Článek
Sice jsem zaměstnaná jako administrátorka, ale do svého zaměstnání si chodím, upřímně, tak trochu odpočinout. Zbytek ostatních aktivit, krom těch ženských, jako je vaření, praní a vše mít perfektně naklizené, spadá jaksi k těm mužským věcem.
Musím se přiznat, že jako dítěti mi chod kolem baráku a chalupy byl tak nějak jedno. Někdy jsem rodičům trochu pomohla, když mě o to požádali, ale sama od sebe nikdy. Vzhledem k tomu, že můj přítel žil v paneláku a rodiče ho vždycky spíš od nějaké činnosti odháněli, nepojal do života takřka nic.
Takže co jsem neuměla a dodnes neumím já, tak není, nefunguje. A kdesi uvnitř mě se náhle odehrála změna. Najednou jsem se chtěla všemu naučit. Začala jsem pozvolna. Poznatky o roztápění v kotli na tuhá paliva, systému přepínání na elektrický kotel, následné rozebrání a jeho čištění… To všechno jsem se začínala učit nejprve sebe a pak partnera.
Vzhledem k tomu, že chalupa se rekonstruovala, všechno ohledně zedničiny jsem okoukávala od táty. Jakou namíchat maltu na špicování, zdění, případně jak udělat beton na nové podlahy…
Když bylo potřeba rozřezat nějaké dřevo, první, kdo se naučil s maflíkem, jsem byla já, poté až přítel, který se možná bál něco zkazit, možná se nechtěl zesměšnit před mým otcem, kdyby se pila třeba „kousla“.
Vrchol své mužské role považuji, když jsem loňskou sezonu vlezla sama na střechu a čistila si komín. Přítel trpí závratěmi, a tak se na mě díval z půdy a možná se bál víc než já.
Jsem ráda, že jsem mohla s tátou svařovat vodovodní trubky speciální svářečkou a vidět, jak se z obyčejných plastových trubek jako z lega skládá vodovodní potrubí pro odpad, koupelnu, kuchyni… Je to pro mě svým způsobem zajímavější než nějaké skotačení na diskotékách a pití piva v zakouřených hospodách. Spolu s tátou, ségrou a přítelovým otcem jsme dělali na chalupě novou střechu. Vzhledem k tomu, že jsem i fyzicky poměrně zdatná, nezapomenu na okamžik, kdy jsme drželi v pár lidech dlouhou dřevěnou krokev a neustále ji přibližovali ke štítu, aby se mohl udělat zářez, kdy si obě krokve do sebe zasednou. Bylo to riskantní, mohlo to na kohokoli spadnout…
Upřímně se přiznám, že než abych se rýpala v záhoncích a šlechtila kytičky, jak to dělá spousta jiných žen, raději budu dělat chlapskou, tvrdou práci. Ostatně spolu s mámou jsme převzaly roli hlavních malířů bytu. Než táta přijde z práce, máme místnost nebo dvě vymalované.
Nebereme mužskou práci jako něco, co bychom vůbec nemusely dělat. Prostě pokud to zvládneme a stačí nám na to síly, tak děláme. A přesto, i když jsme kolikrát špinavé od malty, barev, zaprášené od řezání dřeva, přesto jsme ženy, které se chtějí líbit, a hledáme, co si na sebe pěkného koupíme. Máme rády svou rodinu a milujeme vaření, takže by mohl být leckterý chlap rád, kdyby měl doma také takovou ženu, která neřeší, zda si při strouhání mrkve nezatrhne manikúru :)
Máte také mužské povolání? Živí vás řehole, kterou obvykle dělají muži? Pojďte nám o tom napsat na info@prozeny.cz a vyhrát!
