100 let republiky: Jak se měnilo bydlení ve městech?

Každá doba má svá specifika – i co se týče bydlení. Za první republiky to byly honosné vily, za socialismu paneláková sídliště, po revoluci dominovalo zvláště venkovu podnikatelské baroko a spolu s ním ještě satelitní městečka. Bylo to tak doopravdy, nebo je to jen zjednodušený obraz dané doby?

Naše rodina má proměnu bydlení za posledních sto let jako na talíři. Můj pradědeček, obchodník, totiž ve třicátých letech minulého století postavil v pražské Michli rodinnou vilu s byty. Aby měl kde žít nejen on a jeho rodina, ale aby mohl nějaký byt pronajímat, a tím pádem dům rychleji splatit. Byty byly většinou dvoupokojové a třípokojové.

V meziválečném období bylo běžné, že v jednopokojových bytech žily klidně i tři generace. Údajně to mělo být až 55 procent obyvatel. Dělit se museli nejen o byt, ale také o postel. Těch bylo méně než lidí – na jednom lůžku spali třeba dva sourozenci. Stejně tak ne ve všech bytech byla tekoucí voda – v dobách první republiky si tento luxus mohla užívat jen necelá čtvrtina obyvatelstva.

Bydlení ve vilách bylo jen pro bohaté. O první republice se sice mluví jako o zlaté éře naší moderní historie, ale vlastně je to spíš jen takové pozlátko. Žil zde větší podíl chudých, kterým trvalo několik dlouhých let, než se vzpamatovali ze všech následků války – a patřily mezi ně i ty ekonomické.

Secese, jež dominovala počátku dvacátého století, byla v meziválečné době už dávno na ústupu a vlády nad architekturou se ujal funkcionalismus. Stavební sloh, který upřednostňoval funkci před estetickou stránkou věci: stavby mají jednoduché tvary, často krychle, a používá se moderních stavebních technologií a materiálů, jako je beton a železo.

Asi nejznámějším příkladem je vila Tugendhat v Brně. Patří k vůbec prvním budovám, které ve funkcionalistickém stylu v Československu vznikly – začala se stavět v roce 1929 a dokončena byla napřesrok. Lidé z okolí se s ní ale zpočátku nedokázali moc sžít. Přišlo jim, že rodinné domy by měly vypadat trochu střídměji, na modernu tohoto typu nebyli zvyklí. Měli dojem, že architekt Ludwig Mies van der Rohe postavil spíše umělecké dílo nežli dům pro běžné bydlení. Roku 2001 byl objekt zařazen na seznam světového dědictví UNESCO.

Stejně jako po první světové válce i po té druhé řešil stát nedostatek bytů. V letech 1947–48 se začalo s výstavbou domů, které měly poskytnout střechu nad hlavou co největšímu počtu lidí. Dobře zapadaly do celkové koncepce města – nebyly ještě tak vysoké jako budoucí paneláky, měly pár podlaží a stavěly se během dvouletky (= ekonomický plán rozpracovaný na několik let dopředu; běžné byly pětiletky, předcházela jim právě dvouletka).

Až později se začaly stavět panelové domy, jak je známe dnes. Na prvním místě byla tedy opět funkčnost, nikoliv estetičnost. První „klasický“ panelák vyrostl v letech 1953–54 ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově. Jmenoval se G 40 a byla to velká událost.

Ještě před prvními paneláky a dvouletkovými domy, které měly ubytovat všechny potřebné, se tu objevily jiné budovy s podobnou filozofií. Byly to „Baťovy domky“. Ve třicátých letech je ve Zlíně nechal vystavět známý podnikatel. Chtěl zajistit důstojné bydlení pro své zaměstnance a zároveň mu šlo o to, aby jeho pracanti na cestách z domova do práce netrávili dlouhé hodiny. Vyrostly tak stovky cihlových domků s různými dispozicemi.

Za rok po zlínském vyrostl první panelový dům i v pražských Ďáblicích. A jako hub po dešti začalo přibývat sídlišť po celém Československu. Jeden takový panelák vyrostl i v těsné blízkosti naší rodinné vily v Michli. Na starou zástavbu sem přilepili tu novou, moderní. Naštěstí nešlo o žádný věžák, ale pouze čtyřpodlažní dům. Ne všude se k výstavbě panelových domů přistupovalo takto decentně. Však se stačí projít po nějakém sídlišti – po chvíli pravděpodobně narazíte na pár skrčených rodinných domků, které tu stály dříve než paneláky.

Třebaže paneláků stále přibývalo, o poklidnou dobu, kdy by měl každý bez potíží střechu nad hlavou, rozhodně nešlo. Kdo a za jakých podmínek bydlení získá, bylo v rukou úřadů. V roce 1964 vešel v platnost zákon 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Vznikl pořadník, do kterého se lidé mohli zapsat a podle něhož se pak bydlení přidělovalo.

Mimo jiné bylo přesně určené, kolik metrů čtverečních maximálně může mít obytná část rodinného domu. Když to bylo víc, museli jste prostory poskytnout k pronájmu. A místo aby si majitel domu nebo jeho správce sám rozhodl, zda a jaké nájemníky si vezme, byli mu prostě přiděleni.

„Při posuzování naléhavosti bytové potřeby vychází místní národní výbor ze zásady, že byty mají být přidělovány především uchazečům s nízkými příjmy a větším počtem dětí, kteří nebydlí, nebo bydlí v bytě zdravotně závadném nebo zdravotně nevhodném,“ zněl odstavec §12 daného zákona. Bylo by krásné, kdyby to tak skutečně fungovalo a byty by bývaly dostávaly mladé rodiny nebo ekonomicky slabší jedinci. Jenže někdy dostali přednost žadatelé, kteří se přihlásili mnohem později anebo měli nárok na menší byt, než pak získali. Jakmile jste měli konexe, mohli jste cokoliv.

A platilo to i z druhé strany. Dědeček mi vyprávěl, jak i on se snažil ovlivňovat, kdo bude v jeho domě bydlet. „Na národním výboru pracovala moc milá paní. Chodili jsme za ní občas s lahví a čokoládou, aby k nám byla při rozdělování bytů shovívavá a dala do našeho rodinného domu někoho normálního,“ vzpomínal.

Další velká proměna bydlení v Československu přišla po revoluci. Lidé toužili opustit stísněné panelákové byty a přestěhovat se do rodinných domů, nejlépe na periferii města. Chtěli, aby stavby vypadaly co nejluxusněji, jenže si často nenechali poradit. A tak se běžně dělo, že smíchali několik stylů dohromady a vznikl poněkud zajímavý počin. Snad v každé vesnici či městě narazíte alespoň na jeden dům s věžičkou, prvky antické architektury a kovaným plotem. Říká se tomu „podnikatelské baroko“.

Postupně pak vznikla i první satelitní městečka. Tedy oblasti, kde developeři vybudovali sérii stejných rodinných domků. Lidé si je, často bezmyšlenkovitě, začali kupovat. Až později jim došlo, že jediné, co v takovém satelitu je, jsou domy. Žádná občanská vybavenost, žádná hromadná doprava, která by jim usnadňovala život, žádné kulturní vyžití...

Proměnilo se ale i bydlení v původních rodinných vilách. Okolí získalo nový ráz. Nerostly tu už v takové míře paneláky, ale kancelářské budovy – například známá Brumlovka v Michli. Stavět se zde začalo v roce 1996.

Z původní louky a dětského hřiště nic nezbylo. V okolí vznikla nová moderní čtvrť, která se snaží být tak impozantní, že odvede pozornost od okolních paneláků z dob socialismu i od zástavby rodinných domů, jejichž základy sahají až do první republiky. Takže během desetiminutové procházky na vás dýchne městská architektura posledních sta let v kostce. A Michle není jediná městská část, která takto vypadá – je jen jedna z mnoha.

Jak se proměnilo okolí vašeho bydliště?