Článek
Co měla znamenat ta poznámka ve vaší SMS? Copak vy jste se mě někdy bála? Jen proto, že jsem kdysi tu a tam utrousil ne zrovna lichotivé slovo o vaší produkci?
„Tady nejde jen o vás. Všeobecně sbírám sebevědomí pořád ještě na zemi. Je to zvláštní, po takové době. Pořád jsem zřejmě to zakřiknuté Husákovo dítě. Když na mě někdo vystartuje, vždy mě to zaskočí, stáhnu se, jsem plachá… Také se někdy u mě dostavuje tréma, ačkoli bych to u sebe už nečekala. Například když zpívám se symfonickým orchestrem, mám obrovský respekt a zodpovědnost. Než jdu na jeviště, jsem na omdlení. Naštěstí vše opadne s prvními tóny. Jsem šťastná, když zpívám...“
Abych se nedopustil trapasu a věděl alespoň rámcově, co děláte, podíval jsem se na vaše stránky. A přijde mi, že jste dost polevila. Nabitý program vypadá jinak. Je to náhoda, nebo záměr?
„Před létem už toho bývá míň. Našlápnutou sezonu mívám od září do března, pak se to zklidňuje. Nejezdím moc na festivaly, i tím mám léto vždycky volnější – pokud nezkouším nějaký muzikál, což není případ tohoto léta. Jen dobře, aspoň můžu být víc se synem. A už jsem si za ty roky zvykla, že někdy je práce víc, někdy méně. Když jí moc není, nabízí se prostor něco vytvořit. Taky se mám pořád co učit. Od září se chci věnovat kytaře, ale teď jsem začala hrát na piano. Od mládí hraju na housle, ale harmonický nástroj mi celý život chyběl.“
Syn se měl jmenovat Artuš Šípek, ale rodiče nechtěli mít doma mašinkuFoto: Iva Haj
Něco vytvořit? Tím myslíte nejspíš nové album, o kterém visí zmínka na vašich webovkách snad od časů, co vynalezli internet.
„Ale nechte toho, vtipálku…! Bohužel, doba moc nepřeje tvorbě na zakázku. Časy tvůrčích týmů, které kolem sebe měla Helena, Karel a jim podobní, už jsou pryč. I oni to dnes pociťují. Bohudíky jsem nikdy nebyla pod tlakem vydávat pravidelně alba, dokud to nejde vyloženě ze srdce a z duše. Uvažuju o té desce už někdy od roku 2004. Mezitím jsem vydala swingové album Voda divoká, ale novinkové popové album, které bych ráda natočila, je pořád v nedohlednu. I když se prý něco takového ode mě neočekává, jak mě přesvědčovali na firmě EMI.“
Nechte mě hádat, co se podle nich od vás očekává: muzikálové, filmové melodie po vzoru vašich dvou úspěšných, ale v zásadě nešťastných desek z konce 90. let. Je to tak?
„Přesně. Protože se dobře prodávaly. Jenže doba se přece hrozně změnila.“
Sázka na jistotu. Původní repertoár je značně nejistá investice.
„Proto se taky do jeho psaní nikdo moc nehrne. A mimo jiné i proto se začínám věnovat nástrojům, kdybych se třeba někdy chtěla pokusit napsat si ho sama. Koneckonců, od samých počátků se nebráním ani improvizaci na pódiu, která může přinést zajímavé nápady, a třeba i písničku. Tak to chci zkusit. Proč ne? To by nebyl špatný osud skončit na stará kolena jako Carole Kingová a psát pro mladé zpěváky, co jsou ještě při síle.“
Zatím by stačilo deset dvanáct písniček jen pro vás. Ale kde je vzít?
„Musím víc chodit mezi lidi. Telefon nestačí. Nemyslím na večírky, tam se málokdy něco kloudného dohodne, ale mezi muzikanty. Určitě nemusím otevírat každou restauraci. Úplně jsem se od všeho odstřihla a soustředila se na syna. Už je ale větší a já už bych nemusela mít trauma, že ho večer opouštím.“
Hudební one women show v divadle, o tom sní Leona MachálkováFoto: Iva Haj
Pravda je, že jste se z bulvárů, kde jste bývala častým hostem, téměř vytratila. Jistě se vám ulevilo. Ale i za cenu toho, že to může oživit popularitu, zájem?
„Tomu moc nevěřím. A když, tak si říkám, že to nemám zapotřebí. Hodně mě v tomhle směru ovlivnilo i soužití s Bořkem Šípkem. Nechci, aby to znělo nadneseně, ale naučil mě vnímat a rozlišovat hodnoty. Dělal kvalitní věci, pokud možno poctivě, pořádně, a jestli je někde vidět, ho moc nezajímalo. Snažila jsem si tenhle přístup osvojit. Přeju to mainstreamovým kolegům, ale sama to mám už postavené jinak.“
Z žádného pohledu vám to neschází?
„Kam chci, tam jdu. Nakonec i s Bořkem, protože jsme mezi sebou zachovali velice dobré vztahy. Chodím na jeho vernisáže i na akce jeho přátel, protože jejich okruh zůstal i mně a dnes jsou to i moji přátelé. Byla by škoda o ně přijít.“
Chodíte dvacátého osmého ledna s kytičkou na hrob?
„Komu, proboha?“
Karlu Svobodovi.
„Tak to mě vůbec nenapadlo. Já si pamatuju, že se narodil devatenáctého prosince, a to si vždycky vzpomenu, ale to druhé datum, kdy udělal tu věc, pro mě dodnes nepochopitelnou, jsem už přestala i počítat. Protože hraju i v Hybernii, vídám tam jeho fotku a u ní občas kytičku, ale nejvíc na něj vzpomínám prostřednictvím jeho písní.“
Myslíte si, že kdyby žil, bylo by s vaší kariérou něco jinak?
„Nabízel mi, že spolu uděláme desku, někdy v době, kdy jsem měla syna. To kroužil i kolem Petra Koláře a taky Bohuše Matuše, který mi dodnes děkuje, že jsem je dala blíž dohromady. Vídali jsme se i soukromě, byla jsem jednou z prvních, kdo se dozvěděl, že čekají dítě. Ale desku jsem s ním už nedělala. Pravda, otravovala jsem ho jako snad každý, aby pro mě něco napsal, ale on si později začal šetřit každý nápad pro muzikály. Ostatně pro Rasputina, kterého dělal pro Německo, a už ho nedokončil, jsem zpívala nějaké vokály a aspirovala jsem na roli carevny.“
Leona se synem Arturem a jeho tatínkem Bořkem ŠípkemFoto: Iva Haj
Přeslechla jste možná v jedné z mých otázek jedno slůvko – „nešťastné“. Desky, které s vámi Svoboda udělal, Film a muzikál I a II, byly sice úspěšné, ale nezničily vám tak trochu kariéru tím, že vás hodily někam, odkud se vám nedaří vybřednout?
„Došlo na slova publicisty Josefa Vlčka, kterým jsem v té době moc nerozuměla, nebo spíš nechtěla rozumět. Napsal tehdy, že těmito deskami jsem se rozloučila s mladou generací. Měl pravdu. Od té doby pro mě začalo být těžké sehnat současný, moderní repertoár. Něco jako dělala Anastacia, k jejíž auře jsem tehdy vzhlížela. Ale snahy udělat něco, čím bych snad i překvapila, jsem se nevzdala. Chce to čas a denně se tím zabývat.“
Máte ho?
„Právě že teď už docela ano. Deska a potom one woman show, to jsou dvě věci, na které se teď upínám.“
One woman show?
„Šansonový a muzikálový recitál pro divadla. Vím, že dnes už to utáhnu, cítím se vyzpívanější než v počátcích, vztah k oběma žánrům mám léta, tak proč ne?“
Další otočení klíčem ve dveřích k mladé generaci?
„Vím, že teenagery už neoslovím. A ani mě to nemrzí. Spíš si myslím, že bych snad mohla vzbudit zájem vysokoškoláků a potom třicátníků. To je pořád mladá generace, přinejmenším relativně.“
Nejčastěji je vidět a slyšet v muzikálechFoto: Isifa
Co Artur… mimochodem nakažlivé jméno v ženském showbyznysu? Prý hraje na kytaru. Sklo nefouká?
„On měl být původně Artuš, jenže by to znělo jako mašinka – Artuš Šípek. Tak je Artur. A mezi žhavými tyčemi tančil už jako batole. Už taky foukal. Do sklárny za tátou chodí. Od útlého věku ho vedu ke sportu, ale na druhé straně má rád divadlo a před dvěma lety jsme začali s kytarou. Možná časem přidáme ještě bubny, protože má ohromný cit pro rytmus a metrum i bicí ho zajímají. Takže se zdá, že momentálně převažují maminkovské tendence. Ale to se ještě může změnit. Rozkoukává se. Ostatně tatínek zase říká, že má zajímavé výtvarné nápady, a dokazuje to na ornamentech, které si maluje. Na rozdíl od maminky ale vůbec nemá problém na jevišti. To se ukázalo, když nedávno hrál tátovi na vernisáži. Přišel, sedl, čučel, jako by tam odjakživa patřil. Takže abych to shrnula – nic mu nevnucuju, nikam ho necpu, jen mu všechno, o co projeví zájem, ráda ukazuju.“
Má maminku vystudovanou učitelku. Probleskne tam občas ten prvek?
„Nejen maminku, ale i tatínka, který je děkanem v Liberci, tím pádem ještě větší učitel než já. Ale určitě se dozvídá, že není nutné dělat věci složitě, když se dají dělat jednoduše. Že je dobré mít na leccos systém. Opakujeme si a učíme se v autě, aby doma bylo víc času na zábavu. A když doma, tak koncentrovaně, s vypnutou televizí, protože ta se pak dá zapnout o mnoho dřív, než kdyby narušovala soustředění. Moje učitelství se promítá spíš do takovýchto organizačních, metodologických věcí, protože vědomostmi už často nestíhám a jsem vděčná za to, že si s ním můžu kdeco zopakovat.“
Nechybí mu doma chlap?
„To bych opravdu nerada, nechtěla bych ho připravit o mužský element, ale myslím si, že ne. S tátou se vídá hodně často. Sblížil se i s Bořkovými syny z předešlého manželství. Významnou roli v jeho životě hraje děda, můj otec. A potom bezpočet mých známých z úplných rodin, všichni ti strejdové, které má rád. Jsou mezi nimi i někteří nevlastní otcové pár jeho kamarádů a jeho ten princip velice zaujal určitými výhodami, které skýtá. Takže teď mi už občas i dohazuje, když poznáme někoho, kdo by teoreticky mohl padat v úvahu. Mužský element mu tedy, myslím, nechybí, a kdoví, jak to ještě dopadne.“
