Článek
Ale neskrýval to. Proto jsem si dávala pozor, abych příliš muže neprovokovala, a snažila jsem se mu projevovat více ,,jistoty". I když se narodil náš syn, dávala jsem stále první místo mému muži, přestože jsem pro syna dýchala. Nějak přirozeně jsem oddělila muže a dítě a postavila oba do prvních pozic.
Jenomže nastalo pro mne první rozčarování, že náhle, den ze dne (skutečně), mé místo v autě, v životě, při důležitých manželských rozhodnutích, při rozhodnutích rodinných, kamarádských, nákupních, zkrátka vážně úplně při všech, které jsem do toho dne uskutečňovala a byla jim přítomna, týkaly se mě, tak tam si manžel zničehonic jednoho dne dosadil tvrdě a nekompromisně našeho dosud ještě malého syna.
A hloupě a nesmyslně ho zasvěcoval od toho dne do našich dospěláckých povinností, starostí a všeho, čím se zabývají dospělí, aby vytvořili pro sebe a své rodiny život. Marný byl můj názor, že s tím syn nemá nic společného. Najednou jsem pro mého muže přestala úplně existovat. Nesvěřila jsem se s tím nikomu, protože jsem se obviňovala z toho, že žárlím, jak na mě vždy muž vyjel, když jsem se mu o tom zmínila, že to nejsou záležitosti našeho syna, natož aby je v tak nízkém věku, navíc úplně nesmyslně, za mě, za nás řešil.
Ale pokaždé mě muž odbyl urážkou o ,,mé" žárlivosti a tím dosáhl svého. Začal věci obracet, nedával ničemu žádný smysl.
Když jsem se někdy pokusila na veřejnosti (např. před jeho bratrem) ukázat skutečnost, že se věci mají úplně obráceně a jinak, než jim manžel vykládá, stala jsem se akorát zbytečně terčem (pro mě naprosto nepochopitelných a nepřijatelných) posměchů a trapných scén. A pokaždé jsem si kladla jedinou otázku, co manžela k tomu, že mě pomlouvá, vede.
