100 let republiky: Jaké časopisy ženy četly?

První čtení určené přímo ženám se objevilo už v 19. století a šlo ruku v ruce s ženskými spolky, které postupně vznikaly. Šlo o „Ženské listy“, které pak v obměnách vycházely až do roku 1954. K tomu se postupně přidávala další média, jejichž stránky plnila buď společenská, anebo módní témata. Žádný zdravý životní styl, žádná psychologie či vztahová poradna. To je až výdobytek sametové revoluce a změn, které po ní přišly.

K prvnímu přejmenování došlo v roce 1919, kdy se z listů staly „Ženské noviny“. Byly orientovány spíše politicky než na vzdělání, jako tomu bylo dosud. Nejprve měly sociálnědemokratické směřování, když se pak ale ve dvacátých letech začala tato strana štěpit a vznikla Komunistická strana Československa, přešel pod ni i časopis. A aby lépe korespondoval s myšlenkou nově vzniklé partaje, opět se přejmenoval – na poměrně asexuální „Komunistku“.

A ani název „Rozsévačka“, jak se časopis jmenoval od roku 1926, tomu moc nepomohl. Měl rozsévat komunistické ideje i mezi neuvědomělé ženy. Namísto tipů do domácnosti tak stránky plnila témata, jako je vykořisťování dělníků v továrnách nebo jak vychovat děti k třídnímu smýšlení. Ženám ale praktická část chyběla, proto byla na konci dvacátých let přidána ještě jedna strana věnovaná péči o domácnost. Po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava časopis zanikl. V roce 1952 byl vzkříšen, ale po dvou letech opět skončil.

Liberálnější časopis pro ženy se jmenoval „Eva“. Začal vycházet v roce 1928 a dnes bychom ho mohli nazvat prvním feministickým magazínem. Přečíst jste si v něm mohli inspirativní příběhy pracujících žen, rady, jak s muži nesoupeřit v rovině osobní, zato se jim snažit vyrovnat ve veřejném životě, nebo o tom, že mnohem důležitější než fyzická krása je ta, která vychází zevnitř. Poslední číslo vyšlo v roce 1943.

Oblíbený u širší sorty žen byl „List paní a dívek“, který spíše než aby čtenářky vzdělával, je měl bavit. Velkou část tvořily povídky – psala je třeba i Fan Vavřincová (1917–2012), autorka námětu filmu „Eva tropí hlouposti“ (1939) nebo seriálu „Taková normální rodinka“ (1971). Časopis ale v roce 1943 skončil. Vycházely i jiné společenské magazíny, například „Hvězda československých paní a dívek“ nebo „Pestrý týden“. Žádný však nepřežil válku.

Podobný osud čekal i časopisy o módě. Jedním z prvních byl v roce 1919 magazín „Móda a vkus“, který byl orientován velice vlastenecky. Spolu s ním se na stáncích objevovala také „Elegantní Praha“, určená zejména ženám vyšších tříd – byla psána nejen česky, ale i francouzsky. Časopisy s módní tematikou začaly po druhé světové válce upadat a namísto západních trendů se v nich čím dál častěji objevovala pracovní móda.

Například v časopise „Žena a móda“, který začal vycházet v roce 1948, jste se mohli dočíst: „... Dojdeme k závěru, že pracovní oděv je důležitý, prvořadý pro život, že je to oděv pro krásnou a významnou dobu dne. Pracovní oděv se tak stane středem pozornosti veškerého odívání, totiž tak zvané módy.“ Ženy tedy neměly šanci utéct od reality ani na stránkách časopisů.

Mírnou satisfakcí jim měla být „Praktická žena“, která vychází od roku 1968. Nabízela přehršel inspirací a návodů, jak si uplést svetr podle nejnovější módy a podobně. „Praktická žena“ vychází dodnes jako dvouměsíčník. Těm šťastnějším se do rukou dostal německý časopis „Burda“.

Za předchůdce dnešních specializovaných časopisů by se daly považovat i „Sešity domácího hospodaření“. Vycházely od konce padesátých let až do roku 1999 a čtenářkám poskytovaly praktické rady či návody. Hospodyňky v nich například našly recepty na dané téma anebo tipy a triky, jak uklízet.

Po druhé světové válce se na trhu objevily další dva společenské magazíny, které nebyly tak ortodoxní jako „Rozsévačka“ nebo „Eva“ ani tak orientované jen na zábavu jako „Listy paní a dívek“. Možná právě proto přežily období komunismu a vycházejí dodnes. Jsou to „Vlasta“ a „Květy“. „Květy“ sice začaly vycházet už v roce 1843, kdy je založil Josef Kajetán Tyl (1808–1856), ale koncept moderního týdeníku, jak jej známe dnes, vznikl až roku 1951.

U zrodu „Vlasty“ byla v roce 1947 Milada Horáková (1901–1950). Časopis představoval něco úplně nového. Jako první totiž kombinoval více rubrik: módu, kulturu v podobě básní a povídek, dotazy čtenářek a základy zdravé výživy. Jenže ani „Vlasta“ se neubránila režimu, a ačkoliv se rubriky nezměnily, tu a tam se objevila politická agitace.

Lesklé časopisy zavalily trh až po sametové revoluci, i když ne hned. Stále vycházela „Vlasta“, „Květy“, „Praktická žena“, ale to nebyl „pravý lifestyle“. Ten vůbec první vyšel v roce 1994 a byl to „Cosmopolitan“, mutace zahraničního titulu.

Českým nováčkem na trhu se stal „Puls“. Světlo světa spatřil v roce 1996 a přinesl něco úplně nového. Dřívější časopisy bývaly orientované spíše na to, jak být dobrou manželkou, ale nikdy moc nebraly v potaz, co chce čtenářka sama.

Ženy nové časopisy vítaly. „Otevřel se svět a najednou jsme viděly obchody plné oblečení, líčidel, nejrůznějších podpůrných prostředků na hubnutí a doplňků potravy. To tady do té doby nebylo a ženy v časopisech vlastně hledaly návody, jak to správně uchopit. A také v nich hledaly sebevědomí,“ popisuje Lucie Šilhová, která se v ženském lifestylu pohybuje třicet let, pracovala jak ve „Vlastě“, tak v „Květech“ a byla šéfredaktorkou „Pulsu“.

Dalším zásadním milníkem v ženském čtení byl měsíčník „Marianne“, který začal vycházet v roce 2000. Měl to být časopis pro sebevědomé ženy, které o sebe chtějí zároveň i pečovat. Tahle česká novinka byla jiná také v tom, že jako první na našem trhu si jako čtenářskou skupinu zvolila ženy po třicítce. Do té doby byly všechny rady směrovány buď na mladší, anebo maminky. „Když se tenkrát tisk obracel k vdané ženě, tak to bylo hlavně z rodinného hlediska, vůbec nehleděl na osobní ambice ženy. Což tehdy ‚Puls’ započal a ‚Marianne‘ dotáhla k dokonalosti,“ říká Lucie Šilhová.

Jenže po boomu občas přijde pád. Inzerenti v časopisech o zdravém životním stylu vytušili silný potenciál, a tak najednou deníky přicházely s přílohami, které se na toto téma specializovaly. Tím začala padat čtenost časopisů. Třeba právě „Puls“ měl v dobách své největší slávy stotisícové prodeje, ale na přelomu milénia se čísla pohybovala už jen v řádech desetitisíců.

Vliv na to měla i zahraniční vydavatelství. Nejprve skoupila magazíny, které tu vycházely, a poté k nim začala vydávat nové podle svých mustrů. Trafiky tak rázem zaplavily levnější časopisy. Zároveň se zvýšila poptávka po kvalitních novinářkách, kterých však není dostatek.

Třebaže tisk poslední léta stagnuje, k jeho zániku nedojde. Stále totiž existují „papírové magazíny“, jež se pro některé lidi stávají součástí image a subkultury. Příkladem může být módní bible „Vogue“, která v srpnu začala vycházet u nás i na Slovensku. Takové časopisy si své čtenáře vždycky najdou.

Velkým šokem pro tištěná média byl ale také vznik internetových magazínů. Prvním byl magazín „Žena-in“, posléze se začala přidávat další média – třeba „Proženy“, které letos v září oslavily desáté narozeniny a na trhu mají nejsilnější pozici. Podoba i obsah webových magazínů se během doby proměnily. Například se stále víc do popředí tlačí videa, která nejen doplňují texty, ale jsou schopna obstát i samostatně.

„Po revoluci jsme se chtěli přiblížit Západu, vyznat se ve zboží, které se na nás valilo, a dostat se k informacím, k nimž jsme do té doby neměli přístup. A byla to úžasná doba v tom, že tu byly novinářky, které to chtěly psát a do té doby nemohly, nebo spíše pro to neměly prostor,“ uzavírá Lucie Šilhová období tištěných médií po revoluci.

A co rády čtete vy?