Okouzlující dům v tiché zahradě a prostor pro duši Vlastiny Svátkové

Kdo sleduje herečku Vlastinu Svátkovou na Instagramu, dobře ví, jak harmonické je její nové bydlení v domku za Prahou. Zrekonstruovala ho podle svých představ a žije zde se svými třemi syny. Ještě jste neměli šanci ho vidět? Pojďte s námi na návštěvu. Pastvu pro oko i duši nenabízí jen dům, ale také krásná zahrada. Výhled je do ní z mnoha místností a hereččina rodina tu ráda pozoruje západy slunce. Jaké designové skvosty uvnitř i v zahradě najdete a kde Vlastina Svátková nakupuje dekorace?

Naposledy jsme se viděly ve vašem domě v Líbeznicích, nyní – po rozvodu – žijete přes dva roky ve Zdibech. Podle čeho jste nový dům vybírala?

Já jsem si moc nevybírala. Zaprvé nebylo z čeho, zadruhé jsem byla otevřená jakémukoliv zázraku v podobě pozemku, bytu nebo domu, na který dostanu hypotéku a bude v okolí Líbeznic, protože tatínek nejmenšího syna nechtěl měnit školku. Tím pádem jsem nemohla hledat po celé Praze a okolí, ale jen tady na Praze-východ. A moc toho nebylo. Navíc to bylo přesně v době, kdy byly ceny nemovitostí našponované a vše bylo strašně drahé.

Měla jste jasně daná kritéria?

Moje kritérium bylo alespoň 4+kk, tak jsem to měla nastavené i ve vyhledávání. Právě proto jsem náš budoucí dům nejdřív neobjevila, protože byl 3+kk. A pak mi nějakým záhadným způsobem zničehonic napsala jedna realitní makléřka a poslala mi, co nabízejí. A byl tam. Můj vysněný dům. Toužila jsem po soukromí, po velkých oknech s výhledem do divoké zahrady a taky jsem si přála být blízko u lesa, ne v satelitu nebo na poli, jako to bylo v Líbeznicích. Vzrostlé stromy, klid, ticho a žádné schody. Takže sny jsem měla, ale vypadalo to nereálně. Přesto jsem pořád věřila, že pro sebe a své tři děti domov najdu.

Jak to nakonec probíhalo?

Dům jsem našla na podzim roku 2020 a pak začala dlouhá a intenzivní cesta k tomu, aby byl vůbec můj a aby byl ideální pro mě a mé děti. Nejdřív jsem nevěděla, jestli vůbec sama dostanu hypotéku, pak jsem si myslela, že nebude potřeba rekonstrukce… Jenže když jsem si dům přebírala a už byl prázdný bez nábytku, první pocit byl, že ho hned musím prodat, protože tady bydlet nebudu!

Tak jste se pustila do rekonstrukce…

Ano. A rázem jsem pochopila, co to znamená komunikovat se stavební firmou a pozvat k sobě dělníky, naučila jsem se alespoň konečně pořádně křičet a v klidu říkat NE! Nakonec jsem začala i přistavovat, aby kluci nebyli všichni tři narvaní v jednom pokojíčku. A to byla teprve životní zkušenost k nezaplacení. Pokud budu ještě někdy stavět, udělám všechno přesně naopak, než jsem udělala teď jako naivní, křehká žena dávající důvěru někomu, komu platím za služby a stavbu domova.

Co se v domě měnilo?

Všechno. Z původní představy, že vyměním jen záchodové prkénko, šlo pryč snad všechno. Nová kuchyň, podlaha, komplet celá koupelna… Zrušila jsem jeden malý záchod a vznikl tam prostor pro vestavěné skříně, protože co opravdu tento dům nemá, jsou úložné prostory: žádné patro, žádná půda, žádný sklep. Mně to nevadí, alespoň nemáme nic, co nepotřebujeme. A když byla hotová rekonstrukce, začalo se přistavovat. Z původní garáže jsem udělala svoji šatnu s technickou místností a koupelnu a prodloužila jsem ji o přistavěnou ložnici s velkým oknem.

Z okna se díváte přímo do zahrady. Proběhly změny i tam?

Prodloužila jsem terasu a udělala tam pergolu, abychom mohli celé léto sedět venku. A taky jsem tu nasadila milion nových keřů, rostlin a stromů: od magnólií po fíkovníky, které nám už minulé léto plodily. A taky jsem na poslední chvíli nechala udělat přírodní biobazén a obložila jsem ho dlažbou.

Je už dům kompletně hotový, nebo stále něco předěláváte?

Představa, že ještě něco dodělávám, mi způsobuje fyzickou nevolnost. Spíš opravujeme po stavební firmě. Praskl třeba okap, který udělali do fasády, a začalo nám téct do domu. Nějak jsme si to sami opravili… A tak je to se vším. Spíš ještě přemýšlím, že tady udělám malá krbová kamna, abychom v zimě ušetřili na vytápění. Ale znamenalo by to vrtání do zelené střechy a zatím jsem nenašla kominíka, který by mi do telefonu neřekl, že se mu nechce. Ale kromě toho doufám, že už nic dodělávat nebudeme.

Celkově mi přijde, že šikovných a zároveň férových lidí je hrozně málo. A ti ostatní mají hodně práce, a proto se jim nechce jezdit dál než do vesnice vedle, nebo když to nebude moc komplikované, aby do toho museli vložit víc energie a ochoty.

Přinesla jste si s sebou něco ze starého domu?

Jen pár věcí, ke kterým jsem měla vztah nebo mají nadčasový design, který mě bude pořád bavit. Ale jinak jsem všechno za pár korun prodala a s tím i vzpomínky na životní kapitolu, kterou jsem s pokorou a vděčností uzavřela. Jsem ten typ, který pořád čistí prostor od zbytečných věcí. Nerada hromadím. A tak když zjistím, že něco nepoužívám, posunu to dál. Když si chci koupit novou vázu, nějakou starší prodám. A s oblečením to mám stejně. Nesnáším pocit, že mám plnou skříň věcí, které ani nenosím.

Jak je dům velký a co je jeho dominantou?

Povedlo se mi ho zvětšit na 160 metrů čtverečních a to nám úplně stačí. Zvyknete si nakonec na cokoliv. A to, že jsou dvě moje děti spolu v jednom pokoji – konkrétně 16letý s 5letým, je jenom dobře. Učí se vzájemnému respektu a toleranci. A dominanta domu? Asi soukromí. Zvenku vypadá nenápadně, řekla bych až ošklivě, nemá žádná okna do ulice, jen taková malá okýnka nahoře kvůli světlu.

Takže velká okna jsou jen do zahrady?

Je to tak, veškerý výhled je do zahrady z každého pokoje, protože jde o bungalov. Takže když sem někdo přijede na návštěvu poprvé, určitě si říká: proboha, co to je za dům! Ale pak vejde a zůstane stát v němém úžasu z výhledu do zahrady a krásného světla, co sem jde. To světlo mě nikdy nepřestane fascinovat. Tohle se mi líbí. Nemusím dávat najevo okázalý luxus a poutat na sebe pozornost velkolepým domem. Ta krása je uvnitř. Teplo domova je vidět uvnitř a tu energii nelze koupit za žádné peníze na světě.

V domě jste vše zařizovala sama. Jak byste popsala svůj vkus a styl?

Ano, je to moje velká radost a vášeň, pozorovat prostor, zjistit, jak se zde pohybuje světlo, kde co vynikne, kde má kdo svůj oblíbený koutek. Vše, co tu mám, jsou věci, které pro nás mají hlubší význam. Mám tu obrazy, které malovaly moje děti, i obrazy od mladých malířů, stejně tak staré malby z aukra nebo jiných dražeb. Mnoho designových nadčasových kousků mám z bazaru, o stolek z Belgie jsem zakopla v levném nábytku v Doksanech. Každá věc si mě přitáhla a můj domov je vlastně taková malá galerie.

Když sem někdo přijde, něco ho zaujme, jde se podívat do knihovny nebo stojí a kouká na fotky nebo obrazy nebo ven z okna… Baví mě pozorovat naše návštěvy a vnímat, co si je přitáhne, co se jim líbí. Nejdůležitější ale je, aby se tady líbilo nám. A protože mě tohle objevování pokladů na bazarech baví, tak tady ten prostor dost často měním. Staré křeslo vyměním za nové, než objevím zase nějaký úžasný kousek, který musím mít.

Neměla jste někdy sklony živit se jako bytová designérka? Přece jen už navrhujete oblečení i šperky Adore.

Všechno nechávám plynout – co ke mně má přijít, to přijde. Když mě někdo požádá, abych mu zařídila domov nebo něco vymyslela, našla, ráda se do toho pustím, když si s klientem sedneme a nebojí se výzev, které přináším. Protože já opravdu umím zkombinovat nekombinovatelné. Dát k sobě dvě věci, které k sobě zdánlivě neladí, ale v celku to vypadá úžasně. Odvaha, svoboda. To definuje můj prostor k životu. Prostor pro duši.

Je vidět, že interiér hraje všemi barvami, stejně jako si pamatuji váš šatník. Podle čeho barvy ladíte?

Neladím. Cítím, co se k sobě hodí, a nepřemýšlím nad žádnými pravidly. Mám ráda přírodní materiály, dřevo, mramor, mosaz a do toho se nebojím vložit velkou fialovou vázu nebo červené křeslo. Kdyby bylo vše čisté, šedé, bez barev, nebyl by to domov pro mě… Ale chápu, že i tento čistý design je krásný a k někomu se hodí. Můj život je plný emocí, vjemů, vizualizací a hlavně potřebuju jít mimo pravidla. Kombinovat staré s novým, jednotlivé časové období do sebe, 60. léta s osmdesátkami, nebát se vymyslet něco, co by nikdo nevymyslel. Inspirací mi je designérka Kelly Wearstler, její styl miluju. A můj sen je přesně takovéto nadčasové designové kousky objevovat všude po světě a vozit je sem.

Kde hledáte inspiraci a kde vybavení a dekorace pořizujete?

Největší radost mám z věcí, které koupím za pár korun, ale přitom vím, že mají velkou hodnotu. Asi bych ani neměla takovou radost, kdybych si mohla koupit cokoliv na světě, jako když něco pořídím za pár korun. To je ten radostný pocit, že objevím poklad, kterého si nikdo nevšiml. Mnoho věcí jsem objevila na facebookovém marketu, bazoši nebo srealitách. Dražím v aukcích, chodím do antiků nebo koukám na zahraniční bazary.

Koupím staré designové křeslo a látku a nechám očalounit. Starým obrazům dávám nový rám a hlavně mám všude hodně kytek, ty dělají útulnost. Když si chci udělat radost, koupím si do vázy eukalyptus, a když uschne, pověsím ho pod sprchu, kde pak ještě dlouho krásně voní. Miluju esenciální oleje, každé ráno zapínám vonnou lampu a den začínám výběrem vůní. Dekorace často střídám.

Co ve vašem domě prostě nesmí chybět a co byste si tam naopak nikdy nepořídila?

Jsem ulítlá na křesla a vázy. Křesla dělají takové to útulno a vázy jsou krásné i jen tak, bez kytek, ale zároveň do nich můžu dát kousek keře, který rozkvete, a je to nádhera. Musím mít kytky, prostor bez květin a rostlin si neumím představit. A právě proto bych si do domu nikdy nedala umělé květiny, takové ty umělé dekorace, na které akorát sedá prach.

A nedala bych si domů ani takový ten random obrázek z Ikea, na kterém není nic osobního a má ho doma každý druhý. Když už umělecké dílo, tak chci vědět, kdo ho maloval. Nechci si pověsit na zeď vytištěnou reprodukci. A klidně to může být originál od mladého začínajícího autora. A stejně tak v nábytku. Nechci žádnou reprodukci. Pokud na to nemám, tak si raději nekoupím nic než nějakou špatně udělanou kopii, abych předstírala, že mám dům plný drahých designových kousků.

Máte své oblíbené místo či kout na relax?

Není to jedno místo. Miluju svoji postel, protože je obrovská a pohodlná, a miluju v ní spát. Miluju se ráno probudit a koukat z okna do zahrady. Miluju gauč, kam se vejdeme všichni, a občas sedím i pod gaučem na zemi a je mi tam dobře. Nejčastěji sedím a pracuju za stolem v obýváku, protože je mi tu nejlíp. I když mám svoji pracovnu, nikdy jsem tam ještě nepracovala.

A jak je to se zahradou: připravujete ji už na jaro?

Zahrada není až tak velká, ale povedlo se mi sem dostat biobazén i koutek, kde máme ohniště a posezení u ohně. A kluci mají před okny každý svoje soukromé posezení. Nejkrásnější na zahradě je vzrostlá nigra, což je taková sestra sakury a na konci března se vždy osype růžovými květy. Je to taková nádhera! Snažili jsme se tu posázet všechno možný, aby zahrada kvetla celoročně. Mám tu milion cibulovin, strom života – pavlovnii, tři magnolie, třešeň, která plodí, fíky, borovici, dva velké modříny a nádherné katalpy, které miluju. Hned jak začne být teplo, trávím čas venku. Máme na terase gril, posezení a s dětmi venku jíme a večer pozorujeme hvězdy.

Co naposledy jste si do domu koupila a z čeho jste měla radost?

Úplně poslední úlovek je designová lampička od Willyho Dara, kterou jsem objevila na facebookovém marketu. Je to belgický designér, od kterého mám už stolek v obýváku. Objevila jsem ho v levném nábytku za pár korun. Byl strašně divný a nikomu se nelíbí, ale já ho prostě musela mít. Po roce, co se každá návštěva zhrozila, co to proboha mám za kýčový stolek, jsem na internetu zjistila, že jde o umělecké dílo z 60. let a na aukcích v Americe se prodává v přepočtu za 100 000 korun. Jestli mám opravdu na něco talent, tak je to cit pro nadčasové věci a čuch vytáhnout z popelnice poklady.

Vlastina Svátková je žena mnoha talentů. Znáte její úspěšné knihy?