„Mám v sobě maximalismus, jsem na sebe přísný a čekám totéž i od druhých,“ říká herec Jiří Dvořák

S hercem Jiřím Dvořákem jsme si povídali u šálku čaje o tom, proč napoprvé odmítl nabídku z Divadla na Vinohradech, jak si z něj dělal režisér Jiří Strach legraci, i o tom, že mu přijde mladá generace v lecčem problematická. Tématem byla i jeho dcera Anna, kterou má s herečkou a exmanželkou Barborou Munzarovou, nebo spolupráce s nadačním fondem Pink Bubble, ten pomáhá mladým lidem ve věku 10-30 let v boji s rakovinou.

Vaše dcera hrála jednu z hlavních rolí v seriálu Eliška a Damián, který se vloni na podzim stal terčem posměchu mnoha lidí. Jak jste ty kritické ohlasy vnímal jako otec?

Myslím, že to bylo trochu přehnané. Pro Áňu to byla výborná zkušenost, a když jsem se přišel podívat na natáčení, všichni ji moc chválili. To mi dost načechralo peříčka. Říkali, že je pracovitá, pokorná, skromná, všem tam pomáhá. To je úžasné a dnes se to často nevidí.

Myslíte? Jaká je podle vás současná mladá generace?

Není možné generalizovat, ale osobně ji vnímám jako problematickou. Mrzí mě, jak málo mladých lidí chce jít k divadlu, jde jim o to se co nejrychleji dostat do seriálu. A sebevědomí některých bych opravdu chtěl mít. Občas vídám manýry, že chodí pozdě na plac, nejsou připravení, neumí text. Něco takového bychom si my kdysi nedovolili. Představa, že by na mě čekaly paní Hlaváčová nebo Jirásková, nedejbože Jiřina Bohdalová, je úplně nereálná.

Uměly by se ozvat?

Třeba Jiřinka Bohdalová i naprosto nekompromisně. A plným právem! Vždyť není možné, aby na někoho čekal celý štáb. Sám jsem párkrát už vystartoval, protože mi hodně vadí neprofesionalita a amatérismus. Mám v sobě maximalismus, jsem na sebe přísný a čekám totéž i od druhých.

Kdy naposledy jste dostal otázku, zda a kdy bude Anděl Páně 3? Předpokládám, že se vás na to ptá hodně lidí…

Rozhodně! Lidé stále doufají, že ze mě dostanou konkrétní datum. Naposledy se mě na to ptaly dvě divačky včera po představení.

A co na to odpovídáte?

Říkám vždycky, že trojka může vzniknout až ve chvíli, kdy někdo přijde s geniálním nápadem. Pak to někdo musí geniálně napsat. Peníze by se na to asi sehnaly poměrně snadno. A než by to všechno proběhlo, tak my dva s Ivanem Trojanem už bychom ty nohy ze sněhu nejspíš nevytáhli.

Tušili jste tenkrát, že pracujete na fenoménu?

Vůbec. Jednička byla původně točená jako televizní pohádka. Ale když ji vidělo vedení, rozhodlo, že má filmový potenciál. Dvojka se už točila pro kina. Potkalo se hodně věcí, které zafungovaly správně.

Máte představu o číslech?

Dvojka překonala v kině milionovou hranici, což z ní dělá jeden z nejúspěšnějších filmů v historii. Tenkrát jsme se dokonce ve štábu sázeli a já plácl, že to uvidí milion diváků. Všichni se mi smáli, ale nakonec jsem vyhrál. A i když to byla sázka z legrace, ty peníze jsem od kolegů dodnes nedostal.

A co ve vinohradském divadle, která hra má největší návštěvnost?

Představení s nejvíc reprízami bude asi Brouk v hlavě.

To je hra, díky které vás kdysi oslovila Jiřina Jirásková, jež divadlo vedla, že?

Je to tak. Ale rekord, co se týče odehraných let, máme s Honzou Hartlem a hrou Adresát neznámý v Divadle Viola. Hrajeme to už 19 let. Původně jsme to nahráli pro Český rozhlas, nakonec se ale představení stalo součástí našeho stálého repertoáru, což nás potěšilo. Říkal jsem si tehdy: Proč ne, aspoň bude na pískoviště pro Aničku. A dnes je Anči jednadvacet.

Pan Strach je takzvaně váš režisér. Kolik máte za sebou společných filmů a seriálů?

Šestnáct a teď jsme dělali další dvě věci. Byla to druhá série Docenta a projekt v koprodukci se Slováky, který se bude jmenovat Lovec.

Počítáte do společných projektů i svatby, které jste si vzájemně odsvědčili?

Ne ne, jen ty pracovní záležitosti.

Vzpomenete si na první setkání?

Nejdřív jsme dělali film Vůně vanilky a poznali se na castingu, já jako herec, on jako režisér. V Praze jsem byl čerstvě v angažmá, nikdo mě tu neznal. Vzpomínám si, že mě neuvěřitelně štval.

To mě zajímá, povídejte.

Je hodně chytrý a celou dobu si ze mě dělal legraci, byl jsem úplně vytočený. Asi ve mně záměrně hledal emoce. Po castingu jsme pak šli na oběd, sedl si proti mně, poťouchle mě sledoval těma svýma modrýma očima a pronesl větu: Zahraješ mi Stanleyho? Nakonec jsme si sedli a od té doby spolu pracujeme. Baví mě, že Jirka nikdy netočí blbosti, proto kdykoliv mě osloví, ani to nečtu, on je pro mě záruka.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy vás oslovila paní Jirásková, abyste přešel z Brna do angažmá do pražského vinohradského divadla?

Byla to z Vinohrad už druhá nabídka. Když mě oslovili poprvé, cítil jsem, že na to ještě nemám. Ale když to přišlo podruhé, bylo to jiné. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale věděl jsem, že v Brně bych se zastavil a že ta rukavice z Vinohrad už potřetí přiletět nemusí. Tak jsem ji zvednul. Ale i když jsem měl za sebou v Brně velké role, na Vinohradech se mi první rok a půl klepala kolena, když jsem šel na jeviště.

Asi jste té zvednuté rukavice nikdy nelitoval, co?

Naopak! Vzpomínám na první schůzi souboru, kdy nás vítali a seznamovali s repertoárem. Konala se v hledišti divadla a Jiřina Jirásková jakožto umělecká ředitelka předstoupila, jak ona ráda říkala, před ansámbl. Šla první řadou a jak byla malinká, skoro nebyla vidět. A kolega za mnou zavolal: Jiřino, nekleč! A já si tehdy řekl: Tak tady jsem správně!

Váš kolega a kamarád Jiří Langmajer někde řekl, že je jen málo filmů a hereček, se kterými by před kamerou neměl pletky. Je prostě takový typ. Jaký typ jste vy?

Občas říkám, co já můžu hrát jiného než policajty nebo hajzly. Nevím, čím to, že ke mně tak sedí. Obecně je ale určitě zajímavější hrát záporáky. Je tam příběh, jsou to zajímavé, možná pokřivené, ale rozhodně bohatší charaktery, než chemicky čisté kladné typy.

Vytváříte si kolem svých postav příběhy?

A velmi rád. Když jsem nedávno dělal Hlavu medúzy s Filipem Renčem, tak jsme si s Jitkou Čvančarovou vymysleli, že její dcera je moje a nikdo to neví. To dalo vzniknout zajímavému napětí mezi postavami.

A co když převtělení v postavu obnáší určité fyzické proměny: zhubnout dvacet kilo, nechat si narůst vousy, oholit hlavu?

Ty vousy, co teď nosím, mi vnutil Renč do Hlavy medúzy a od té doby jsem líný se holit. Do seriálu Volha mi pak můj kamarád maskér vymyslel vlasy zčesané dozadu, my s režisérem přidali sluneční brýle. Takové změny mě baví. Pamatuju ale, když jsme měli s Filipem točit Sanitku 2, radil mi, ať začnu cvičit, protože budu jako záchranář tahat nosítka a lítat do schodů. Chodil jsem na kondiční box a on mě pak obsadil do role ředitele záchranky, kde jsem celou dobu seděl za stolem a za celou dobu měl asi dva výjezdy.

Pojďme k nadačnímu fondu Pink Bubble, se kterým jste dlouhodobě propojen. Jak vznikla vaše spolupráce?

To vám bylo zajímavé. Jel jsem vlakem do Brna a v kupé se mnou tehdy seděla moc hezká slečna, navíc mi připadala povědomá. Ano, tušíte správně, byla to Martina Šmuková, zakladatelka nadace, a já byl nakonec tak drzý, že jsem ji oslovil. Začali jsme si povídat a brzy se řeč stočila na Pink Bubble, o které Martina se zaujetím vyprávěla. Slovo dalo slovo a já se rozhodl, že bych se moc rád do činnosti nadačního fondu zapojil. Oslovilo mě, komu pomáhají a jak pracují, a navíc jsem tehdy už delší dobu přemýšlel, kde bych mohl být užitečný. Začali jsme dělat společné akce, pomáhal jsem se sháněním peněz, což se mi docela dařilo, a vznikla dnes už letitá spolupráce.

Čím vás právě Pink Bubble oslovila, proč jste se rozhodl pomáhat dětem a mladým lidem s onkologickým onemocněním?

Ono se o tom těžko mluví, protože jde o rakovinu. Ale pomáhat onkologicky nemocným dětem je mi blízké. Jsem rád, že jim spolu s nadačním fondem můžu usnadňovat těžké dny během léčby nebo ulehčovat návrat do života po léčbě. Ta extrémní nemoc je hrozná. Na Pink Bubble mě baví, že pomáhají hlavně nemocným teenagerům a mladým dospělým, na které se někdy zapomíná. Přitom si procházejí něčím, čemu by se každý z nás rád vyhnul.

Pomáhat je tedy pro vás důležité?

Myslím, že by to měl dělat každý, vnímám to trochu jako povinnost. Když můžete a je to ve vašich silách. Kromě spolupráce s Pink Bubble jsem navíc dva roky ambasadorem projektu, který se jmenuje ONKOfit a vznikl ve spolupráci Masarykova onkologického ústavu a Masarykovy univerzity v Brně. Lékaři vymysleli program pro onkologicky nemocné pacienti, kteří se bojí cvičení a šetří se, což je podle nich chyba. Projekt nabízí užitečné rady v oblasti fyzické aktivity, psychické pohody a zdravé životosprávy, často na míru konkrétní diagnóze.

Co máte s Pink Bubble v nejbližší době v plánu?

Teď budeme dražit vstupenky do Divadla Bolka Polívky, kdy se úspěšní dražitelé po představení potkají i se mnou a dáme si společně kávu nebo skleničku. Jsou v plánu i větší akce, které rád podpořím.

Zajímáte se o konkrétní příběhy bublinek, jak jim říkáte, tedy malých nebo mladých onkologických pacientů?

Mám z té nemoci respekt a nikdy se neptám, čím si která z bublinek prochází. Navíc jsem trochu citlivka a hodně se mě to dotýká.

Je to pro vás citlivé i proto, že vaše dcera Anička je v jejich věku?

Určitě mě to i napadne, ale musím takové myšlenky odhánět pryč, jinak bych se zbláznil.

Vaše dcera mluví s velkou láskou a pokorou o vaší rodině. O tom, jak své rodiče i prarodiče považuje za herecké legendy. Jak vnímáte, že i ona začíná s hraním?

Máme moc hezký vztah, ale s tím hraním je to trošku složitější. Já jsem byl totiž od začátku proti tomu, aby se ubírala tímto směrem.

Proč?

Říkám, že herectví je nedůstojné povolání. Je závislé na telefonu a příliš velkou roli hraje štěstí a správné kontakty. Znám spoustu výborných herců na oblasti, o kterých nikdo neví. Neměli to štěstí, nebyli ve správný čas na správném místě.

Vaše dcera koketuje s hraním, ale především je hvězda TikToku. Její videa sleduje přes milion lidí. Co tomu říkáte?

Na začátku jsem vůbec nevěděl, o co jde. Jen mi občas nějaké to video poslala. Moje reakce byla: Áňo, nerad to říkám, ale je to fakt dobrý. Ale třeba o tom, že jde někam na casting, se dozvídám jako poslední. Jsem na ni pyšný, že jde svou cestou.