Článek
Zase udělal, co neměl! Přece jste mu to říkali naprosto jasně, a několikrát. Zatímco se z vašich úst linou výčitky, vaše dítě – nedá se to říct jinak – čumí. Zírá. Chce snad provokovat? Dělá to schválně?
Žádná dlouhá souvětí
Zkuste se teď na situaci podívat jeho očima. Představte si, že se nad vámi tyčí obrovský rozezlený dospělák. Vydává burácivé nebo ječivé zvuky, vy si ale uvědomujete hlavně svůj strach. Zlobí se! Něco je špatně a můžu za to já!
Ne, váš potomek vůbec není opožděný nebo nechápavý. Jen vnímá jinak než vy. „S dětmi je třeba mluvit klidně, trochu pomaleji, než běžně mluvíte mezi dospělými. Chce to především jasně artikulovat, pořádně otvírat ústa a nešidit konce slov či vět, jak máte ve zvyku. A zároveň výrazně intonovat, ,zpívat´, nemluvit monotónně,“ vysvětluje psycholog Pavel Říčan. A pokračuje: „Mluvte v krátkých, jednoduchých větách. Víte, že celá čtvrtina šestiletých dětí nepochopí slyšenou větu, která má víc než šest slov?“
Pokud máte podezření, že dítě špatně slyší, vyhledejte odborníka. Nemusí jít o nic vážného a dá se výrazně pomociFoto: Thinkstock
To je přece jasné!
„To je přece samozřejmé, že si sundáš čepici a šálu, když přijdeme do tepla.“ „Tak snad si ten hrneček uklidíš do myčky, ne? Myslela jsem, že je to jasné!“ Je to jasné a samozřejmé pro vás, ale dítě myslí na úplně jiné věci. A to, že si nevyslovený pokyn nepřečte ve vaší hlavě, není tak docela jeho vina. Platí to i u větších dětí: když vám třináctiletá dcera tvrdí, že neuklidila tu hromadu hlíny, kterou vyhrabal kocour z květináče, protože si jí nevšimla, může to být svým způsobem pravda. Pokud chcete, aby dítě něco udělalo, řekněte mu to – pokud možno konkrétně a přesně. Tedy ne „když budeš mít chvilku, možná bys mohl...“, ale „udělej to, prosím, ještě před večeří“.
Takhle mluvte s dětmi!
Chcete se vyhnout vzájemnému nepochopení a současně dítě naučit zásadám zdvořilé komunikace? Zkuste to takhle:
- Vysílejte vůči dětem jednoznačné, jednoduché signály. Nepoužívejte ironii (nechápou ji a berou ji vážně) ani nejasné informace (nó, možná by to nebylo špatné... ale ne, víš co, bude lepší, když...).
- Dávejte přednost dialogu před monologem. Když dítěti něco vysvětlujete, pokládejte mu otázky, abyste si ověřili, že vám rozumí.
- Pokud je to jen trochu možné (neřídíte zrovna auto), obracejte se k dítěti obličejem, když na něj mluvíte. Podpoříte tím porozumění, ale i povzbudíte jeho zájem. Vždycky odpovídejte slovy, ne jen posunky, třeba zavrtěním hlavou.
- Oslovujte dítě jménem. „I když jste spolu sami a nemůže dojít k omylu, má jméno důležitou psychologickou úlohu – je emočním klíčem k rozhovoru,“ objasňuje Pavel Říčan. Zvýšíte tím ochotu dítěte vás poslouchat, zvlášť když zvolíte tu podobu jeho jména, které dává přednost.
Když něco řešíte, nesmějí vám děti skákat do řeči. Vždy je na to ale upozorněte a ujistěte je, že si na ně čas také uděláteFoto: Thinkstock
- Když vás dítě osloví a vy zrovna mluvíte s někým jiným, dokončete hovor, vždy ale krátce zareagujte („Počkej chvilku, teď mluvím s tatínkem.“). Ani vy ale dítěti neskákejte do řeči, dokonce ani při „rozhovoru“ s hračkou.
- Podporujte dítě v řeči – čím lépe bude samo mluvit, tím lépe porozumí i vám. „Pokud se vám zdá, že má dítě tendenci se dorozumívat posunky nebo jednoslovně, můžete je povzbudit i tím, že ho ,pochopíte´ a splníte jeho přání, teprve až si řekne celou větou,“ radí dětský psycholog Václav Mertin.
Někdy se vážně zdá, že rozumí jen tomu, co se mu hodí. Jak je to u vás?
