100 let republiky: Co všechno se pro ženy změnilo?

Důležitou osobou, nejen pro vznik Československa, ale i pro rozvoj emancipace, byl Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937). Právě on, tehdy ještě jako profesor, pomáhal zakládat ženské spolky a dokonce u něj v roce 1901 skládala vysokoškolské rigorózní zkoušky první doktorka filozofických věd Marie Zdenka Baborová (1877–1937). Však také jeho výroky, jako třeba „Ženská otázka neexistuje, stejně jako neexistuje mužská otázka, jde jen o otázku společnosti,“ by se měly tesat do kamene.

Se vznikem republiky se objevují první uzákoněná práva pro ženy. V rámci Washingtonské deklarace (dokument, který sepsali Masaryk s Benešem a Štefánikem v Americe a předali jej tamější vládě v čele s prezidentem Wilsonem), která uznává nezávislost československého národa, se také objevila klauzule, že ženy a muži by si měli být rovni z hlediska politického, sociálního i kulturního. Což znamená, že ženy mohly jít nejen volit, ale mimo jiné také zasednout do poslaneckých lavic. V tomto směru jsme byli skutečně pokrokoví - Československo patřilo k prvním státům, které ženám toto právo dopřály. Třeba v Americe to bylo až v roce 1920 a například v Lichtenštejnsku poměrně nedávno - v roce 1984.

A tak byly ženy v národním shromáždění zastoupeny už od samotného začátku v roce 1918. Konkrétně jich bylo osm. Mimochodem – v současné době je v Poslanecké sněmovně 22 procent žen, v roce 1918 jich v Revolučním Národním shromáždění usedla 4 procenta. Takže za sto let je to o 18 procent více.

Politička a novinářka Františka Plamínková (1875–1942) stála v roce 1905 nejen u zrodu Výboru pro volební právo žen, ale o osmnáct let později založila Ženskou národní radu, kde se snažila o další zrovnoprávnění žen v praxi. Například navrhovala, aby muži měli povinnost podporovat své ženy i tehdy, pokud od ní odejdou. Plamínková se také zasadila o zrušení celibátu pro učitelky. Za práva svých souputnic nepřestala bojovat ani v dobách protektorátu. Dokonce na začátku okupace napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi (1889–1945), ve kterém mu vyjadřovala svůj nesouhlas s tím, že urážel Edvarda Beneše (1884–1948). Během války byla vězněna a 30. června 1942 popravena.

Během druhé světové války ženám mnohdy nezbývalo nic jiného než pracovat. Mužů, kteří by „mužskou“ práci dělali, bylo málo a navíc si ženy musely nějak vydělávat. Najednou se tedy objevily třeba řidičky tramvají, což ale muži, kteří zrovna nebyli na frontě, nesli špatně. Těžko chápali, že má žena právo na stejnou práci jako muž, tradiční rozdělení rolí bylo v lidech hluboko zakořeněno. Podle většiny chlapů prostě žena patřila k plotně a k dětem, nikoliv do práce.

V červenci po válce pak bylo uzákoněno platové zrovnoprávnění mužů a žen. Byla to ale utopie, ve skutečnosti braly ženy méně – tehdy ještě z důvodu, že většinou neměly takové vzdělání jako muži, a tak spadaly automaticky do nižších platových kategorií. A zatímco dříve se nechávaly zaměstnávat zejména svobodné ženy, po druhé světové válce to byly už i vdané. S tím se otevřely otázky mateřských školek a jeslí. Nicméně tradiční rozdělení rolí, muže jakožto živitele a ženy rodičky, v hlavách lidí zůstalo.

Konečně po více než sto letech byl zrušen „Všeobecný občanský zákoník rakouský“, ve kterém stálo, že muž je hlavou rodiny a žena mu podléhá ve všech ohledech. Žena byla nesvéprávná a muž byl jejím zákonným zástupcem. Takže třeba věno, které dostala od rodičů, automaticky přejímal muž, stejně tak vybíral jméno pro dítě a žena do toho neměla co mluvit. Prostě jak muž řekl, tak bylo. Samozřejmě to neznamená, že až do jeho zrušení to tak v domácnostech chodilo. A na druhé straně pouhým zrušením zákona chování lidí nezlepšíte.

Uvolnění přišlo se „Zákonem o právu rodinném“ z roku 1950. Mimochodem – na přípravě se podílela také politička Milada Horáková (1901–1950), která byla popravena ve stejném roce, kdy zákon začal platit. Důležité byly tři základní principy nového rodinného práva: Rovnoprávnost muže a ženy, ochrana manželství, rodiny a mateřství státem a ochrana mládeže včetně rovného postavení manželských a nemanželských dětí.

V roce 1965 byl vydán pracovní zákon č. 65/1965, který na ženy zase bral trochu větší ohledy. Byly upraveny podmínky, za jakých mohou pracovat, a jistou úlevu pocítily i těhotné. Vztahovala se na ně ochranná lhůta jednoho roku, kdy je zaměstnavatel nesměl vyhodit. V případě, že šlo o matku samoživitelku, se tato doba prodloužila na tři roky.

Úlev bylo více. Podle knihy „Žena za socialismu“ od Aleny Wagnerové byla v roce 1966 základní mateřská dovolená dlouhá 22 týdnů, tedy ani ne půl roku. Na to navazoval ženě nárok na další mateřskou dovolenou, a to do jednoho roku dítěte. Pak musela buď mít štěstí na slušně vydělávajícího manžela, nebo musela dát dítě dát do jeslí. Od roku 1970 se mateřská zvýšila na dva roky a od roku 1989 je to do tří let věku dítěte. Ovšem dnes už to není mateřská, ale od roku 2001 rodičovská. Tento rok byl zlomový hlavně pro muže - zákon totiž konečně myslí na to, že i oni by mohli zůstat doma s dítětem. To do té doby to možné nebylo.

Kdo tu dobu nezažil, asi těžko si dovede představit ponížení, když žena musela usednout před interrupční komisi a vysvětlovat jí, proč si chce nechat dítě vzít. Zákon se stal platným v roce 1962, kdy byly komise zřízeny, přičemž povolení k potratu bylo uzákoněno teprve v roce 1958. V roce, kdy vešel v platnost zákon o komisích, podalo žádost téměř 101 tisíc žen a povolení dostalo 89 procent z nich. S přibývajícími roky byly komise čím dál benevolentnější, a tak třeba v roce 1971 bylo schváleno 92 procent žádostí. Nejčastějším důvodem, proč se ženy rozhodovaly podstupovat interrupci, byly děti, které už porodily. Velké rodiny se moc nenosily.

V roce 2001 byl upraven zákon z roku 1950, který nařizoval, že žena může používat pouze jedno příjmení – své rodné, nebo manželovo. Před rokem 1950 mohly ženy nosit jak své, tak manželovo jméno, ale na důkaz oddané lásky používaly většinou jen manželovo. Od roku 2001 používá stále více žen obě příjmení a také si mohou zažádat o nepřechylování, pokud splní určitá kritéria, jako je například cizí občanství manžela, nebo vidina toho, že se žena chystá žít dlouhodobě v zahraničí.

Ačkoliv právní řád myslí na společnou péči rodičů o dítě po rozvodu už od roku 1963, do praxe byl uváděn jen zřídkakdy. Právě z toho důvodu byla v roce 2012 provedena novela zákona, jejímž cílem bylo, aby děti ve „střídavce“ končily co nejčastěji. Naprostý základ, bez kterého by asi těžko střídavá péče fungovala, je komunikace a snaha dohodnout se na všem, co se společné výchovy týče. O dva roky později pak vešel v platnost ještě zákon, kdy se dítě od dvanácti let může rozhodnout samo, se kterým z rodičů chce žít.

O rovnoprávnost se snažíme už sto let, k dokonalosti ale ještě hodně chybí. Ženy mají stále nižší platy než muži, a to i na stejných pozicích. Podle neziskové organizace Business & Professional Women ČR, která každoročně pořádá akci Equal Pay Day, činil rozdíl v roce 2016 až 21,8 procent.

Jak je z historie vidět, nic nejde lusknutím prstu. A tak se musíme snažit dělat vše proto, aby se našim potomkům žilo zase o kus lépe.

V jakém ohledu by se podle vás práva žen měla ještě zlepšit?