Karin (53): Bití a výhrůžky snášela léta... pak vzala nůž

Jejich příběh se začal psát před dvaceti lety. Karin a Zdeněk spolu žili a po šesti letech vztahu se vzali. Celou dobu to byla pohoda, jak Karin říká, Zdeněk byl fajn chlap a nic nenasvědčovalo tomu, že jednou dojde k tragédii. Když se narodila dcera, začala se jejich doposud šťastná cesta klikatit.

Zdeněk nejdřív pracoval jako automechanik, pak přesedlal na dráhu taxikáře v Praze a dojížděl domů jen na víkendy. Během nich si dal s kamarády nějakou tu sklenku, ale nic dramatického. Když se jim narodila dcera a o tři roky později i syn, Zdeněk opustil taxík a vrátil se ke své původní profesi doma, aby mohl být více s rodinou. Bohužel to vedlo k tomu, že se občasné víkendové alkoholové dýchánky postupně změnily i v celotýdenní.

Ve chvílích, kdy byl Zdeněk opilý, nešel daleko pro facku a ránu. „Dokud se nenapil, bylo všechno v pořádku, ale takových dní bylo čím dál méně a násilí se stupňovalo,“ vzpomíná Karin. Alkohol zcela měnil jeho osobnost a dělal z něj agresivního násilníka. (38 % žen zažívá domácí násilí, které jsou ohrožené?)

Jak to u nich doma vypadá, neuniklo její rodině, která Karin v těžkých chvílích pomáhala. „Zranění byla čím dál vážnější – vykloubené rameno, prasklý ušní bubínek. Ale já nešla ani k doktorovi, ani na policii. Bylo to malé město, Zdeněk jako automechanik měl všude známé, měla jsem pocit, že by mi nepomohli, a ještě bych to zhoršila.“

Útoky nabíraly na surovosti, křik, bití, kopance. I když to museli sousedé slyšet, Karin doufala, že to zůstává skryto. Odmítala pomoc rodičů i sestry. Láska ke Zdeňkovi se změnila v obrovský strach. Neustálé výhrůžky a nadávky způsobily, že se bála proti němu nějak vystoupit, aby ji nepřipravil o děti – i proto od něj nikdy neodešla, ačkoliv to několikrát plánovala. „Naštěstí se dětí nikdy jeho agrese nedotkla – myslím fyzicky. Vždycky jsem je stačila schovat,“ vysvětluje.

Když už nedoufala, že by se něco mohlo změnit, Zdeněk onemocněl a kvůli zánětu slinivky nesměl pít. Na dva roky se vše uklidnilo, „Prožívala jsem ty nejkrásnější roky společného života a doufala, že to tak bude pořád,“ vzpomíná. Bohužel nebylo. Zdeněk se uzdravil a chvíli potom, co mu lékaři tuto zprávu řekli, zase zkoušel alkohol. Všechno začalo nanovo.

Ten večer zašli společně s přáteli do restaurace. Když už byli všichni příjemně unaveni, domluvili se, že pojedou domů. Ale Zdeněk chtěl ještě pokračovat a jet na diskotéku. Karin mu však vzala klíčky od auta a nakonec jej s obtížemi odvezla domů. Tam Zdeňka popadl amok, který už Karin čekala. Vyčítal jí, že ho ztrapnila před přáteli. Nábytek začal lítat vzduchem. Karin se podařilo ukrýt děti do obýváku pod peřinu. Tehdy jim bylo devět a šest let.

Karin už znala jeho běsnění, ale tentokrát to bylo opravdu hrozné. Zdeněk ji hodil přes místnost a ona tvrdě dopadla na kostrč, praštila se do hlavy a na chvíli upadla do bezvědomí. Když se probrala, děti křičely, Zdeněk křičel na ně a vyhrožoval jim. Ztěžka se zvedla ze země a šla je bránit. Postavila se mezi ně a Zdeňka. To ho ale nemohlo zastavit. Šel rozzuřeně dál. A tak vzala nůž, který ležel na lince, a bodla…

Zdeněk se odpotácel do ložnice a Karin měla jedinou starost – uklidnit děti a říct jim, že už to bude dobré. Když po chvíli přišla do ložnice, aby se podívala, jak na tom Zdeněk je, už nedýchal. Utíkala o patro výš a prosila o pomoc tchána, ale ten odmítl, tak zavolala sanitku a čekala, až přijede. Bylo ticho a Karin postupně docházelo, že už ji Zdeněk nikdy neuhodí…

Karin policii přiznala, jak se vše seběhlo, proto byla okamžitě převezená do cely předběžného zadržení – a i přes těžká zranění na ni soudkyně uvalila vazbu. Měsíc čekala v bolestech na rozhodnutí o propuštění a další rok na verdikt soudu. Dostala pětiletou podmínku.

Po celou tu dobu se o děti starali její rodiče, kteří jí vždy byli oporou. Tchyně a tchán sice věděli, jak se syn choval, ale od všeho se distancovali.

Dnes už Karin o všem vypráví otevřeně a relativně klidně, ale k tomu vedla poměrně dlouhá a trnitá cesta. Než se s tím dokázala vyrovnat, prošla si závislostí na lécích proti bolesti, snaze utopit vše v alkoholu i nutností brát antidepresiva. Několik let docházela na psychoterapeutická sezení. Učila se přijmout věci tak, jak se staly. Pochopila, že některé vzpomínky nikdy nezmizí a rány se nezahojí, ale je třeba naučit se s nimi žít.

Karin se rozhodla naplno pomáhat v nadačním fondu ženám, které jsou na tom podobně. Na svém příkladě ukazuje, kam to může dojít, pokud od násilníka neodejdou včas. Podporuje je, aby našly odvahu, nedoufaly ve sliby, uvěřily ve vlastní sílu  a vydaly se na novou cestu.

Příběh Karin je jedním z mnoha pohnutých životních osudů, které přináší projekt Mystory Nadačního fondu Abbigail Williams, jenž se snaží pomoci bojovat se závislostmi a jejich následky. Tato nadace podává pomocnou ruku ženám, které zažívají domácí násilí. Nejde jen o rady, ale i možnost je z takového prostředí odvézt, najít jim i jejich dětem nové bydlení, práci, pomoci se postavit na vlastní nohy.

Další příběh ženy, která se musela vyrovnat se smrtí, kterou zavinila, najdete v článku: Věra (58): Zabila jsem svého syna