, že někdy slevíte vy, jindy ustoupí partner.

Ale ve vztazích to často vypadá spíš tak, jako by ti dva bojovali, kdo bude mít poslední slovo. Jako by ten, kdo řekne poslední kousavou poznámku, byl vítěz. Jenže pozor, v takovém případě oba prohráváte. A to na plné čáře!

Po letech společného života se samozřejmě moc dobře znáte, nejspíš máte i podobný smysl pro humor. A víte, co si k sobě můžete dovolit, aniž byste se ranili. Pro někoho je drobný vtípek upozorňující na začínající pleš jako rána mezi oči, jiný snese mnohem víc. Tahle míra „snášenlivosti“ je individuální, ale lidé, kteří spolu žijí, moc dobře vědí, kde jsou partnerovy hranice.

Jestliže je pravidelně překračujete, ubližujete mu. Otázka je, proč to děláte (nebo proč to dělá partner vám). Možná je to otupělost, pocit, že po těch letech už můžete cokoli, ale také to může být podvědomá snaha partnerovi opravdu ublížit, protože vás z nějakého důvodu štve, nejste ve vztahu spokojení či ho z něčeho viníte.

Ne že byste svůj protějšek nemilovali, ale jeho přítomnost je pro vás tak samozřejmá, že už necítíte potřebu si vztah hýčkat. Je to jako s oblíbeným svetrem: sice ho pořád rádi nosíte, ale místo ručního praní už ho s klidem strkáte do pračky.

Jenže partnerství je potřeba budovat stále, bez péče pomalu umírá. Bez projevů zájmu, bez sbírání společných zážitků, kvalitní komunikace a snahy být pro něj (či ni) tím nej je jen otázkou času, kdy se odcizíte. Kdy vás budou spojovat jen děti a plnění jejich potřeb, možná společný majetek či jiné běžné a provozní záležitosti. Ale co láska, co vy dva?

Tak co, máte osobní zkušenost s některým zlozvykem?