Článek
Proč nám druzí házejí klacky pod nohy? Proč se nám nedaří, když se tolik snažíme? Proč partner dělá tohle, když by měl dělat támhleto? Vždyť my taky děláme, co je třeba. Proč nás nikdo neocení v práci? Proč jsme zase něco pokazili a byli za blbce? Proč je zrovna dneska ošklivo, když je volno? Proč syn sekl se školou, když jsme se mu obětovali? Náš fracek řeší miliony otázek a nabádá nás, abychom s ním souhlasili. A my si ho pěkně hýčkáme a podporujeme ho.
Jenže spousta věcí se prostě nevyvíjí tak, jak bychom si přáli a lidé kolem nás se chovají taky jinak, než si myslíme, že by měli. A náš fracek nás pěkně poňouká, že takhle to rozhodně nemůžeme nechat. Chce všechno jinak! Vždyť přece moc dobře ví, jak by to mělo být správně.
Musíme být výbornými rodiči, kolegy, partnery, potomky a já nevím, co ještě. Máme mít skvělou práci, spoustu času na své blízké i sebe, perfektně vychované děti, úžasné manžely a manželky, parádní bydlení a na kontě tučnou sumu. Je nutné vypadat bezvadně a mladě, jít s dobou, být obletováni a chváleni. Fracek z nás chce mít dokonalého člověka v dokonalém světě. A když mu jeho snahu zkazíme, namluví nám, že jsme zklamali. Sebe i ostatní. A my mu věříme.
Možná bychom našemu frackovi měli vysvětlit, že:
Být blbcem je občas nevyhnutelné. Vyhnout se chybám jednoduše nejde. Bez nich bychom nikdy nepoznali, co je dobře. Tu a tam něco holt zkazíme. Někdy to je banálnější, jako třeba rajská a jindy to je podstatně složitější, jako třeba manželství. Může to být smutné a bolestivé, ale i to se stává. Na světě neexistuje člověk, kterému by se povedlo, na co by sáhnul, a o kom by si vůbec nikdo nikdy nemyslel, že je blbec. Cesta bez chyb neexistuje. A život bez blbců taky ne.
Rejpat se v minulosti je nanic. Co se stalo – stalo se. Nemá cenu se v tom donekonečna pitvat, chtít to změnit a pořád bojovat. Je to zbytečná ztráta energie i času.
Vztahy mají život zpříjemnit oběma stranám. Ale člověk může změnit jenom sebe, ne se snažit předělat druhého. Lidé nám nastavují zrcadla, ve kterých se vidíme jinak. Zrcadlo říká vždycky pravdu. Je fajn se do něj podívat a poznat se.
Nechat to koňovi, jak říkávaly naše babičky, je moudrá rada. Protože když necháme věci jen tak běžet, dost často se stane to nejlepší, co jsme si mohli přát nebo minimálně alespoň to, co dává smysl a přinese nám užitek. V danou chvíli se nám to sice nezdá, ale časem to většinou pochopíme.
Strkat nos do cizích životů se nedělá.Každý žije svůj osobní příběh. Dokonce i naše děti. A každý si ho musí prožít po svém.
Pokud náš fracek nepochopí, že se sice snažíme, co můžeme, ale není nutné, aby pokaždé bylo vše tak, jak chce on, a že život může být fajn i bez jeho pravdy, pak je na čase chytit ho za flígr a pěkně vykopnout.
Jenom na každém z nás totiž záleží, jak všechno dopadne.
