100 let republiky: Jak ženy trávily volný čas?

Je to dost smutné, ale ženy volného času nikdy moc neměly. Třebaže s první republikou přichází zrovnoprávnění pohlaví, stále jsme to my, kdo má na bedrech starost o domácnost. A to i ve chvíli, kdy chodíme do práce – pro tuhle situaci se zažil název „druhá směna“.

V prvních letech po vzniku nového státu se pozitivních změn dočkaly nejen ženy (získaly rovnoprávnost i volební právo), ale i muži. Je totiž uzákoněna pracovní doba osm hodin denně šest dnů v týdnu – do té doby bylo normální, že se pracovalo klidně i dvanáct a více. Pětidenní pracovní týden platí od roku 1968.

Muži, zejména tedy ti z dělnické třídy, volného času mnohdy využili k tomu, stavit se cestou domů na jedno. V hospodě si, krom popovídání, mohli také přečíst noviny, což býval jeden z důvodů návštěvy. Ovšem ženy a popíjení piva v hospodě, to k sobě nešlo nikdy. Když už disponovaly volným časem, většinou ho věnovaly samovzdělávání nebo osobnímu rozvoji. (Ale nenechte se mýlit, i muži měli vznešenější koníčky, než jen sedět v hospodě.) Do toho bychom mohli zařadit jak třeba ženské spolky, tak i kulturu a turistiku. Ostatně ne nadarmo se říká, že Češi jsou národ turistů – jejich klub vznikl ještě dříve než samotná republika.

Jedním z významných spolků, který navíc funguje dodnes (byť s přestávkou v době socialismu), je i Americký klub dam – byl založen už v roce 1865 cestovatelem Vojtou Náprstkem. Slovo „americký“ bylo tehdy synonymem pro „pokrokovost“. Americký klub dam pořádal nejrůznější akce: například výlety do přírody, exkurze do továren anebo do nemocnic, kde členky pomáhaly. V klubu se konaly pravidelné přednášky a nemajetné ženy tak získaly šanci se vzdělávat. Klub byl zakázán v roce 1948 – ostatně jako spousta dalších spolků. Po revoluci byl opět obnoven.

Dalším úspěšným spolkem byl Sokol. Sport byl pro ženy velice důležitý, ovšem nikoliv z hlediska estetického, jak bychom si dnes mohli myslet. Společně cvičily, aby získaly sílu a ohebnost, a zároveň to byla další příležitost k setkávání. I když jim to nikdo nezakazoval, ještě v meziválečném období se tu a tam objevoval názor, že jde spíše o mužskou záležitost. Někteří pánové ještě pořád viděli dámu raději se zástěrou v kuchyni než ve cvičebním úboru v tělocvičně či na hřišti. A přitom první sportovkyně už dávno sklízely medailové úspěchy na mezinárodních soutěžích.

Česká obec sokolská pod sebou sdružovala více aktivit, nejen tělovýchovné. Tyto spolky ale byly po Únoru zakázané a vznikaly nové, pod vedením komunistické strany. V padesátých letech byl založen Československý svaz žen, jehož úkolem bylo v prvé řadě bojovat za práva žen. To ale neznamenalo, že by také třeba nejezdily na výlety, případě nepořádaly jiné akce.

V dobách socialismu se ale některým lidem do spolků moc nechtělo, protože pak byli více pod dohledem státu. A tak si hledali vlastní alternativy. Jednou z nich bylo trampování, kterému předcházel Skaut, organizace, kde se zejména mladí lidé učili koexistovat v harmonii s přírodou. Ani toto uskupení se ale politickým představitelům Československa druhé poloviny dvacátého století nelíbilo. A tak nastal konec skautů, zato se zrodilo mnoho trampů. Kořeny českého trampingu sahají do dob první světové války a doba socialismu mu prospívala: partičky vyrážely o víkendech na výpravy, často i jen kousek za město, kde měly své osady, a unikaly tak z reality šedivého světa.

Po první válce se lidé chtěli bavit a divadlo pro ně představovalo uvolnění i společenskou událost zároveň. Kromě Národního a Vinohradského divadla se jim nabízely i nové možnosti. Velmi oblíbeným se stalo avantgardní divadlo – asi nejznámější bylo Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Relativně svobodná politická satira na divadelních prknech ale nepřežila nový režim po druhé světové válce. Během socialismu pak divadlům začínají ubírat pozornost čím dál oblíbenější biografy, v šedesátých letech jich v Československu bylo kolem třech a půl tisíců. I tak ale vznikají nová divadla, většinou jde o ty malých forem. Klasickým příkladem je Semafor. Zcela jedinečným fenoménem se pak stalo Divadlo Járy Cimrmana (Cimrmani: Kdo z herců už letošní výročí (51) neoslaví?).

Filmová zábava byla populární už za první republiky – v poválečném období bylo otevřeno kolem pěti set padesáti biografů. První kino, které promítalo ještě před válkou, bylo Ponrepo. Mimochodem, některá kina, včetně toho prvního, fungují dodnes. Pro některá je čím dál tím těžší se udržet, z výsluní je vytlačují multiplexy. Ale zdá se, že si diváci do malých kinosálů poslední dobou opět našli cestu. Moc jich už ale nezbývá – po revoluci se jich hodně proměnilo v divadla nebo herny.

Někteří lidé svůj volný čas tráví v restauračních zařízeních – a jinak tomu nebylo ani v posledních sto letech. Ovšem co se týče žen, situace se výrazně změnila. Za první republiky bylo téměř nemyslitelné, že by si žena sama, anebo s kamarádkou, vyšla na skleničku. Když už se v hospodě zástupkyně něžného pohlaví objevila, vždy to bylo v doprovodu muže. Pokud chtěly být ženy samy, zašly si do kavárny nebo cukrárny.

Nezměnilo se to příliš ani po druhé světové válce. Emancipace byla zase o krok dál, pracovalo více žen, ale do putyk se zrovna nehrnuly. A tak to zůstalo v podstatě až do revoluce.

Paní Věra z Jihlavy, bývalá učitelka, která letos na jaře oslavila 72. narozeniny, si nevzpomíná, s nadsázkou, že by někdy vypila tolik vína jako později po listopadu 1989. „Tehdy jsme si daly s kamarádkami lahvinku při nějakých zvláštních příležitostech, ne jen tak na chuť nebo pro náladu, jak to dělají některé ženy dnes,“ vypráví. A s ní souhlasí i některé její vrstevnice, které vzpomínají, že v sedmdesátých letech si občas s kamarádkou na deci zašly, ale spíše výjimečně. Paní Věra dodává, že mnohem častěji se scházely u některé kamarádky doma – to nejen nad pitím vína.

Ženy, které měly jako koníček módu, si v meziválečném období vyrazily spíše na přehlídku než na nákupy. Obchody s konfekcí, jak je známe dnes, neexistovaly. Zato bylo několik módních salonů. Asi nejznámější byl Modelový dům Hanny Podolské a salony Oldřicha Rosenbauma či Oldřišky Roubíčkové. Tyto závody pořádaly módní přehlídky, které byly za vstupné a jen pro zvané.

Ještě před druhou světovou válkou v Praze vyrostla Bílá labuť – tehdy šlo o nejmodernější obchodní dům ve střední a východní Evropě. V padesátých letech byl na Václavském náměstí v Praze postaven Dům módy. I on byl tehdy považován za revoluční záležitost, pokrokový obchod, v němž se nabízelo to nejlepší ze socialistické oděvní, obuvní a textilní výroby.

Jenže dostupnost zboží byla nízká, a tak si stejně podstatnou část oblečení ženy šily samy. Která neměla doma šicí stroj a nevyráběla po večerech nejnovější módní kousky (často podle časopisu Burda), jako by snad ani nebyla. Podle vyprávění pamětnic to ženy často braly jako spojení příjemného s užitečným: u šití si odpočinuly a zároveň měly nový kousek oblečení nejen pro sebe, ale třeba i pro děti.

Další velké moderní obchodní domy pak na sebe v Praze nechaly čekat téměř dvacet let. Na začátku sedmdesátých let byla ale postavena Kotva. Byla to velká sláva a z celé republiky tam jezdili lidé jako na výlet. Nemuseli si ani nic kupovat – stačilo jim nasávat atmosféru velkého obchoďáku plného zboží. Kromě Kotvy, která byla otevřena v únoru 1974, pak o rok později vyrostl v Praze ještě obchodní dům Máj.

Po revoluci se rozjela stavba obchodních center na úplně jiné úrovni. Zatímco v druhé polovině 20. století byly situovány do center měst, později se stavitelé snažili odsunout je na periferie. Jedno z prvních velkých center vzniklo v Praze na Černém Mostě. A stejně jako se dříve jezdilo do Kotvy na celodenní výlet, dnes vidíte celé rodiny, které návštěvu nákupního centra berou jako kulturní zážitek.

Trávení času se od roku 1989 proměnilo. Na změny působí hned několik vlivů. Jedním z hlavních bylo uvolnění režimu, díky čemuž se k nám dostávaly informace o nejnovějších trendech ze západního světa. Zároveň se prožívání volna mění vlivem technologických vymožeností pro osobní použití, jako jsou počítače a podobně. A v neposlední řadě vliv na trávení volného času žen má také zvyšující se rovnost mezi pohlavími. Stále je sice co zlepšovat, ale dneska je přece jen přirozenější, že muž doma pomáhá, než tomu bylo v dobách první republiky. I když stále existuje nepoměr mezi časem stráveným domácími pracemi a žen a mužů a od toho se přirozeně odvíjí i doba volného času.

Máte víc volného času, než měla vaše maminka či babička?