Článek
Mí rodiče se stali Svědky Jehovovými ještě dříve, než jsem se narodila. Já i mladší sestra jsme vyrůstaly v pekle tří povinných shromáždění týdně, pravidelného chození do kazatelské služby, neustálého studia bible a milionů zákazů. Vánoce? Zákaz! Narozeniny? Zákaz! Televize? Zákaz! Kamarádky ,,ze světa"? Zákaz! Kroužky a koníčky? Zákaz!
Sestra dostala rozum dříve než já a nikdy se nenechala pokřtít. Já se pokřtít nechala - ve 20 letech - a dosud nechápu, jak jsem to mohla udělat. Ale neznala jsem nic jiného. Abych se mohla dát pokřtít, musela jsem se rozejít s klukem, kterého jsem milovala. I on miloval mě a oba nás to hrozně bolelo, protože do ,,víry" nechtěl.
Miloval mě i následující dva roky a půl, kdy jsem v této organizaci byla jakožto pokřtěná ,,sestra", a snažil se mě získat zpět. Po zhruba dvou letech mi to začalo docházet. Viděla jsem, že uspokojení, štěstí a radost ze života, které nám byly slíbeny, v této organizaci téměř nikdo nezažívá. Našla jsem zde skvělé kamarádky, které ale povětšinou braly antidepresiva nebo většinu roku trávily v psychiatrických léčebnách. Postupně jsem cítila, že ani mně není dobře, psychicky jsem na tom kvůli milionu pravidel, zákazů a příkazů byla čím dál hůř.
Řekla jsem si, že žádná antidepresiva nechci, a odešla jsem. Samozřejmě se mě tam snažili držet. Přišli za mnou ,,starší", kteří měli na starosti shromáždění, kam jsem docházela, a pomocí bible mě přesvědčovali o tom, jak je varianta, kterou jsem si vybrala, špatná. Avšak čím déle je to od chvíle, kdy jsem definitivně odešla, tím lépe se cítím.
Dnes, po roce od mého odchodu, se cítím konečně - a zřejmě poprvé v životě - jako normální člověk, jehož hodnota nezávisí na tom, jak dokonale zvládá tu či onu biblickou pasáž, ale na tom, jaké má srdce. Věřím, že mě Bůh miluje a že miluje i vás všechny, kdo jste našli sílu od Svědků Jehovových odejít a začít normálně žít.
A můj bývalý přítel? Nic netrvá věčně a zřejmě v domnění, že už tam zůstanu, si našel jinou přítelkyni. Některé věci už nelze vrátit zpět, ale nikdy není pozdě na to zbavit se fanatismu. Fanatismem člověk ubližuje nejen druhým, ale i sám sobě. Skvělého mužského jsem vyměnila za dva a půl roku trápení mezi fanatiky. Otec od Svědků Jehovových také odešel, pouze matka zůstává. Ke mně, otci i sestře se nechová dobře a často dává najevo, že lidé tam jsou pro ni důležitější než rodina.
Jsem ráda, že aspoň my tři spolu držíme pohromadě. Svědci mi vzali nejen dětství, ale nechala jsem si vzít i dobrého partnera. Naopak tím, že jsem odešla, jsem sice ztratila kamarádky (nesmějí mě ani pozdravit), ale našla jsem si jiné, které neberou antidepresiva a netopí se v citových problémech. Držím palce všem, kdo uvažují od odchodu z této organizace, aby v sobě našli sílu a zvládli to.
Prošla jste si stejným peklem? Co vám sekta dala a co vzala? Jaké důvody vás vedly ke vstupu do sekty a nebo naopak k odchodu? Své příběhy a názory pište na info@prozeny.cz a vyhrajte 500 korun.
