Článek
Čtenářka Lucie napsala na jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Dobrý den. Před asi měsícem jsem přišla manželovi na nevěru. Vůbec nic jsem netušila – nyní, když se ohlížím, tak jsem spíše indicie přehlížela. Vztah trval 2,5 roku. Manžel (40 let) milence (26 let) sehnal byt a rok ji navštěvoval, společně snídali a obědvali. Citově se na ni manžel velmi upnul, se mnou si přestal povídat a spíše jsem dělala roli matky... měl kam se vracet na spánek a jídlo. Máme spolu 2 děti (19 a 8 let) a jsme spolu 24 let. Vyrostli jsme na jednom sídlišti... Se slečnou plánovali společnou budoucnost, slečna začala na podzim rekonstruovat byt v domě u svých rodičů a manžel jí tam jezdil pomáhat. Pak od ní dostal manžel ultimátum, že se v létě musí odstěhovat do nového domova. Já stále nic netušila, myslela jsem si, že citové ochlazení je po takové době vztahu normální.
Štve mě spíše emoční nevěra – slečna věděla vše. Manžel měl cíleně dva bankovní účty, dvě auta, nic mi neprozrazoval. Na to měl svou důvěrnici. Po práci přišel domů a zalehl k televizi.
Když to prasklo a já mu na vše přišla, tak začal prosit a brečet, že chce zpátky k nám a se slečnou to ukončil. Já se se slečnou sešla, opravdu to ukončili. On jí celou dobu lhal, že se rozvede, že se přestěhuje do jejich bytu a začali se snažit o dítě. Celá situace mne velmi ranila. 2,5 roku ve lži. Plány na společnou budoucnost, společný čas, o který okrádal rodinu a tvrdil mi, že je v práci. Nevím, jak se s tímto vyrovnat.
Vyčítám a teď bych sama se sebou nechtěla žít. Jsem ubrečená, hysterická, nedokážu mít nadhled a humor, který mi byl tak blízký. Jako bych přišla o kus sebe sama. Pryč je má inteligence. Manžel se snaží, chce nás zpět. Já nevím, co dál. Jak zapomenout na silný vztah mezi nimi a nevyčítat. Jak jít dál? Děkuji za odpověď. Lucie“
Vážená paní,
již jsem zde jednou psal (citát Williama Blakea), že odpuštění je větším důkazem lásky než žárlivost. V ubrečené a hysterické situaci, jakou o sobě popisujete, se ocitáte proto, že nechcete říci A ani B. Nechcete být ve vodě a bojíte se z ní vylézt. Nejste tím nijak zvláštní, už před více než dvěma tisíci lety o podobně jednajících ženách napsal Seneca: „Žena buď miluje, nebo nenávidí. Třetí možnost nezná.“ Kdybych vám napsal, ať jste ráda, že se k vám vrátil a podvedená je vlastně ta druhá, jen bych se opakoval a opakovaly by se i výbuchy nesouhlasu v diskusi. Pojďme se raději zamyslet nad bludným kruhem žárlivosti a nevěry a jak z něj hledat cestu.
Žárlivost (co jiného jsou řeči kolem nevěry) je určitý projev závislosti na partnerovi. Je projevem strachu, že o něj přijdu, nebo že se o něj budu muset dělit. Budu se dál krčit za štítem nenapadnutelných pravd velikánů: „Jak kladný, tak záporný výsledek pátracích akcí žárlivce skončí pro něho vždy fiaskem.“ Co tím chtěl nedostižný Miroslav Plzák říci? Že když je snaha neúspěšná, je to fiasko už samo o sobě (na nic jsem nepřišel, musím pátrat dál), když je úspěšná, je to opět fiasko – tak je to pravda, já to tušil, teď mám jistotu. To druhé fiasko má ještě další katastrofický rozměr, o který nám teď jde, a sice v tom, že když se člověk dopátral hmatatelných důkazů, měl by prásknout dveřmi a odejít. To ale nedokáže, protože je na partnerovi závislý – proto také žárlí. A to je ten bludný kruh.
Ten se dá tedy rozetnout dvěma způsoby: Buď velkoryse odpustit (ale i vnitřně!) a hodit celou aférku za hlavu, třeba se mnou doporučenými slovy: „Já vím, že si každý chlap musí občas ulovit laň, příště to, prosím tě, udělej tak, aby se to neprovalilo“, nebo prásknout dveřmi a odejít. Nic mezi tím. Vy ovšem setrváváte v tom bludném kruhu dál, bez síly vybrat jednu ze dvou alternativ – když už se to pro vás vyvrbilo tak šťastně, že vůbec dvě alternativy máte. Jako mnoho dalších žen se snažíte o kvadraturu kruhu. Pro toto snažení rada neexistuje. Budete se utápět v hysterických slzách do té doby, než konečně jednu alternativu zvolíte – pokud ovšem svým jednáním manžela nevženete rovnou do náruče té druhé. To už bude po alternativách.
A když už se zde betonuji moudry titánů, tak ještě jedno od Jiřího Suchého: „Žárlivost je nejméně vhodná forma boje s konkurencí“.
