Můj snoubenec zemřel. Jak žít dál?

O tom, že život skutečně není peříčko, jsem měla možnost přesvědčit se na vlastní kůži. A to ne jen jednou! Ve svých dvaadvaceti letech jsem onemocněla rakovinou prsu. Bylo to právě v době, kdy byl náš vztah s Jirkou v začátcích. A byl to právě on, kdo se stal mou největší psychickou oporou v době, kdy mi amputovali prso. A také on se o mě staral v dobách mezi chemoterapií. Velmi obětavě se mi věnoval a prožil se mnou ty nejtěžší chvíle. Milovala jsem ho za to, protože bych nikdy nevěřila, že toho bude muž po tak krátké známosti schopný. On to dokázal. Byl doslova zlatíčko!

Když jsem se konečně zotavila a začala znovu žít, rozhodla jsem se dodatečně dokončit také studium vysoké školy. Tu jsem dodělala v sedmadvaceti. A protože vztah s Jirkou byl čím dál krásnější, bylo zřejmé, že nebudeme dlouho čekat a brzo se vezmeme. Ještě před třicítkou jsem si totiž přála porodit své první dítě. Oba jsme se přestěhovali do Brna a začali žít jako pár. Minulý rok v březnu ale přišla krutá rána. Jirka měl vážnou autonehodu a v těžkém stavu skončil v nemocnici. Podotýkám, že nešlo o jeho chybu. Střetl se s opilým řidičem, který jel téměř v protisměru a navíc šílenou rychlostí. Po třech dnech strávených v kómatu Jirka svým zraněním podlehl. A mně se v ten moment doslova zhroutil svět.

Když jste s někým přes pět let, zažijete jednu krutou ránu osudu (rakovinu) a konečně se zdá, že nastanou lepší časy, těšíte se na svatbu a případného potomka, plánujete si budoucnost a pak o všechno přijdete, nebude se vám chtít už vůbec žít. Já v ten moment nechápala, proč vlastně na světě jsem. Dokonce jsem v jeden okamžik litovala, že jsem nad rakovinou zvítězila. Mohlo být všechno jinak.

Nicméně dříve nebo později se budete muset z tragické události oklepat a začít znovu žít. Já v té době začala chodit k psychologovi na terapie, ve kterých stále ještě pokračuji. Zpočátku jsem brala také léky na uklidnění. Nemohla jsem spát, jíst a ani chodit do práce. Od svého šéfa jsem dostala měsíční volno. Byl v tomto směru velmi ohleduplný, zřejmě i proto, že tak trochu znal můj osud. Přiznám se ale, že jen velmi těžko a velmi pomalu jsem začínala zase žít. Vše doma, co bylo, mi Jirku připomínalo.

Nakonec jsem poslechla rady psychologa i mých kamarádek a všechny společné věci vyházela. Zmizely také naše společné fotky, zkrátka vše. Možná se to někomu zdá kruté, ale já v té chvíli jinak nemohla. Probrečela jsem tři týdny, zhubla osm kilo. Musela jsem proto něco udělat, abych zapomněla. Dnes už vím, že Jirka dál zůstane v mém srdci, ale jen jako vzpomínka na výborného člověka. Vím, že si budu muset dříve nebo později najít jiného partnera. A byt, který jsme si s Jirkou koupili, nyní nabízím k prodeji. Chci (a musím!) začít znovu.