Článek
Suchý únor začal s plnou parádou. Suchým kašlem a suchem v puse. Nebyl to tedy dobrý nápad přát si k večeři topinky opražené nasucho, škrábaly mě v ústech jako suchý zip. Ano, přesně ten suchý zip, na který se v pračce nalepily dvoje trenky, pět ponožek a dvacet psích chlupů. Než jsem se pustila do rozmotávání té změti, obložila jsem si hlavu suchým hadrem a nervy suchým vínem. Kamarádka mi psala, že na takovou situaci by se hodilo spíš suché Martini. S olivou. Jenže těch pár mrzáčků ve skleničce otevřené od Silvestra nápoj asi moc nevylepší. A stejně nemám Martini. Nevím, jaký zvláštní přírodní úkaz to způsobuje, ale lahve s alkoholem v našem bytě vysychají rychleji než kapky vody v poušti Atacama. Tedy pokud by tam nějaké byly. Je to totiž nejsušší místo na planetě. A to ani nemusí být únor.
To u nás je právě únor spolu s lednem nejsušší měsíc v roce, tvrdí meteorologové. Při pohledu do zrcadla jim dávám za pravdu. Moje pleť a vlasy taky zrovna nezáří jako pokropené ranní rosou. Jediná vláha, kterou nyní cítím, je čůrek potu stékající po páteři coby připomínka blížícího se klimakteria. A to teda pardon, když se dají na ústup ženské hormony, je třeba vzdát čest jejich památce. K čemuž se prosecco hodí rozhodně lépe než čaj z kombuchy. Ale jestli to někomu udělá radost, mohu v únoru používat aspoň suchý šampon. I když pokud by to mělo být celý měsíc, vlasy by se pravděpodobně vzbouřily a odmítly nadvládu hřebenu a stylingových přípravků. Ergo bych se musela na pár týdnů přesunout do hlubokých lesů. Lesní zvěři jistě nepřijde divné, že mám na hlavě vrabčí hnízdo. A navíc bych si mohla v přírodě vybudovat suchý záchod, což v paneláku dost dobře nejde.
Moje sympatie k suchému únoru holt mají svoje limity. Nejspíš přišly s věkem, ostatně už básník Ladislav Čelakovský napsal: Voda mladým, víno starým. A protože tento učený muž občas používal psychedelicky znějící pseudonym Marcian Hromotluk, řekla bych, že za to taky uměl pěkně vzít.
