Článek
Vždyť ona je vlastně šťastná. Jen moje přítomnost ji na chvíli vrátila do let dospívání. Připomněla nesplněné ambice. Kdo ale říká, že máme žít život podle vlastních vysokoškolských představ o tom, jaké to bude, až to bude?
Kdybych u ní byla déle, jen bych ničila zajeté vzorce. A možná kdyby pak Lucie ztratila své komplexy, vrátila se do svého dívčího těla a, bože chraň, začala znovu číst knihy, možná by pak její manželství nevydrželo, a já bych nepřímo zničila vztah, který přece funguje, byť podle archetypálních vzorců první republiky. Jediné, co by mohlo nastat, by bylo, že by Anička a Honzík skončili ve střídavé péči a namísto obtloustlé Lucie by jim nos utírala nějaká Romanova dvacetiletá sekretářka. Blbost.
Když tak vzpomínám na bratislavské dny, musím přiznat, že ty dvě děti mi reálně chybí. Byla s nimi legrace. Jejich bezprostřednost spolehlivě zahnala každý sentiment.
Nikdy jsem si s dětmi nehrála. Nenakukovala jsem do barevných kočárků, abych zahlédla mimino. Zaručeně jsem se vždy na ulici ohlédla za štěnětem, ale malí lidé mne nikdy rozněžnit nedokázali. Neznám je. Upřímně, dřív mne děti spíš otravovaly. Herodes byl král, říkaly jsme pravidelně s Danielou, když na zahradní party dorazili dospěláci s vlastními potomky. Ani v patě mne nenapadlo, že budu kdy parodovat Popelku nebo přehrávat Kačera Donalda a bude mne to bavit víc než zkoumat Blahnikovy botky.
Musím najít otce svých dětí!
Dneska poprvé není v mé hlavě jakýsi imaginární Maxmilián, kterým bych si přitáhla Frederika. Blonďatý chlapeček, který by měl dokázat, na co mé tělo nestačilo. Jaká bláhová úvaha. Nezdrhají snad muži od matek s malými dětmi? Nehledají právě v té divné době těhotenství a kojení nějaké jiné, lepší tělo? A proč vlastně plánuji pořád jen a jen syna? Copak jsem ze Sparty? Nebo z Číny? Zcestná představa, že muži chtějí muže. Cožpak já sama bych nechtěla holčičku? Vždyť já nikdy reálně neuvažovala nad vlastní touhou mít dítě, vždy se jednalo jen a jen o dítě pro Frederika. Překvapení... Jak bizarně funguje můj mozek. Kam až jsem ochotna zajít v touze potěšit jednoho jediného muže.
Dokázala bych přebalovat, uspávat, nakupovat hračky a vařit kašičky? A uměla bych to? Nevím. Ale mít holku, se kterou budu česat panenky, to bych zcela jistě chtěla. A také někoho, ke komu se v noci přitulím. Malého člověka, kterého budu bezvýhradně milovat. A který moji lásku bude potřebovat.
Že by ty zprofanované biologické hodiny přece jen začaly tikat?
Těžko si ale pořídím dítě bez muže. Existují vlastně v Čechách nějaké spermabanky? A bylo by správné od počátku nastavit dětství s jedním rodičem? Jen a jen s mámou... Co kdyby to pak opravdu byl kluk? A já musela každou neděli chodit koukat na bagry? Nesmysl. Nebo bych z něj vychovala zženštilého jedináčka, který rozpozná Prêt-à-Porter od Houte Couture, aniž by si na model sáhl, a kterého v každé škole šikanují, protože je prostě divný. Ne ne! Mám velký úkol. Musím najít otce svých dětí. A nebude to zastydlý macho, jako je Roman. Ani osudový milenec, jako je Frederic. Bude to muž, který mne bude mít rád.
Autorka: Bára Nesvadbová
Další epizoda už v úterý 23. 8.
Odhalili jsme elixír mládí Francouzek! Čtěte na www.kavaveznamenitouhy.cz.
