Meda Mládková a ty druhé: Slavné Češky, které dobyly svět a máme proč na ně být hrdé

Před několika týdny zemřela Madeline Albright (†84), první žena v pozici ministryně zahraničí USA, rodačka ze Smíchova, a teď ji následovala další významná Češka, na kterou bychom neměli nikdy zapomenout, a to Meda Mládková, která zemřela ve 102 letech. Obě dvě ženy navíc pojilo přátelství, ačkoli Meda byla o generaci starší než Madeline. A i ona, podobně jako její mladší přítelkyně, prožila většinu svého života v zahraničí, kam ji zavály životní okolnosti. Po druhé světové válce odešla studovat do Švýcarska, kde se po roce 1948 rozhodla i zůstat. Angažovala se nejen u vydávání politického časopisu Skutečnost, ale později založila vlastní vydavatelství a podporovala umělce.

Ze začátku bojovala s předsudky ze stran svých kolegů, protože byla žena a v polovině dvacátého století nebylo moc zvykem, aby se mladá žena nejen o politice vyjadřovala, ale dokonce o ní i psala a rozuměla jí. Nakonec si však uznání získala i od takových velikánů, jako byl Ferdinand Peroutka či Pavel Tigrid, a to jistě nejen díky její inteligenci, ale i povaze, která byla neodbytná a když si něco zamanula, tak to dokázala.

Osudovým jí bylo setkání s Františkem Kupkou, československým malířem, který žil ve Francii. Zatímco v rodné zemi jeho obrazy odmítali, v zemi galského kohouta s nimi nedokázal prorazit. Meda Mládková v nich poznala ale jedinečnost, a tak se rozhodla malíři pomoci. Během života pak sháněla všude po světě jeho obrazy a dnes je jméno Kupka ve světě umění pojem. Kromě něj pak podporovala další umělce, zejména ty, kteří v době normalizace nesměli vystavovat. Kupovala od nich jejich díla a vystavovala je.

Díla Františka Kupky se stále objevují v aukcích. Před dvěma lety se soubor kreseb pro francouzskou encyklopedii vydražil za 42, 6 milionů korun.

Byla neustále v hledáčku StB, komunistický režim jí pak úplně znemožnil jakoukoli cestu do Československa, kam se podívala až po revoluci. Podařilo se jí na Kampě dát dohromady zchátralé Sovovy mlýny, kde je nyní galerie a muzeum spravováno Nadací Medy a Jana Mládkových. Jan byl Medin muž, který jí vždy stál po boku, stejně jako ona jemu, navzájem se podporovali v těžkých i lehčích životních situacích. Mottem jejich nadace je „Vydrží-li kultura, přežije národ“. Je tedy na nás, abychom odkaz této neuvěřitelné ženy v nesli i nadále. A není to jen ona, vtisknout do sebe bychom si měli i odkazy dalších významných Češek, které měly vždy co říct, a nejen díky tomu dobyly svět.

Jedna z nejodvážnějších Češek, právnička, politička, bojovnice za práva žen, žena se silným sociálním cítěním. Za druhé světové války spolupracovala s odbojem, byla tvrdě vyslýchána gestapem. Dva roky byla zavřená na Pankráci a po atentátu na Heydricha skončila v Terezíně. Se stejnou vervou se pak pustila i do boje proti komunistickému režimu. Za to byla nakonec popravena oběšením, její život vyhasl 27. června 1950. Ani v posledních chvílích neztratila důstojnost. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát, napsala v dopise pár hodin před smrtí.

Ema Destinnová byla celkově umělecky nadaná (malovala, hrála na housle, psala), ale její největší talent byl operní zpěv. Ovace za něj sklízela na divadelních scénách v Berlíně, ve Vídni, v Londýně a dobyla i Metropolitní operu v New Yorku, kde zpívala po boku slavného Enrica Carusa (†48). Zemřela v roce 1930. Během operace očí pravděpodobně prodělala mozkovou mrtvici a v nemocnici už jí nedokázali pomoci.

Jaké netradiční koníčky tato operní diva měla? Třeba s přáteli vyvolávala duchy! 

Začalo to házenou, v níž byla Dana Zátopková (tehdy ještě Ingrová) dobrá, ale když na gymnáziu objevila atletiku, šlo všechno stranou. Stala se jejím životem. V tom profesním byl jejím osudem oštěp, v soukromém pak vytrvalostní běžec Emil Zátopek (†78), kterého si v roce 1948 vzala (mimochodem narodili se ve stejný den i rok). Vrcholem jejich životů byl nejspíš rok 1952 a olympijské hry v Helsinkách. Zátopková tehdy získala zlato za hod oštěpem, kdy překonala hranici 50 metrů, a ve stejný den získal zlatou medaili i její manžel za běh na pět kilometrů. Výčet dalších úspěchů Dany Zátopkové by byl dlouhý.

Stejně velký sportovní talent, jen jiná disciplína. Kolik zlatých medailí (včetně mnoha olympijských) získala, snad ani nelze spočítat. Věra Čáslavská ale nebyla jen sportovkyně, obdiv si zaslouží i za společenské postoje. Byla jednou z osobností Pražského jara, proto byla také vyslýchána Státní bezpečností. Odmítla odvolat svůj podpis pod manifestem Dva tisíce slov a výsledkem byly problémy se sháněním práce. Oddechla si až po roce 1989, kdy se aktivně zapojila do politického dění a stala se poradkyní a asistentkou prezidenta Václava Havla (†75).

O Daně Drábové bylo slyšet vždycky, nyní však svým jasným rozumem, třaskavým humorem a pravidelnými tweety uklidňuje společnost bojící se jaderného šílenství diktátora Putina. Její vliv byl ale důležitý už před válkou na Ukrajině. Nejen že boří předsudky o tom, že fyzika (natož pak ta jaderná) není pro holky, Dana Drábová v tomto ohledu strčila do kapsy i řadu mužů. Byla ředitelkou Státního ústavu radiační ochrany, od roku 1999 je předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost a v letech 2006 až 2009 předsedala asociaci západoevropských jaderných dozorů. Zkrátka ve světě jaderné fyziky opravdu něco znamená. Ale v čem je její opravdové kouzlo? O jaderné fyzice dokáže mluvit zábavně, neschovává se za odborné výrazy, mluví srozumitelně. Čestný doktorát za propagaci vědy si rozhodně zaslouží.

O kariéře baletky sní kdejaká holčička. Daria Klimentová si ale tenhle sen prožila na vlastní kůži. V drobném těle dřímá neuvěřitelná síla, vytrvalost a odhodlanost. Jinak by nikdy nezískala angažmá primabaleríny na mnoha světových baletních scénách. Tančila nejen v pražském Národním divadle, ale například i ve Skotském baletu, v baletním souboru v Kapském Městě a byla dokonce i první sólistkou Anglického národního baletu. Po skončení profesní dráhy tanečnice v roce 2014 začala vyučovat klasický balet na Royal Ballet School při Royal Opera House v Londýně. Vydala i knihu rozhovorů s Hanou Skálovou Život na špičkách, kde se retrospektivně vrací ke svému splněnému dětskému snu.

V roce 1949 s manželem z politických důvodů emigrovala do USA, ale osud její rodné země Olgu Hrubou zajímat nepřestal. Informovala svět o komunistických zvěrstvech a pomáhala těm, kteří byli režimem perzekvováni. Vedla například kampaň za záchranu Milady Horákové, několikrát svědčila v Kongresu Spojených států amerických, opakovaně světu sdělovala, jak jsou v komunistických zemích pošlapávána lidská práva a pomáhala i Václavu Havlovi po podpisu charty 77. Její aktivity ocenil i americký prezident Ronald Reagan, který jí v roce 1988 udělil vyznamenání za celoživotní zásluhy o lidská práva.

Inspirativních žen je hodně. A tohle jsou nejlepší filmová zpracování jejich životních příběhů.