Chorobná žárlivost! Příznaky, podle kterých poznáte, že už je vážně zle: Slídění i scény

Vydávat žárlivost za lásku je velmi častý omyl. Miluji tě tak moc, že tě potřebuji hlídat, kontrolovat, ujistit se, že i ty mě miluješ… Jenže žárlivost – nezdravá, přehnaná, leckdy až chorobná – nemá s láskou nic společného!

V každém případě musíte vědět, že „něco špatně“ je se žárlivcem. A pokud na sobě nezapracuje, nezmění nevhodné vzorce chování a myšlení a nezbaví se traumat, nejspíš si vztah nikdy neudrží. Láska je totiž vzájemná důvěra, pocit bezpečí a jistoty, který si dáváme, vzájemná podpora a úcta. Ne špehování, kontrola ani žárlivé scény!

A jak poznat, že vaše (či partnerova) žárlivost už opravdu není „zdravý projev lásky a zájmu“, ale naopak by se vyplatilo vyhledat odbornou pomoc?

Cítíte neustálou potřebu vědět, kde protějšek je, co dělá, v kolik se vrátí domů, s kým se stýká, kdo mu volá, s kým si píše… Prostě musíte mít kontrolu a přehled o každé minutě jeho života. Vydáváte to za zvědavost, láskyplný zájem a péči, ale ve skutečnosti to neděláte pro něj, ale pro sebe. Vyptáváte se, zjišťujete, zasypáváte ho otázkami nebo alespoň tázavými pohledy. Ale jak dlouho člověk vydrží žít v atmosféře trvalé nedůvěry a  nikdy nekončícího výslechu?

I když informace získáte, nestačí vám to. Potřebujete si je ověřit, ujistit se, že to všechno sedí. Takže když vám řekne, že jde s Frantou na squash, při první možné příležitosti se Franty „jen tak náhodou“ zeptáte, jak si ten squash minule užili. Když se z pracovního večírku vrátil až k ránu, tak to hned, jak to je možné, proberete s partnerkami jeho kolegů, abyste si ověřily, že se zdržely i oni a akce se skutečně protáhla.

Ani ověřování vám nestačí a regulérně ho špehujete. Kontrolujete mu mobil, sociální sítě, neštítíte se vlézt mu do počítače. Čtete jeho zprávy, e-maily, díváte se, s kým je v kontaktu na internetu, koho a co lajkuje… Neustále mu lezete do soukromí – a to už je opravdu na pováženou: tohle do slušného a zdravého vztahu rozhodně nepatří. Nejspíš to víte, ale nemůžete si pomoct, je to silnější než vy. Každý třetí Čech šmíruje partnera!

Jestli je nějaká emoce ve vašem vztahu zásadní, je to strach. V podstatě neustále se bojíte nebo minimálně cítíte nejistotu. Kdykoli se v blízkosti partnera objeví někdo nový, kdo by se mu možná mohl líbit (kolega či kolegyně, soused či sousedka…), kdykoli jde někam bez vás, když vám nezvedá telefon, neodepisuje na zprávu, kdykoli sedí vedle vás a pípne mu mobil a vy nevíte, kdo mu píše. Jenže láska, to přece není strach a nejistota, převládat by měl pocit bezpečí a jistoty a pohoda.

Někdy žárlíte tak moc, že prostě vybuchnete. Ztropíte žárlivou scénu, protože se podle vás až příliš mile usmál na servírku nebo máte pocit, že se na pracovní schůzku až příliš fintí. Nebo mu prostě nevěříte, že měl jednání, a proto nezvedl telefon. Křičíte, pláčete, vyhrožujete, útočíte, slovně napadáte… Rozum jde stranou, emoce nad vámi mají nadvládu.

Žárlivost velmi často přeroste ve snahu druhého vlastnit a kompletně ovládat. A tak ženy často partnerovi zakazují chodit s kamarády na pivo, na fotbal a podobně, muži zas těžce nesou nejrůznější dámské sleziny a mívají tendence „dohlížet“, zda se partnerka neobléká příliš sexy, řešit její make-up a podobně. Partnerský vztah je ale rovnocenný, nikdo nemá právo nikomu nic zakazovat, organizovat mu život. A pokud vám to někdo dělá, nebo to děláte vy, máte zatraceně velký problém!

Žárlivost může přerůst ve vážné psychiatrické onemocnění!