Muži přijímají při svatbě příjmení své ženy. Proč to dělají?

„Žádný správný chlap si nenechá vzít identitu,“ zaznělo od vedlejšího stolu. Tam seděli tři muži horlivě rozebírající svého nepřítomného kamaráda. „Jak mu teď mám říkat? Bude trvat roky, než si zvyknu,“ pronesl jeden z nich. Všechny evidentně vykolejilo porušení genderových rolí. Muž si přece nebere příjmení novomanželky. Tak se to nedělá! Vážně? Ne tak docela.

Tak třeba slavný Brouk John Lennon po sňatku s Yoko Ono v roce 1969 převzal její příjmení. Celé jméno britské legendy tak oficiálně znělo John Winston Ono Lennon. A člověk nemusí být star, aby něco takového udělal...

„Když jsme vybírali křestní jméno pro syna, psali jsme si tehdy ještě s přítelkyní návrhy na kus papíru. Oba jsme se shodli, že moje příjmení se ani k jednomu našemu nápadu nehodí. Navíc je vulgární,“ vypráví Lukáš Lízal, který se nyní jmenuje Konečný.

„Jelikož vím, co jsem si prožil na základní i střední škole, nechtěl jsem, aby se i mému synovi posmívali. Přijal jsem tak příjmení manželky, čímž jsem syna do budoucna ušetřil nevhodných poznámek. A sebe vlastně taky,“ dodává Lukáš, který je u nás v Česku jeden z mála, který po svatbě měnil „občanku“ i kvůli změně jména.

„Na základě své dvanáctileté zkušenosti v úřadě mohu říci, že se jedná asi o dva až tři muže ročně,“ uvádí matrikářka Lucie Silovská z Úřadu městské části Praha 1, což je jeden z úřadů, před kterým je podle Českého statistického úřadu uzavíráno nejvíce svateb. (Za minulý rok přesně 2284.) Právě ona potvrzuje již zmíněný motiv.

„Pánové si berou příjmení svých partnerek v případě, kdy to jejich vlastní není vyhovující,“ dodává. Ji doplňuje i matrikářka Libuše Kaločajová z Magistrátu města České Budějovice, která módu vidí trochu v něčem jiném.

„U nás je uzavřeno 350–400 sňatků ročně, přičemž situace, kdy partner chce užívat po svatbě příjmení svojí manželky, je taktéž výjimečná,“ nastiňuje matrikářka s tím, že mužů, jež se tahle rozhodnou, je maximálně pět za rok.

„Nicméně častěji se teď stává, že když muži vlastní příjmení nevyhovuje, změní si ho za nějaké vhodné již před svatbou. Novomanželka pak toto nové příjmení v den sňatku přijme,“ popisuje Libuše Kaločajová s myšlenkou, že když se ohlédne o dvacet let zpátky, tak něco podobného u nás dřív nebylo myslitelné.

„Ale teď je jiná doba. Ženy vynechávají -ová nebo si nechávají příjmení dvě. Ten trend se trochu mění v obecném měřítku,“ krčí rameny. Je to tak v pořádku?

Psychologové potvrzují, že ať už si jeden vezme příjmení toho druhého nebo obráceně, a oběma to vyhovuje, není co řešit. Nicméně stále je třeba počítat s tím, že mnoho lidí situaci ohledně „vzdání se“ mužské identity považuje za degradující.

„Já se z Kopala stal Bartoněm proto, že mě vlastní otec v mládí zneužíval a já nechtěl jeho příjmení dál používat. Proto pro mě svatba byla příležitost, jak se od těch negativních vzpomínek aspoň trochu odpoutat. A co je na tom?“ ptá se Milan, který druhým dechem přiznává, že zbytek jeho rodiny pochopení neměl.

„Matka ani bratr se se mnou kvůli tomu již přes pět let nebaví. Prý jsem zradil celou naši rodinu,“ vysvětluje.

Ale přece jen, žena nebo muž, každý se rozhoduje podle svého vědomí a svědomí. Proč by ho jiný měl v tomto směru soudit?

A jak se na muže, který přijme příjmení svojí ženy, díváte vy?