Článek
Jak říkal již Miroslav Plzák: Jedním z umění žít, je umění vypořádat se s nedůvěrou. Svatá pravda! Těch, kteří to nezvládají, lze najít na každém kroku několik. Stačí poslouchat své kamarádky nebo kamarády, jak na ně jejich partneři žárlí a co všechno v minulosti udělali pro to, aby „odhalili“ nevěru: slídění v telefonu, monitoring klasické i elektronické pošty, vyčítání, že ten barman se nějak moc usmívá...
Chováš se jako rajda
Většinou se takoví lidé nechávají slyšet, že oni přece vůbec nežárlí, oni totiž vidí, že jim jejich partner zahýbá a nemají o tom nejmenších pochyb. Jejich závěr a pohled na věci ubíjí nejenom je samotné, ale i protějšek, který cítí nedůvěru, je napadán slovně nebo dokonce i fyzicky, a oba nastalou situací trpí.
Staré pořekadlo, že každá mince má dvě strany, a důvod k žárlení může plynout jak z mužské, tak i ženské strany, má někdy svoje opodstatnění. Co když obviňovaný partner vyloženě zavdává příčinu k hádkám a líbí se mu, že protějšek žárlí? Chce ho snad vyprovokovat k akci, protože se mu zdá, že o něj nemá zájem? I takové případy jsou. Například stačí, aby šel muž k baru objednat drink. Donese sobě a své kamarádce, ale svojí přítelkyni, která žádala o sklenku vína, nikoliv. Ta začne žárlit na to, že pozornost není soustředěna směrem k ní, když se dotyčný považuje za jejího přítele. A muži se tak podařilo vyvolat v ní reakci.
A pro další příklady nemusíme chodit daleko. Která z nás nezažila, nebo neslyšela vyprávět o tom, že ten jejich se otočí za každou sukní, v klidu neposedí v reastauraci a hledí k vedlejšímu stolu, kde sedí okatá blondýna či flirtuje s pokladní v supermarketu... A když se partnerka nesouhlasně ozve, dotčený muž reaguje slovy: To přece nic neznamená, vždyť ji vůbec neznám...
Zeptali jsme se psychoterapeuta Jindřicha Holého, co se v takové ženě pak děje? „Podobné příběhy v mé praxi slýchávám často. Pokud je partnerka svědkem vyzývavého chování svého partnera, nemůže necítit osten žárlivosti. Každá žena chce přece být pro svého milého tou vyvolenou." A doporučuje, co s tím: „Jediné, co může žena udělat, je pokud možno klidně požádat partnera, zda by se mohl těchto flirtujících výstupů zdržet v její přítomnosti. Přilišné vysvětlování není na místě. Respekt k přání milované osoby postačí." Jde totiž o to, dát najevo svůj nesouhlas s tím, co nás ponižuje či se nás jinak dotýká, ale zároveň nechat partnerovi prostor k tomu, aby se „realizoval".
Ale vraťme se k původní otázce, kdo je agresor žárlivosti. Ve výše popsaných příkladech podle Jindřicha Holého jednoznačně muž. Žena kvůli němu prožívá nejistotu, kým vlastně pro svého partnera je, spekuluje nad tím, proč jí nevěnuje celou pozornost. A navíc, pokud se muž ke svému jednání nehlásí, popírá ho a bagatelizuje, dostává partnerku do situací, kdy může přestat věřit tomu, co vidí, zkrátka muž jí manipuluje. A pak stačí jen krůček k nesmyslným konstruktům a podezíravým myšlenkám, za které je ale zodpovědný muž, nikoliv žena, které je to poté podsouváno...
Žárlivost? Ta zdravá je běžná!
Jak z toho ven? Jedině správnou komunikací. Pokud jednomu něco vadí, je potřeba to říci a řešit. On sám přitom musí vědět, koho má doma a toho si náležitě vážit. Pokud je vztah funkční, i přes drobnou žárlivost zde nefiguruje strach ze ztráty partnera. Dáváme svobodu a spoléháme se na inteligenci partnera, který by náš vybudovaný a funkční vztah jen tak nevyměnil za něco, nebo spíše někoho jiného. A pokud přece jen vyměnil, nestojí za to.
Takže, milé dámy, nenechte si namluvit, že jste žárlivé hysterky, ona ta pravda je mnohdy jiná, než se na první pohled může zdát.
