Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
A přitom to bylo všechno tak jasné. Naši muži někde chlastali. Jak by ne, přijeli přece zrovna z Prahy za svými odloženými manželkami do mateřského ráje na chalupu a přece od nich nemůže nikdo očekávat, že si nezaskotačí. Po celém tom týdnu, kdy skotačili sami v Praze, zatímco my se bez auta vláčely s nákupy, dětmi, denně praly a věšely tuny prádla. Sešly jsme se v předsíni a zanadávaly si. Spolu. Protože to nejhorší, co tehdy mohla holka udělat, bylo vyplísnit muže za chození po hospodách. To zkrátka prima ženské nedělaly. Na to byli muži alergičtí, říkali, ať neprudíme. Mohly jsme si za to samy. Tolik jsme chtěly být prímové. Chtěly jsme být jako ty holky, co je potkávali po hospodách. Neobtěžovat svým mlíkem, svou únavou, svým smutkem.
Znám několik manželství, kde je na mateřské muž. Sleduji to s neutuchajícím zájmem a dost mě to baví.
Mohly jsme si za to samy, ale jen z dnešního pohledu. Tehdy byl přece ještě svět v pořádku. Tehdy byli ještě muži muži. Ach bože, jak strašně mě tahle věta popuzuje. Skoro jako ta, kterou jsem slýchala po mnoho let svého manželství – dopiju a jdu. Neboli – jdi sama, já dorazím. Někdy.
Uplynulo pár let a tenhle model začíná být pro dnešní mladé páry nepředstavitelný. Vidím kolem sebe mnoho mužů s malými dětmi, znám mnoho mužů, kteří přijdou domů z práce a převezmou veškeré, opakuji veškeré, domácí povinnosti a péči o děti, protože vědí, že i to je práce, jenže nemá žádné ohraničení a bez jejich pomoci nikdy nekončí.
Jenže žádné modely nejsou bezproblémové. Začíná se mluvit o krizi mužství. O tom, že muži už nejsou chlapáci, že už nemají v rodinách (a nedejbože možná i ve společnosti) hlavní slovo. Stále se opovážlivě ptám – a proč by měl mít někdo hlavní slovo? Nemělo by mít slovo každého stejnou váhu? Mluví se o tom, že muži by už neuměli bojovat, že od doby, co byla zrušena povinná vojna, by neuměli bránit svoji vlast. To je ale, myslím, trochu jiný problém, který není předmětem tohoto článku.
Pozoruji, že mladí muži to začínají mít stejně těžké jako mladé ženy.
Pravda je, že kolem sebe vidím i muže, kteří mají deprese, hledají se, nemohou se najít a nevědí, jak z toho ven. Znám mnoho mladých rodin, kde je žena úspěšnější než muž, kde žena víc vydělává nebo ona zaměstnává muže ve své firmě (nezřídka to dělají například influencerky) nebo ho přímo živí. Znám několik manželství, kde je na mateřské muž. Sleduji to s neutuchajícím zájmem a dost mě to baví, protože to má i humorné rozměry – třeba že přijde žena domů a sprdne ho, že není uklizeno.
Neboli i ženy si někdy neváží drobné ženské práce. Vidím také, jak i muži se snaží být prímoví, a tak ani neceknou. Zatím mi ale připadá, že doba, kdy ženy budou běžně říkat „dopiju a jdu“ ještě nenastala, aspoň tedy ne všeobecně, jak tomu bylo dřív. A to je dobře.
Pozoruji zkrátka, že mladí muži to začínají mít stejně těžké jako mladé ženy, a pokud se tomuto jevu říká krize mužství, tak fajn, vítejme ji. Každá krize může totiž člověka posunout dál. Dokonce i muže. A víte, jak poznáte tu největší existenciální krizi?
