Článek
Čtenářka Kateřina napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Dobrý den pane Hausmanne, ráda bych znala váš názor na tenhle typ muže, se kterým už nějaký rok sdílím společnou domácnost. Máme dvě malé děti ve věku 2 a 4 let. Je sice mým manželem, ale netušila jsem, když jsem si ho brala, že je a bude takový skrblík. Oba jsme ekonomové a oba umíme dobře počítat. V tom asi bude zakopaný pes.
Jsem na mateřské a veškeré peníze dávám na společný účet. Stejně tak můj muž. Jestli si něco nechá bokem – nesleduji. Bylo by pod mou úroveň ho kontrolovat. Ale kdykoliv si já potřebuji něco osobního koupit, a to cokoliv, musím svému ‚vrchnímu ekonomovi‘ předložit účet. Na jídlo a náklady domácnosti máme oddělenou konkrétní částku, ale ta je tak v normě a moc si vyskakovat nemohu. Ne, nejsem mu vděčná, že se o mě stará (jak občas argumentujete), protože do manželství jsem přišla s podstatně vyšším majetkem než on. Vše okolo domácnosti včetně dětí vykonávám z 80 % sama. On je občas pohlídá. A to mu ještě pomáhám s daňovým přiznáním pro jeho přátele.
Tahle kontrola a oddělování financí mne ponižuje a začíná se u nás blýskat. On má své sportovní koníčky, které ho také dost stojí. Motorky, lyže… Jiné problémy – v sexu nebo běžné komunikaci – nemáme. Oba jsme ‚rozumní‘, jen hádek kolem peněz přibývá. Opravdu si myslíte, že v dnešní době lze ještě uplatňovat způsoby: ‚Já jsem pánem v rodině a o všem rozhoduji především já?‘ Děkuji vám za názor. Kateřina“
Vážená Kateřino,
váš dotaz je důležitý, protože drtivá většina hádek v domácnosti je kvůli penězům. Je to logické – většina domácností má rozpočet našponovaný od výplaty k výplatě, jen málokde se peníze nemusí počítat. Bohužel je lze rozdělovat tolika způsoby – a všechny jsou „spravedlivé“.
Vaše soukromé výpočty, kolik toho v domácnosti vykonáte, jsou liché – při porcování měšce nemají váhu, protože a) každý má do rodiny přispívat tak, jak mu síly a schopnosti stačí a b) těžko se porovnává užitečnost 10 hodin za plotnou s dvěma hodinami pod urezlým výfukem auta.
Pokud si ale někdo chce hrát v rodině na pána, musí to mít nějak podložené. Chlap to bývá většinou proto, že to má podložené větším výdělkem, mnohdy i jediným. Nezaměstnaný nefachačenko bude těžko pánem domácnosti. Nepíšete, jak je na tom s výdělkem „váš pán“, ale asi nic moc, když horko těžko zvládá motorku a lyže. Co bude dělat, až děti vyrostou a on bude lyže kupovat celé rodině?
Pamatuji, co mě stálo každé čtyři roky kupovat všem nové běžky na klasiku, na skate, sjezdovky, snowboardy a na to všechno znovu boty a hadry a permanentky na lanovku, a v létě kola a kajaky a … To bude teprve u vás mela! Jako patriarchální „pán“ jsem ovšem za to nesl zodpovědnost, a tak jsem vylepšoval výplatu vědeckého pracovníčka „gastarbeitrem“ v Německu. Uvádím to jako (možná špatný) příklad toho, kam až by se měl chlap neštítit klesnout, pokud chce unést nezáviděníhodnou roli pána. („To, co z dálky vypadá jako pán tvorstva, je zblízka věčný otrok ženiných rozmarů“ – Schopenhauer). To ten váš evidentně nedělá, takže moc opodstatnění k nadřazenosti nemá. Jenomže je tu to plzákovské „Pouze dialog nadřízeného s podřízeným je splavný“ a tedy dialog dvou na roveň si postavených může vést k hádce. Co s tím? Na to ještě nikdo nepřišel.
U vědomí vlastní ceny a prospěšnosti pro rodinu si nenechte omezovat svůj životní prostor. Sedněte si s manželem ke stolu a s papírem a tužkou se nebojte počítat: Co se zaplatit musí, kolik zbývá a co se s tím zbytkem děje.
Černé na bílém působí přesvědčivěji a těžko se kvůli tomu hádá.
