Jak (ne)být zhrzená manželka

Rozchod, obzvlášť když vy jste tou, co dostala kopačky, je velmi bolavá záležitost. Navíc pokud šlo o dlouholetý vztah, jehož součástí jsou i děti, je to pořádná rána. Každý to prožívá jinak – někdo se uzavře před světem, jiný se potřebuje vypovídat a vybrečet, někdo jiný má vztek...

Každopádně nejhorší, k čemu se může takto zraněná žena uchýlit, jsou následující věci. Jinak hrozí, že bude vypadat jako zhrzená zoufalka, která si nedokázala udržet důstojnost a úroveň.

Samotný rozchod je pro děti samozřejmě velmi traumatizující věc, ale pokud si je matka vezme jako jakési rukojmí v boji proti jejich otci, je to pro ně ještě těžší. Bohužel řada žen se nedokáže ovládnout a do svých sporů s partnerem zatáhne i děti, leckdy i ty malé. Buď svému ex vyhrožuje větami typu „svoje děti už nikdy neuvidíš“, nebo ratolesti proti otci systematicky štve, a to tak, že leckdy s tátou odmítají být.

Možná máte pocit, že tím partnera vážně potrestáte (obzvlášť pokud víte, že děti miluje a záleží mu na nich), jenže nejvíc trestáte své děti. Ať už to mezi vámi a vaším mužem dopadlo, jak chtělo, děti za to nemohou. Vy už sice nejste partneři (manželé), ale rodiče jste stále. Oba máte vůči svým dětem stejnou zodpovědnost a oba jim máte co dát (pomíjíme extrémní případy rodičů alkoholiků a podobně). A svým chováním o tohle všechno své ratolesti okrádáte!

Jste nešťastná a nejspíš máte pocit, že bez něj nemůžete žít. Bývá to klasická reakce krátce poté, co přijde rozchod. Daly byste v tu chvíli cokoli za to, kdyby si to váš muž rozmyslel, kdyby se k vám vrátil. Jenže plačtivé prosby, škemrání a slibování všeho možného v něm nevzbudí opětovnou lásku, ale spíš lítost. A vy přece nechcete chlapa, kterému vás je líto, ale muže, který vás miluje.

Navíc, když náhodou takový návrat vyjde, nemívá to dlouhého trvání. Na soucitu vztah nevybudujete. Když s vámi muž nechce být, nemá cenu ho k tomu nutit (jakkoli).

Je vlastně jedno, zda jde o pomluvy v pravém smyslu slova (tedy věci, které jste si spíš vymyslela nebo přibarvila), nebo pravdu. Každopádně tím, že budete všem okolo (vašim společným kamarádům, příbuzným, kolegům…) líčit, jak děsný je to lump, jak nedokáže ani přivrtat poličku, smrdí mu nohy a ani v posteli už to není, co bývalo, shazujete v prvé řadě sebe, nikoli jeho.

Je totiž zjevné, že vás k takovým řečem vede vztek a zhrzenost, a je to vlastně jen jakási forma vaší pomsty. Navíc špinavé prádlo se vždycky pere doma, ne na veřejnosti!

To, že vás opustil, je samo o sobě dost bolestivé, ale pokud si za vás už dokonce našel náhradu (případně jiná žena byla důvodem, proč od vás odešel), je to dvojnásobná bolest. Tu je potřeba nějak vybít – a bohužel nová přítelkyně vašeho ex je snadný cíl. Házet na ni špínu či ji urážet ale k ničemu nevede. Váš bývalý si to stejně vyloží jen jako akt vaší žárlivosti a při nejlepším vás bude opět litovat. Budete za chudinku, která neumí zvládat své emoce.

A hlavně, ať už je jeho nová láska jakákoli, stejně je to primárně jeho rozhodnutí. On si vybral, s kým chce a nechce být. Takže pokud máte být na někoho naštvaná, tak na něj.

Velmi rozšířenou reakcí na rozchod bývá snaha najít si velmi rychle (mnohdy doslova bleskově) náhradu. A tak ženy často sbalí prvního, kdo se kolem nich mihne. Svůj nový vztah okamžitě vykřičí do světa, aby všichni viděli, že bez NĚJ jim je skvěle, ba ještě líp než s bývalým. Že rozhodně netruchlí, ale konečně si užívají.

Bohužel právě tyto náhražkové vztahy končí většinou stejně rychle, jako začaly.

Silné ženy ale přece vědí, že smutek po rozchodu je přirozený a není důvod se za něj stydět. Bolest je potřeba si odžít, až když máte uzavřenou minulost, jste připravená na budoucnost.

Rozešel se s vámi partner? Jak jste to zvládaly?