10 typických výroků matek, které oceníte až s věkem

Nechápu, jak to pořád dělají. Ale ať mámy řeknou cokoliv, s odstupem času se to ukáže jako pravda. Tedy alespoň v drtivé většině případů. Prostě tyto bytosti mají zřejmě čich na život, a tak vědí, co je pro nás nejlepší. Bez ohledu na to, jestli je vám deset, pětadvacet, anebo čtyřicet. Jen někdy její pravdy dokážeme ocenit až s odstupem času.

Na to následovala věta „Ale mamí, mně se ještě nechce.“ A dnes? Považovala bych za naprostý luxus, kdybych si po Večerníčku mohla jít lehnout, anebo se alespoň svalit na gauč. Vsadím se, že ráno by se mi vstávalo o chlup lépe, než když se do postele dopotácím nejdříve po nočních zprávách.

Za bratra si doplňte klidně sestru, nebo vlastně kohokoliv v rodině. I když jsme se jako sourozenci v dětství řezali a jsem přesvědčena o tom, že jsem k němu v tu chvíli chovala jistě i hlubokou nenávist, dnes jsem za něj ráda. Protože kdo jiný by nám měl být po ruce v případě nesnází, když ne rodina? Ta přece vždy drží při sobě!

Skloněná nad nedělním obědem, při čekání na autobus, nebo při psaní otravných úkolů. Za každé situace jsem slyšela, že se nemám hrbit. Taková banalita, díky které mám ale dnes nejen rovná záda, ale zároveň je to postoj vítězství. S hlavou vztyčenou a rovnými zády se některé situace řeší lépe, než v odevzdané pozici s bradou zabořenou v hrudi a svěšenými rameny.

I když mi vypadly obě dvě horní jedničky a babička mé krásné dlouhé vlasy ostříhala podle kastrolu, říkala mi máma, že jsem hezká. A tyhle magické komplimenty bychom si měli zapamatovat i v dospělosti. Kdo určuje, co je a co není krása? Každá z nás má tu svoji skrytou v něčem jiném, to ale neznamená, že by neexistovala. A zdravé sebevědomí nám pomůže lépe se pohybovat v životě.

Až si příště budete mazat anti-aging krém a hořekovat nad prohlubujícími se vráskami na čele a u kořene nosu, vzpomeňte si na svoji drahou matičku, která vám říkala, ať se nemračíte, že vám to zůstane. Jasně, že ten škleb se nám nepropíše do tváře na věky věků, ale mračení skrze vrásky, ano. Oproti tomu ty od smíchu se počítají jako kladné body!

Vždy jsem se nemohla dočkat, až budou prázdniny a konečně teplo a sluníčko a koupání ve vodě. Jenže jen co jsme k rybníku dojeli, už už jsme zase museli mazat pod stromy do stínu – blížilo se poledne. O co slastněji později chutnalo, když jsme se vydali na koupák bez mámy a rebelsky zůstali na sluníčku i ve dvanáct. Pak už jen párkrát stačí přivodit si úžeh a spálit si záda, aby člověk s láskou vzpomínal na chvíle pod vysokými topoly u rybníka.

Večerka ve dvě ráno byla proto, že máma vždy ctila jedno pravidlo: „Po druhé hodině ráno se nestane nic dobrého“. A než aby mi to tehdy složitě vysvětlovala, raději volila tuto metodu. Ono to ale skutečně platí – co na party nestihnete do dvou, už nedoženete, a pak to bývá většinou jen horší. A ráno pak bolavější hlava.

Jako malá jsem to měla vždy jako dva protipóly – o deset minut si přispat, anebo se najíst? Jasně, že ten spánek zaručeně vyhrával! Přitom dnes je to naopak. Nebudu fušovat do řemesla odborníkům přes výživu, abych tvrdila, jak důležité je snídat i z hlediska zdravého stravování (ono ale skutečně je!), důvodů, proč se ráno najíst, je více. Třeba ten, že je to jediná část dne, kdy si v klidu můžete něco přečíst, popovídat si s partnerem, anebo si jen tak v klidu dumat. Při snídani čas plyne pomaleji.

Nezáleží vlastně ani tak na tom, v jakou chvíli to říkala, protože to je pravda pravdoucí. Nikdy ten konec světa totiž nepřišel. Ať už jsem si to myslela ve chvíli, kdy mě napoprvé nevzali na vysokou, rozešla jsem se s klukem, nebo přišla o práci. Nakonec pak vždy přišlo něco nového, co můj svět naopak zase hodilo do rovnováhy. Pořád se tomu snažím věřit, že není konec světa, jen někdy je to hůře uvěřitelné. Ale prostě je to tak.

Většina z nás si v dětství prošla komplikovanými vztahy s kamarádkami, které se k nám nezachovaly úplně fér. Často ani ne proto, že by byly natolik vypočítavé, ale že jim to v mladém věku ještě ani nedošlo. Ať už šlo o nepozvání na narozeninovou oslavu, nebo přebrání kluka, vždy jedna z rad byla, ať jí ukážu, že jsem lepší. Tedy přinesu jí do školy dárek, navzdory mé absenci na seznamu hostů, nebo jí popřeji hodně lásky. Když hodíte zášť stranou, uvidíte, že tím druhému ukážete, kdo je kdo.

Nad jakou větou v dětství jste protáčeli oči vy?