100 let republiky: Co se nosilo a kdy byla móda nejhezčí?

Mnohdy nezáleží na tom, v jak svízelné situaci se žena ocitne. Zachovat si svoji ženskost a líbit se, touží vždy. To dokazuje i móda posledních sta let. A že to vždycky nebylo úplně jednoduché! Vlivem sociálně-ekonomických podmínek musely ženy často improvizovat.

Po Velké válce, jak se první světové říkalo, nebylo sice peněz nazbyt, ale lidé si přesto dávali velice záležet na tom, jak vypadají. Po hrůze, která čtyři roky sužovala Evropu, bylo potřeba se začít opět radovat. Český národ, který konečně dosáhl samostatnosti, chtěl ukázat zbytku Evropy, že tu má své místo zaslouženě.

„Oblečení bylo vyráběno tak, aby vydrželo celý život. Dnes se to dělá obráceně. Tehdy to také byla otázka velké finanční investice, a tak lidé i více přemýšleli nad tím, co si pořídí. A ačkoliv dnes to působí jako marginálie, dříve lidé mnohem více dbali na to, co mají na sobě, mimo jiné i proto, že si uvědomovali, že to může otevírat dveře,“ popisuje Michaela Hořejší Horáčková, která navrhovala kostýmy seriálu „První republika“.

Celková euforie doby se projevila i v oblečení. Ženy odhazovaly korzety a měnily je za nohavičkové kombiné, elastický podvazkový pás a podprsenku, která měla hlavně nadzvednout ňadra. V módě se odrážela emancipace. Šaty byly střižené tak, aby byly maximálně pohodlné a na přelomu dvacátých a třicátých let se objevily také první ženské kalhoty.

Sukně už nebyly až na zem, ale po kolena a volnějšího střihu. Večerní šaty ale byly stále bohatě zdobené a často se objevovaly výstřihy na zádech – a to bylo tehdy považováno za provokativní. Čím dál tím méně se také používají přírodní materiály, své světlo na slunci si hledají látky syntetické.

Když se koncem dvacátých let prohnala Evropou ekonomická krize, začalo se na okázalosti ubírat. Ženy se pozvolna vracely více do domácnosti, ačkoliv ne vždy zcela dobrovolně. Národohospodáři totiž zastávali názor, že zaměstnanost žen může za nižší porodnost a tím, že je propustí, aby musely být doma, tento problém vyřeší. S nedostatkem peněz a dostatkem volného času tak ženy usedly k šicím strojům a často přešívaly staré kousky.

Ve třicátých a čtyřicátých letech se v módě odrážel swing a vliv Západu, zejména u mladých lidí, kteří chtěli být jiní. Mladí muži nosili dlouhá volná saka kostkované látky, kalhoty naopak úzké a kratší, aby byly vidět barevné ponožky. Říkalo se jim potápky. Proti nim stály bedly, tedy dívky, které nosily šaty a sukně nad kolena.

V tuto dobu, a pak během celého válečného období, se do módy vrací ženskost, ve které se dbalo na zjemnění a zjednodušení střihů. Ženy měly mít oblejší křivky, ale přitom být štíhlé. Ideální postava pro úzké sukně do pasu a lehce pod kolena! Oproti tomu rukávy halenek se šily nabírané. Této době vévodily pastelové barvy, fiží na blůzkách a krajky na živůtku. Šaty byly v pase projmuté, ale nezvýrazňovaly ho tolik, jako na začátku století, kdy se pod ně nosil korzet.

Během druhé světové války opět dochází k úpadku módy – není příliš kvalitních materiálů, navíc všechno jde v prvé řadě na výrobu armádních uniforem. Lidé se také potýkají s nedostatkem knoflíků či zipů. Nejčastěji se šije z viskózy a měďnatého nebo acetátového umělého hedvábí. Místo klasické bavlny se používá buněčná.

Během války bylo oblečení na příděl, podobně jako jídlo. Lidé dostávali tzv. šatenky. Mimochodem – za ty si v roce 1942 pořídila látky na svatební šaty i budoucí britská královna, Alžběta II. (92). U nás se šily (nejen) svatební šaty ze záclon nebo ubrusů. Aby se zdůraznila postava typu přesýpací hodiny, používaly se vycpávky ramen. Sukně byly většinou široké, áčkového střihu, končící pod koleny.

Jak ovlivnil módu Vítězný únor je patrné z úryvku ze srpnového čísla z roku 1949 z časopisu „Žena a móda“: „V lidově demokratickém zřízení se už nedíváme na módu jako na módu ve vlastním slova smyslu, totiž na něco, čím chceme uchvacovat, překvapovat, ale jako na oblékání, jako na životní potřebu, nejdůležitější hned po výživě,“ psalo se. A tato životní potřeba musí údajně být oproštěna od měšťáckého nesvobodného životního nazírání. Šaty se rozšířily – v těch úzkých by se špatně pracovalo. Také zmizelo všechno krajkové zdobení, límečky, manžety a podobně, prostě vše, co by mohlo překážet při práci. Z normálního oblečení se tak stává spíše uniforma pracujícího lidu.

Už v roce 1953 ale došlo i politikům, že zasahovat do módy není úplně šťastné, a tak se snažili to trochu napravit a během padesátých let se hledala rovnováha mezi tím, co by bylo po chuti režimu a v čem by zároveň ženy vypadaly dobře. Obrození trvalo až do konce padesátých let, jenže bohužel tu byl nedostatek materiálu, takže snaha být světoví, se moc nedařila.

Nejvíce se změna začala projevovat během šedesátých let. Sukně se zkracovaly až na mini a vzory se stávaly čím dál oblíbenějšími. Šaty se šily kratšího košilového nebo pouzdrového střihu. Z materiálů se nejčastěji používalo syntetické vlákno, silon, krimplen a chemlon. Tyto materiály byly vychvalovány až do nebes pro svoji nemačkavost, jenže byly neprodyšné a nepříjemné. Stejně jako silon nebo tesil.

S šedesátými léty má spousta lidí spojenou také éru hippies, která naši zemi nezasáhla do takové míry jako západní země. „Oblečení u nás bylo většinou doma vyrobené a mnohem chudší. Mělo surovost té Československé socialistické republiky, ale zároveň obsahovalo i vynalézavost lidí, kteří nemohli jít do krámu a koupit si to,“ vysvětluje Zuzana Straková, kostýmní výtvarnice muzikálu „Vlasy – KvětiNOVÉ děti“. Období se vyznačovalo zejména džínami, volnými svetry, potištěnými triky.

Vynalézaví museli být lidé i později v sedmdesátých letech, během období normalizace. Bylo takřka nemožné sehnat nějaké pěkné oblečení, stejně jako látku, ze které by se dalo ušít. Inspiraci ženy hledaly v časopise „Burda“. S tím, co bylo normálně dostupné, ženy většinou moc parády neudělaly. Více než na estetično se dbalo na to, aby kousky byly praktické. Stále se hodně šilo z umělých materiálů, velkou slávu ale zažíval manšestr.

I když se nosily manšestráky, většina mladých chtěla džíny. Kdo je měl, dával tím najevo, že fandí Západu. Prostě frajeřina nejvyššího stupně. V osmdesátých letech pak byly největší peckou plísňáky. A značkové tričko. Jenže sehnat takové bylo nemožné, a tak se nápisy stříkaly doma. Velký hit bylo také oblečení neonové barvy, vycpávky ramen a zvířecí vzory.

A tenhle styl přešel plynule až do počátku devadesátých let. S otevřením hranic se otevřely i možnosti oblečení. Muži si oblíbili fialová saka, která ale často neuměli správně zkombinovat, takže výsledek byl spíše komický, než moderní. Ženy na tom nebyly o moc lépe – toužily po značkovém oblečení, které ovšem ne vždycky dokázaly sladit s ostatními kousky.

Rodilo se čím dál více módních směrů, což se udrželo dodneška. Stále jsme ovlivňováni módou zvenčí,  sledujeme slavné osobnosti na sociálních sítích a snažíme se je kopírovat. Také se ale vracíme k módě minulé. Vždyť třeba manšestr teď opět zažívá boom! A počkejte, až se vrátí špičaté podprsenky!

Které módní období je vám nejblíže?