Letuška je nejvíc sexy povolání, ale muži je nejdřív odmítali! Uniformy se zapsaly do módních dějin

První let ČSA na trase Praha–Bratislava se uskutečnil 29. října 1923. Tehdy ještě z pražského letiště Praha-Kbely. A také bez letušek – ty se staly součástí posádky až o 14 let později. A počátky u letectva nebyly pro dívky vůbec snadné: mužští kolegové totiž jednoznačně zastávali názor, že létání je výhradně mužská záležitost.

2. července 1937 do letadel kromě pilotů nastoupily také letušky – Marie Stará, Marie Müllerová a Hana Fuchsová. Jejich počet po dvou měsících rozšířila ještě Marie Terezie Thurn-Taxisová. A s palubními průvodčími přišla možnost se během letu občerstvit.

Poprvé se cestující mohli osvěžit v oblacích na lince Praha–Benátky, které se říkalo Riviera Express. V nabídce byly chlebíčky, horký bujon, zákusky a čaj nebo káva, které letušky připravovaly z horké vody z termosek. Pasažéři si mohli objednat také plzeňské pivo nebo šampaňské. Vše se servírovalo ve skle a v porcelánu.

Dámské uniformy pro první čtveřici letušek ČSA šilo krejčovství Antonín Bouša, oděvní závod v Praze. Dodnes není známo, kdo tehdy rozhodl, jak budou vypadat. Skládaly se z tmavě modrého saka, světle šedé sukně, bílé halenky, kravaty a lodičky. Na rukávu saka byl ozdobný ornament označující funkci. Palubní personál měl proužek s kolečkem, pozemní personál proužek s neúplným trojúhelníkem. V té době byla v Československu ještě jedna letecká společnost, kterou založily Škodovy závody, a jejich stevardky měly uniformu v podobě modrého kostýmu.

Povolání letušky bylo vždy považováno za atraktivní a výjimečné, přesto se našli jedinci, kteří tuto profesi odsuzovali. Považovali ji totiž za výstřelek ženské emancipace. Od počátku byly na dámy, které si profesi palubní průvodčí vybraly, kladeny vysoké nároky. Nechyběly mezi nimi jazykové znalosti, výborná kondice i zdravotní stav a věk do pětadvaceti let. Zájemkyně zároveň musely absolvovat důkladné vyšetření v posádkové nemocnici na pražských Hradčanech. Dnes palubní personál prochází speciálním výcvikem.

V roce 1937 Československé státní aerolinie vyhlásily anketu, v níž měli lidé hlasovat, jak by se mělo ženám, které obsluhují cestující na palubách letadel, říkat. Mezi návrhy se tak objevila například letecká služebnice, letokuchta, pannaletka, drakmama nebo letožínka. Nakonec se ujal výraz letuška a používá se dodnes.

V roce 1939 byl letecký provoz přerušen a obnoven byl až po konci druhé světové války. Po osvobození neměl letecký personál jednotný úbor. Každý nosil, co doma našel, a mnohé části uniforem pocházely ještě z předválečných let. První předpis o stejnokrojích zaměstnanců byl vydán až v roce 1956. Co se týká barvy, nic se nezměnilo, z modré barvy se přešlo na šedou až v roce 1959. V roce 1965 se součástí uniforem staly i letní šaty.

„V roce 1974 naskočily ČSA na vlnu barevných módních trendů, když vybavily stevardky šaty v jasně žluté barvě. Tuto pro naše aerolinky nezvyklou barvu nosily letušky v letním období a pro lety do tropických destinací,“ uvádějí autoři v knize Móda na palubách Československých aerolinií.

Povolání letušky je považováno za nejvíc sexy zaměstnání. A v 60. a 70. letech tomu odpovídaly i uniformy: stevardky některých aerolinií oblékaly skutečně výstřední modely, které se zapsaly do módní historie. Letecké společnosti se totiž nebály experimentovat. Ba co víc, předháněly se. Tehdejší stejnokroje bývaly nejen extravagantní, ale mnohdy hodně sexy a dnes by „neprošly“ – například stevardky texaských aerolinek Southwest Airlines v 60. letech obsluhovaly pasažéry v kraťasech a vysokých kozačkách.

S rozšířením nízkonákladových leteckých společností postupně upadá i nárok na ženskost. Stevardky vyměnily boty s podpatky za tenisky a celkově jsou jejich uniformy více sportovní než elegantní.

O práci letušky: Hotely, časová pásma i vztahy s piloty

Zdroj: Móda na palubách československých aerolinií, kolektiv autorů