Článek
Já mám jasno ve dvou věcech: za 1. není to pravda, někdo prostě dlouho hledá a tápe, za 2. když se smíříte s tím, jací jste, bude vám hned líp, a to i v případě, že jste svoji cestu pořád nenašli a je vám třeba padesát.
Mám spolužáka, který už od školky věděl, že chce být pilot, za svým snem si šel a splnil si ho. Na třídním srazu vždycky vzbuzuje obdiv a ostatní se cítí trošku méněcenní.
Tuhle nás ale překvapil, když se svěřil, že mu není vlastně co závidět, pořád sedí jenom v kabině, mačká čudlíky a přespává po hotelech. Sice ho taková práce baví, ale největší životní radost mu dělají jeho děti. Stejný pocit pak měla prodavačka, manažer, doktorka, číšník i zedník.
Kdo děti má, ví, co tím chci říct. Je bezva něco v životě dokázat, zanechat za sebou stopu, ale stejně ty chvíle dětské radosti nenahradí naprosto nic. Neznamená to, že bezdětní lidé mají smůlu. Každý lidský život má nějaký smysl. Ale pachtit se pořád za tím, co zrovna bychom měli ostatním předvést a dokázat, je k ničemu.
Hlavní je rozdávat aspoň trochu radosti, rozzářit občas někomu den a být v pohodě sami se sebou i s tím, že třeba pořád nevíme, co přesně chceme, a v hlavě máme zmatek. A to přesto, že jsme dospělí. To totiž není vůbec žádná záruka, že vám to najednou sepne.
Nicméně možná ta nejdůležitější otázka v životě je – kdo jsem. Třeba až ji zodpovíte, konečně se vám rozsvítí a život se bude ubírat lepším směrem. Mně se aspoň ulevilo.
Původně jsem totiž chtěla být dokonalý člověk. Představovala jsem si sebe jako usměvavou pohodářku, která všechno dokáže brát s nadhledem. Nevzteká se, když jí něco nejde, ve všem má jasno, pořádek a systém, děti i byt jako ze škatulky, ví, co chce, je prospěšná, elegantní a nejspíš také hlásá moudra o světovém míru a energii z vesmíru. Prostě taková sluníčková osoba.
Nejdřív jsem se rozčilovala, že mi naplnit vlastní ideály a představy o mně samotné nejdou. Po dlouhé době mi to konečně došlo – já taková prostě nejsem a nejspíš nikdy nebudu. Já jsem já. Se vším všudy, co ke mně patří. S vlastnostmi, které jsem dostala do vínku, zdědila je anebo si je sama vypěstovala. S chybami, které dělám pořád dokola.
Pokud se mi něco nepovede nebo se zachovám nepatřičně (a není to zas tak ojedinělé), už se z toho nehroutím. Už se prostě znám. Taková jsem já. Nejspíš bych nikdy neměla tolik vytrvalosti, píle ani zodpovědnosti být pilot. A dokonalý člověk už vůbec ne.
Kdo tedy jsem? Máma, partnerka, dcera, sestra, redaktorka, kolegyně, kamarádka, Střelec, skřivan, ENFP (podle typologie osobnosti), hysterka (podle partnera). Ano, to všechno jsem a bude toho určitě mnohem víc. Ale to pořád nestačí. Já jsem prostě já.
Neříkám, že se člověk nemá zdokonalovat a zlepšovat. Dokonce jsem přesvědčená o tom, že má dělat to nejlepší, co je v jeho silách. Ale sami se sebou žijeme už od narození a za tu dobu jsme mohli pochopit, jací jsme. A nejsem si jistá, jestli má význam tlačit na pilu někde, kde to vázne, o výsledcích pak nemluvě...
Nezoufejte, pokud nejste dokonalí, protože to není nejspíš nikdo (možná Tomáš Klus jo ☺). Ani jestli nevíte, jaký smysl má zrovna vaše existence. Nejste v tom sami, spousta lidí to neví, i když plno jich dělá, že ano. Možná se jen tak protloukáte a přijde vám, že život utíká mezi prsty. Nebo jste si představovali všechno jinak. Přestaňte na to myslet a radši se seznamte sami se sebou. Skamaraďte se a odpusťte si. Spolu přece budete až do konce svých dní.
A to by bylo, abyste jednou nepřišli na to, že dělat nějaké obrovské věci není zas až tak nutné. Že někdy stačí opravdu málo.
