Článek
„Tak se s ním nějak domluv, zkus to po dobrém,“ říkala Matějovi maminka, když si doma stěžoval, že ho jeden kluk ve školce strká a někdy i bije. Její rada ovšem nezabrala a nezasáhla ani paní učitelka – útočník si uměl chytře vybrat chvilku, kdy je neviděla. Pak se do věci vložil tatínek: „Tak mu dej přes hubu taky, no!“ A měl pravdu. Stačilo, aby Matěj jednou ránu vrátil, a byl klid.
Ránu přijmout, ránu dát
Chci ze svého dítěte vychovat slušného člověka, který neřeší konflikty pěstí, říkáte si možná. Bohužel ale bude žít ve světě, kde ti méně slušní neváhají násilí použít. Proto by i vaše děti měly odmalička vědět, že když ostatní způsoby dohody selžou, je docela v pořádku, když se poperou. „Jsem přesvědčen o tom, že je naší povinností vychovávat děti tak, aby se dovedly prát, aby se nebály ránu přijmout – ani ránu dát. A aby zároveň tuto schopnost užívaly k dobrému,“ říká psycholog Pavel Říčan. A dodává, že jde především o úkol pro rodiče. Učitelé totiž souhlas s násilím dost dobře vyjádřit nemůžou, ať už si sami myslí cokoli.
Pravidlo, které musí dětem vysvětlit rodiče, je, že muž nikdy nesmí uhodit ženu, dítě a slabšího, natož hendikepovaného člověkaFoto: thinkstock
Obrana před šikanou
Schopnost jít do tělesného střetu dítě upotřebí jak pro vlastní obranu, tak v situacích, kdy by se mělo zastat slabšího. Jde například o důležitou součást prevence proti šikaně.
„Radíme dětem, aby hledaly ochranu před agresory u dospělých, aby se vyhýbaly nebezpečným situacím, aby se raději nechaly oloupit, než riskovaly zranění, aby s agresory vyjednávaly. Přesto může být použití síly tím posledním, krajním, ale někdy nevyhnutelným způsobem, jak si se šikanou poradit, ať už je dítě v roli oběti nebo ochránce. A rodiče musí děti naučit, že někdy to nejde jinak a že je zbabělost nechat kamaráda ve štychu,“ myslí si Pavel Říčan.
Něžná dušička: trénovat kontakt
Některé děti jsou ale „hodní ťunťové“. Začíná to už na pískovišti: když jim čipernější kamarád sebere hračku nebo je odstrčí, jen smutně koukají, nanejvýš si postěžují mamince. Že by mohly útok oplatit, to je ani nenapadne. Jak jim pomoci?
Odborníci doporučují velmi brzy začít s „přátelským kočkováním“ s tátou nebo staršími sourozenci. „Můžeme je učit, jaké je dát ránu – třeba do otcových prsou: bouchni mě sem, ukaž, jakou máš sílu! – a výměnou zase ránu přijmout, pochopitelně takovou, která nebolí,“ vysvětluje Pavel Říčan. Stejně jako Matěj z úvodu článku potřebují tyhle děti trochu postrčit. Když ale zjistí, že si nemusejí nechat všechno líbit, je to pro ně obrovské povzbuzení.
Šikana je typický příklad, kdy by se sebevědomé dítě mělo fyzicky bránit, ale z nějakých důvodů to nedokáže a sebedůvěra mu chybí...Foto: thinkstock
Malý rváč: stanovit pravidla
A co když máte naopak doma povstalce, který má notýsek plný poznámek „pere se o přestávce“? Ten potřebuje spíš přibrzdit, a hlavně nasměrovat. Tedy: prát se je povoleno, ale jen za určitých podmínek.
„Přijměte jako fakt, že zejména kluci se občas poperou. Měli by se ale dozvědět, že škola není dobré místo na pořádání bitek – když už mají tu potřebu, ať se perou po vyučování venku. Jako rodič bych chlapci striktně zakazoval prát se s dívkami, mladšími a slabšími dětmi, případně hendikepovanými spolužáky. Podobně jasně bych odmítal náznaky nefér boje,“ radí dětský psycholog Václav Mertin. Pokud dítě řeší rvačkou každou neshodu, doporučuje odborník ukázat mu, že i jiné způsoby fungují – třeba strategie lsti, obchodu nebo obyčejná výmluvnost. A navíc ubude průšvihů!
Co vaše dítě – umí se poprat? A podporujete ho v tom?
