Zlato, jdi prosím na potrat!

Petr chodil s Laďkou necelých pět let. On byl novinář, ona asistentka v redakci, kde pracoval. A přestože první jiskra nebyla tak úplně žhavá, jak tomu bývá třeba ve filmech, postupně se do sebe zamilovávali čím dál tím víc. Bydleli spolu, žili spolu, milovali se spolu, usínali spolu. Kdo je zná, řekl by, že byli jeden pro druhého stvoření. Pak ale po letech Petr změnil práci. A s novým zaměstnáním přišly i dlouhé nohy nové vstřícné kolegyně, které byly silnější magnet než zvyk a zdánlivá nuda ve vztahu. A tak se Petr po pár dnech bezhlavě zamiloval a chtěl okamžitě spálit všechny mosty.

Jen týden stačil Petrovi na to, aby si přiznal, že se něco děje. Večer, kdy měl dříve milované Laďce v několika větách vyklopit celou pravdu, byl ale nakonec ještě horší, než předpokládal. „Než jsem přišel domů, dvakrát jsem se po cestě pozvracel. Byly to nervy. A taky mně samotnému bylo ze sebe špatně,“ vzpomíná Petr na „večer pravdy“.

Chtěl to mít rychle za sebou, a tak to všechno vychrlil snad ještě ve dveřích. „Kolegyně … nevěra … zamilovaný … promiň … rozchod,“ to je tak vše, co mu bylo asi v tu chvíli rozumět. Jenže i Laďka měla pro Petra zprávu. „Jsem těhotná,“ zahlásila stroze, zatímco se jí hrnuly z očí další slzy.

Těšení se na miminko, na rodinu i na společnou budoucnost, se během pár vteřin rozplynulo. A teď je každá rada drahá. Správná možnost totiž neexistuje. Nebo ano?

Někdo by možná čekal, že se Petr zachová jako chlap. Že dá přednost dítěti a zapře se. Jenže to neudělal. „Dítě je život měnící skutečnost,“ konstatuje psycholožka Olga Kučerová, „nikdy nemůžete říct, že se potratem nebo narozením potomka nic nezmění. Možná ti dva překonají počáteční neshody, kdy se žena rozhodne dítě si nechat. Muž možná překoná strachy a obavy a přijme zodpovědnost, ale dítě stejně pocítí, že to není tak úplně v pořádku.“

Slepovat vztah dítětem se obvykle nevyplácí. A pokud mezi párem byly velké neshody před narozením, dítě tyto rozepře ještě prohloubí.

A pokud je případný potrat složitou otázkou pro muže, pro ženu to platí dvojnásob. „Osobně jsem nepracovala s klientkou, která by kvůli takové situaci v sobě nenosila hluboký smutek a určitou prázdnotu,“ konstatuje psycholožka Kučerová. Přestože navenek vám dotyčná klidně řekne, že vše zvládla bez problémů, potrat je zážitek, který z paměti nesmažete. A i když si budoucí úvahy „co by, kdyby...“ zakážete, hluboko uvnitř vás vše bude zakořeněno. I proto se může stát, že poté, co žena zváží všechna pro a proti, dítě si nechá. „Musí se rozhodnout, co je pro ni těžší. Jestli o dítě přijít, nebo ho vychovávat a starat se o něj tak, aby bylo šťastné,“ dodává Olga Kučerová.

Laďka ve svých 22 letech nezvolila ani jednu z předešlých variant. Přítel ji opustil, neměla pořádnou práci, rodinné zázemí ani našetřené peníze – a tak šla na potrat. Udělala tlustou čáru, od Petra se odřízla, našla si staršího přítele a je víceméně šťastná.

No a Petr? Ten všeho hrozně lituje. Laďku chápe, ale je mu to líto. Dlouhé nohy kolegyně teď svádí někoho jiného, nevyšlo to s ní. Při prvních postelových pokusech byl Petr natolik psychicky rozházený, že jako chlap vlastně zklamal. Místo toho po pěti minutách utekl a šel se opít.

Snaží se zůstávat dlouho v práci, aby nemyslel na to, že na něj Laďka doma nečeká. Budí se ze spaní, protože se mu zdá, že chová miminko a že je vše tak, jak tomu bylo dřív. Není.

Co na tento příběh říkáte vy? Bylo Laďčino rozhodnutí správné? Udělali byste to stejně? Nebo byste se pokusili dát všechno dohromady, zapomenout na nevěru a začali se těšit na miminko? Přidejte svůj názor i příběh do diskuse pod článkem!