Článek
Mám o necelé dva roky staršího bratra, který byl samozřejmě dominantnější sourozenec. Už od školního věku jsme měli každý svůj pokoj, ale nikdy se nic před druhým neukrývalo. Možná proto bratr nikdy nerespektoval moje (a ani rodičů) soukromí.
Začalo to hloupým braním sladkostí, které jsem si šetřila na „horší časy", poté se to stupňovalo drobnými „výpůjčkami" menších finančních částek, které jsem měla našetřené z kapesného. A postupem času, když bratr dospíval, se začaly ztrácet různé (i cenné) věci.
Peníze jsem si musela ukrývat na různá místa, aby je nenašel, cennosti taktéž. Celé to vyvrcholilo tím, že mi z nočního stolku ukradl velkou vzácnost - rodinné dědictví. Krásný zlatý prsten, který jsem dostala k 15. narozeninám, ze tří druhů zlata a s modrým akvamarínem.
Začala jsem si před ním zamykat pokoj a klíč postupně dávat na různá místa. Rodičům bral z peněženek peníze - i větší obnosy. Když někdo z rodičů dostal whiskey nebo jiné lepší pití, tak najednou zmizelo. Pokračuje to i dnes - když jsem se stěhovala, ztratila se mi z krabic spousta drobností, o kterých si myslel, že to nejspíš nepostřehnu.
Musím podotknout, že bratr měl vždy všechno, na co si vzpomněl a oba jsme dostávali stejně. O to víc mě mrzí, že musím svého vlastního bratra nazvat zlodějem a že co není zamčené či trvale přidělané, tak si bezostyšně přivlastní. Prostě nedokáže respektovat fakt, že věci mohou patřit i někomu jinému, a ne jen jemu.
Myslíte si, že platí pravidlo, že rodina vás dokáže okrást nejvíc? Nebo zastáváte názor, že naopak rodinným příslušníkům se dá věřit jako jediným? Pište své příběhy a názory na Téma týdne: Rodina mě okradla na info@prozeny.cz a vyhrajte honorář 500 korun.
