Článek
Na Josefa Hausmanna se na e-mailu jaktovidichlap@prozeny.cz obrátila čtenářka Ilona s dotazem, co má dělat s manželem, který na ni velmi žárlí. A přitom on nikdy žádný svatoušek rozhodně nebyl...
Čtenářka Ilona (32): „Ač jsem typ ženy, která se zbytečně netrápí nad chováním mužů, musím přiznat, že má tolerance už je u konce. Můj muž je živel. Milenky už tak neprohání, i když nepochybuji, že ho to zas čapne, několikadenní tahy s kamarády sice taky omezil, ale v čem se ani za mák nezměnil a co se naopak snad zhoršuje, je jeho žárlivost. Nebo snad majetnictví? Vloni jsme měli velkou krizi, z mého popudu jsme vztah ukončili, on se odstěhoval, kolem mě se začali sbíhat chlapi, s jedním jsem to zkusila, ale dala jsem mu pak vale a vrátili jsme se k sobě s mým mužem.
Jsme spolu celkem 11 let. Máme dvě děti. Byla jsem s nimi dlouho doma. Žádné kamarádky, výlety, restaurace, kino… A když, tak katastrofa. Počítá minuty, když odjedu do obchodu, sleduje tachometr, hlídá telefon. Sehnala jsem si nyní brigádu. Práce s dětmi, v ženském kolektivu, maximálně dva dny v týdnu. Reakce otřesná. Všude mě shazuje, chová se jak primitiv. Táta je dobrej, ale tahle psycho-pekla, když začne žárlit... Jak s tím naložit?“
Vážená paní Ilono, mužská žárlivost je evolučně vyvinutá vlastnost na obranu před geneticky marnou investicí do kukaččího potomka. Žárlivé emoční výlevy a hrozby měly v minulosti ženám znepříjemnit pomyšlení na početí s někým jiným. V dnešní době je tato vlastnost přežitá, rudimentární, podobně jako mnoho dalších mužských vlastností, které jim například velí, aby na potápějících se lodích dali při záchraně přednost ženám. (Ženská žárlivost má muži znechutit, aby se o své statky dělil s jinou).
Dnes z těch dvou žárlí ten, který si věří méně. Život po boku žárlivce je katastrofa, ledacos se však dá vysvětlit a léčit, jako každá choroba. Pacient ovšem musí chtít, což zrovna v těchto případech je málo pravděpodobné.
Je vám 32, spolu jste jedenáct let, takže jste se vdávala na dnešní dobu neobvykle mladá. Chtělo by se (po kolikáté již?) říci – unáhlená volba partnera podle nedůležitých vlastností. Ten váš ale jednu dobrou vlastnost má – říkáte, že je dobrým tátou. To žárlivci bývají – rodina je pro ně svatá. Veliký doktor Plzák prohlásil, že manželství je oběť ve jménu potomstva. Sebedestrukce však už tento morální imperativ překračuje – k čemu je dětem vydeptaná matka. Jenomže, co s tím?
Rozchod jste si už stihla vyzkoušet, a také nic moc, že? Ti chlapi, co se sbíhali, byli jednorázoví ometáci, to jste pochopila. Musela byste jich vystřídat moc, aby mohla statisticky zafungovat pravděpodobnost 1 : 50, s jakou se mezi nimi vyskytuje jeden pořádný. Kdo má mít na to ale nervy a povahu? Re-union s manželem pochopitelně také nevyšlo, i když to byl pokus chvályhodný, protože prasklé prkénko nesroste. Původní důvody k rozchodu totiž (bez léčby manžela) přetrvávají.
Uvědomuji si, že tady píšu jen tak dokola a rada žádná. Přiznávám, že víc než na vás, která jste si holt blbě vybrala a teď za svou chybu pykáte, mi víc záleží na dětech. Nechce se mi proto navrhovat, abyste je v zájmu záchrany vlastního (zpackaného) života opět odvedla od dobrého otce. Dětem může být kolem deseti, takže ještě alespoň sedm (dlouhých) let budou tátu potřebovat. Nevím, jestli to vedle žárlivce jde tak dlouho vydržet. Nevím, jestli byste dokázala si život vedle něj zpříjemnit paralelním vztahem – když bude žárlit oprávněně, nebude to tak nespravedlivě bolet. Pokud se rozhodnete vedle manžela setrvat, neustupujte mu tolik.
Z vašeho popisu se mi zdá, že jste příliš submisivní. Vidíte, že ať své aktivity omezujete jakkoli, je mu to pořád málo a nikdy nebude mít dost. Nejde přece, abyste pořádně ani nechodila do práce, protože by se jinak zbláznil.
Ze své práce a z koníčků neustupujte, ani za cenu výstupů a hádek. A přečtěte si knihu Nenechte sebou manipulovat.
